JERICHO

[možná „měsíční město“].

První kananejské město na Z od Jordánu, které Izraelité dobyli. (4Mo 22:1; Joz 6:1, 24, 25) Je ztotožňováno s Tell es-Sultanem (Tel Jerichem), asi 22 km na VSV od Jeruzaléma. Tulul Abu el-ʽAlajiq, který leží poblíž, se považuje za místo, kde leželo Jericho v 1. století n. l. Jericho leží asi 250 m pod úrovní moře v údolí Jordánu a má subtropické podnebí. Dnes se v té oblasti pěstují pomeranče, banány a fíky, a stejně jako ve starověku se zde dobře daří palmám.

První ovoce izraelského tažení. Ke konci 40 let putování v pustině přišli Izraelité na Moabské pláně. Tam, naproti Jerichu, Mojžíš vystoupil na horu Nebo a obhlížel Zaslíbenou zemi, včetně Jericha, „města palem“, a jeho pláně. (4Mo 36:13; 5Mo 32:49; 34:1–3)

Po Mojžíšově smrti Jozue vyslal do Jericha dva zvědy. Ukryla je Raab, a tak nebyli objeveni. Potom z města unikli po laně oknem jejího domu, který byl na hradbách Jericha. Tři dny se tito muži ukrývali v okolním hornatém kraji a potom přebrodili Jordán a vrátili se do izraelského tábora. (Joz 2:1–23)

Jerišský král a obyvatelé Jericha se museli velmi bát, když slyšeli o zázračném přehrazení rozvodněného Jordánu, takže ho Izraelité mohli přejít po suché zemi, nebo když toho dokonce byli svědky. I když potom izraelští muži podstoupili obřízku a museli se nejprve zotavit z jejích následků, než se mohli účinně bránit, nikdo se je neodvážil u Gilgalu napadnout. Izraelité nebyli obtěžováni, ani když na pouštní pláni Jericha slavili Pasach. (Joz 5:1–10)

Později se Jozuovi u Jericha objevil andělský kníže a řekl mu, jak se má zmocnit města, které bylo kvůli Izraelitům pevně uzavřeno. Po šest dní izraelské vojenské síly poslušně vycházely, následovány sedmi kněžími, kteří neustále troubili na rohy, za nimi byli kněží nesoucí Truhlu a za nimi šla zadní stráž — všichni jedenkrát pochodovali kolem Jericha. Ale sedmý den pochodovali kolem Jericha sedmkrát. Když pochodovali po sedmé, lid za zvuku rohů vyrazil mohutný válečný pokřik a hradby města se začaly hroutit. (Joz 5:13–6:20)

Izraelité se do Jericha vrhli a všechny jeho obyvatele i domácí zvířata zasvětili zničení. Ale kvůli laskavosti, kterou prokázala Raab, když ukryla zvědy, byli ona i její příbuzní, kteří byli v bezpečí v jejím domě na části hradeb, která se nezřítila, zachováni naživu. Celé město bylo spáleno, jen zlato a stříbro bylo přeneseno do Jehovovy svatyně. (Joz 6:20–25) Avšak jeden Izraelita, Achan, ukradl zlatou tyč, nějaké stříbro a pěkný oděv a schoval to ve svém stanu. Tak přivodil smrt sobě i celé své rodině. (Joz 7:20–26)

Pozdější historické odkazy. Zničené město Jericho se potom stalo částí Benjamínova území, hraničícího s územím kmene Efrajim a Manasse. (Joz 16:1, 7; 18:12, 21) Zanedlouho poté bylo zřejmě toto místo nějak osídleno. Zmocnil se ho moabský král Eglon a ovládal ho osmnáct let. (Sd 3:12–30) V době krále Davida bylo Jericho stále osídleno. (2Sa 10:5; 1Pa 19:5) Ale až za Achabovy vlády Betelan Chiel Jericho skutečně znovu vystavěl. Tehdy se splnilo prorocké prokletí, které o více než 500 let dříve pronesl Jozue. Chiel ztratil svého prvorozeného syna Abirama, když pokládal základy města, a svého nejmladšího syna Seguba, když zasadil dveře. (Joz 6:26; 1Kr 16:34)

Přibližně v tomtéž období sídlili v Jerichu někteří ze ‚synů proroků‘. (2Kr 2:4, 5) Když Jehova vzal proroka Elijáše ve větrné bouři, Eliša zůstal nějaký čas v Jerichu a uzdravil tam zdroj vody. (2Kr 2:11–15, 19–22) Voda pramene ʽAin es-Sultan (podle tradice pramen, který Eliša uzdravil) byla popsána jako sladká a příjemná, a nyní zavlažuje zahrady novodobého Jericha.

V době ničemného judského krále Achaza Jehova připustil, aby izraelská vojska pod velením krále Pekacha zasadila zdrcující porážku nevěrné Judě, zabila 120 000 lidí a odvedla 200 000 zajatců. Ale Jehovův prorok Oded se setkal s vracejícími se vítězi a varoval je, aby zajatce nezotročovali. Ti tedy zajatce oblékli a nakrmili a pak je odvedli do Jericha a propustili. (2Pa 28:6–15)

Po pádu Jeruzaléma v roce 607 př. n. l. utíkal král Sedekjáš směrem k Jerichu, ale byl dostižen a zajat Babylóňany v pouštních pláních Jericha. (2Kr 25:5; Jer 39:5; 52:8) Po propuštění ze zajetí v Babylóně bylo mezi těmi, kdo se vrátili se Zerubbabelem v roce 537 př. n. l., 345 ‚synů Jericha‘, kteří se zřejmě usadili zase v Jerichu. (Ezr 2:1, 2, 34; Ne 7:36) Později někteří z jerišských mužů pomáhali při obnově jeruzalémských hradeb. (Ne 3:2)

Ke konci roku 32 a začátkem roku 33 n. l. se Jericho objevuje v Ježíšově službě. Poblíž tohoto města Ježíš Kristus vrátil zrak slepému Bartimaiovi a jeho společníku. (Mr 10:46; Mt 20:29; Lk 18:35; viz heslo BARTIMAIOS.) V Jerichu se Ježíš také setkal se Zacheem a pak byl hostem v jeho domě. (Lk 19:1–7) Když Ježíš dříve v Judeji vyprávěl své podobenství o milosrdném Samaritánovi, zmínil se o cestě z Jeruzaléma do Jericha. (Lk 10:30) Podle svědectví starověké historie byli na této cestě často lupiči.

Našli archeologové nějaký doklad o zničení Jericha v době Jozuově?

Profesor John Garstang, který v letech 1929 až 1936 vedl anglickou expedici na místo Tell es-Sultan, našel něco, co považoval za jedno z měst postavených na tomto místě, a zjistil, že v něm řádily ohromné požáry a že se jeho hradby zřítily. Toto město ztotožnil s Jerichem v Jozuově době a jeho zničení datoval asi do roku 1400 př. n. l. Někteří učenci se sice Garstangových závěrů drží dodnes, ale jiní interpretují nález jinak. Archeolog G. Ernest Wright píše: „Ukázalo se, že ty dvoje hradby, které obklopují vrchol starého města, o nichž se Garstang . . . domníval, že byly zničeny zemětřesením a požárem v době Jozuově, spadají do doby od 3. tisíciletí a představují jen dvoje z asi čtrnácti různých hradeb nebo jejich součástí, které byly v tomto období postupně postaveny.“ (Biblical Archaeology, 1962, s. 79, 80) Mnozí odborníci se domnívají, že z Jericha, které existovalo v době Jozuově, nezbylo nic, anebo jen málo. To, co snad přetrvalo jeho zničení, bylo možná odstraněno při dřívějších vykopávkách na tomto místě. Profesor Jack Finegan uvádí: „Nyní tedy na tom místě neexistuje prakticky žádný doklad, podle kterého by bylo možné určovat, kdy mohl Jozue Jericho dobýt.“ (Light From the Ancient Past, 1959, s. 159)

Z toho důvodu datuje řada učenců pád Jericha na základě okolnostních dokladů a navrhovaná data se pohybují v rozmezí asi dvou set let. Vzhledem k takové nejistotě profesor Merrill F. Unger výstižně poznamenal: „Učenci si musí dát velmi dobrý pozor, aby tomu, jak archeologové odhadli data a jak interpretovali nálezy, nepřikládali nemístnou autoritu. To, že určení dat a závěry z archeologických nálezů často závisejí na subjektivních faktorech, je dobře vidět na značně rozdílných názorech autorit, které jsou kompetentní v těchto otázkách.“ (Archaeology and the Old Testament, 1964, s. 164)

Skutečnost, že výklady archeologů vždy neodpovídají biblické chronologii, která poukazuje na rok 1473 př. n. l. jako na rok zničení Jericha, tedy není žádným důvodem ke znepokojení. Rozdíl v názorech Garstanga a jiných archeologů, pokud jde o Jericho, ukazuje, že při přijímání archeologických dokladů je nutná opatrnost, bez ohledu na to, zda biblickou zprávu a chronologii potvrzují, nebo zda ji popírají.