39 Nakonec [duše]* krále Davida zatoužila vyjít* k Absalomovi; utěšil se totiž nad Amnonem, protože byl mrtvý.

33 Tehdy se král rozrušil a vyšel do nástřešní místnosti+ nad průchodem brány a dal se do pláče; a tak říkal, jak kráčel: „Můj synu Absalome, můj synu, můj synu+ Absalome! Ó, kdybych tak byl zemřel já místo tebe, Absalome, můj synu, můj synu!“+

2 Záchrana se tedy toho dne stala příležitostí k truchlení ze strany všeho lidu, protože lidé slyšeli toho dne říkat: „Král má kvůli svému synovi pocit, že mu bylo ublíženo.“