Zdání klame

BYDLELI jsme v útulném domě jedné přítelkyně, který byl v lese. Spali jsme v jejím bytě, jenž byl suterénu. Vevnitř byla okna v úrovni očí, ale venku byla na úrovni země. První ráno mě asi v šest hodin vzbudilo zvláštní dvojité ťukání a zdálo se, že vychází z různých částí bytu. Zaujalo mě to, a tak jsem vstal a šel se podívat do kuchyně, zda tento zvuk nevydává lednička nebo topení. Nebylo to ani jedno, ani druhé. Zmátlo mě, když se náhle tento zvuk ozval z obývacího pokoje. Tiše jsem vstoupil a ke svému úžasu jsem venku uviděl ostře červeného ptáka, kardinála červeného, jak útočí na okenní tabulky! Poletoval od okna k oknu kolem domu — od ložnice, přes koupelnu, do obyváku —, všude, kde byla okna na úrovni země. Nechápal jsem to.

Když jsem se tiše přiblížil k oknu, zjistil jsem, v čem spočívá tato záhada — venku, kousek dál, spokojeně zobala semena samička kardinála červeného. Proč však sameček útočil na okna? Svůj vlastní obraz v okně zřejmě pokládal za soupeře a snažil se ho zaplašit! Oklamal ho jeho vlastní obraz.

Později jsem si potvrdil, že to bylo motivem pro podivné chování ptáka. June Osborneová ve své knize The Cardinal (Kardinál červený) uvádí, že sameček „udělá všechno pro to, aby se ujistil, že na jeho půdě nejsou žádní samečci tohoto druhu . . . Nejenže vyhání tyto vetřelce, ale je o něm známo, že . . . vráží do vlastního odrazu na víkách, na zrcadlech aut nebo do svého obrazu v oknech a posuvných skleněných dveřích.“ Potom připojuje myšlenku, se kterou bychom se mohli ztotožnit: „Může to poměrně značně rušit klidný život majitele domu.“ To jsme poznali každý den brzy ráno.

Dá se něco udělat pro to, aby toto nutkavé chování samečka přestalo? June Osborneová navrhuje: „Pro obnovení klidu a ticha bude někdy nutné zakrýt každý lesklý povrch . . . nemluvě o tom, že se tak zabrání, aby se pták při takových skoro sebevražedných útocích nezranil.“ (Zasláno)