JEROBOAM
Dva izraelští králové. Období jejich vlády jsou od sebe oddělena 130 lety.
1. První král desetikmenného izraelského království; syn Nebata, jednoho z Šalomounových úředníků ve vesnici Cereda; z kmene Efrajim. Jeroboam zřejmě v útlém věku přišel o otce a byl vychováván svou ovdovělou matkou Ceruou. (1Kr 11:26)
Když si Šalomoun povšiml, že Jeroboam je nejen statečný, silný muž, ale že také tvrdě pracuje, pověřil ho dohledem nad nucenými pracemi Josefova domu. (1Kr 11:28) Potom k Jeroboamovi přistoupil Boží prorok Achijáš s překvapivou zprávou. Prorok roztrhal svůj nový oděv na dvanáct kusů a řekl Jeroboamovi, aby si deset z nich vzal jako symbol toho, že Jehova roztrhne Šalomounovo království na dvě části a učiní Jeroboama králem nad deseti kmeny. Mělo to však být pouze rozdělení vlády, a ne opuštění pravého uctívání, jehož střediskem byl chrám v Jeruzalémě, hlavním městě jižního království. Jehova tedy Jeroboama ujistil, že jeho vládě požehná a způsobí její zdar a vystaví mu trvalý dům z jeho potomků za předpokladu, že bude dodržovat Boží zákony a přikázání. (1Kr 11:29–38)
O těchto událostech se asi dozvěděl Šalomoun, a chtěl Jeroboama zabít. Avšak Jeroboam uprchl do Egypta a tam zůstal pod ochranou faraóna Šišaka až do Šalomounovy smrti. (1Kr 11:40)
Zpráva o Šalomounově smrti asi v roce 998 př. n. l. přivedla Jeroboama rychle zpět do jeho domoviny. Tam se připojil ke svému lidu, který požadoval, aby Šalomounův syn Rechoboam ulehčil jeho břemeno, pokud chtěl jeho podporu pro své kralování. Rechoboam však odmítl dobrou radu starších rádců a dal přednost radě mladších mužů, svých vrstevníků, aby pracovní zatížení lidu ještě zvýšil. Deset kmenů zareagovalo na tuto tvrdost tím, že prohlásilo za svého krále Jeroboama. Ve skutečnosti „ten zvrat záležitostí nastal na podnět Jehovy, aby vskutku provedl své slovo, které Jehova mluvil prostřednictvím . . . Achijáše“. (1Kr 12:1–20; 2Pa 10:1–19)
Nově nastolený král Jeroboam se ihned pustil do budování Šekemu jako svého královského města a na V od Šekemu, na druhé straně Jordánu, opevnil osadu Penuel (Peniel), místo, kde Jákob zápasil s andělem. (1Kr 12:25; 1Mo 32:30, 31) Když Jeroboam viděl své poddané, jak míří do chrámu v Jeruzalémě, aby tam uctívali Boha, představoval si, že se časem možná přikloní k Rechoboamovi a jeho že zabijí. Rozhodl se tedy, že tomu zamezí, a zavedl náboženství soustředěné kolem dvou zlatých telat; jedno postavil na jihu v Betelu a druhé na severu v Danu. Také zřídil vlastní neáronské kněžstvo, které se skládalo z těch z obecného lidu, kteří byli ochotni opatřit si tento úřad obětováním jednoho býka a sedmi beranů. Tito kněží potom sloužili „pro výšiny a pro démony v kozlí podobě a pro telata, která udělal“. Jeroboam také vymyslel zvláštní ‚svátky‘ a při obětování těmto nově vytvořeným bohům osobně lid vedl. (1Kr 12:26–33; 2Kr 23:15; 2Pa 11:13–17; 13:9)
Při jedné takové příležitosti, kdy se Jeroboam chystal předložit obětní dým na svém oltáři v Betelu, Jehovův duch způsobil, že jistý Boží muž pokáral krále za jeho odporné modlářství. Když král svým mužům nařídil, aby se tohoto Božího služebníka chopili, oltář se roztrhl a vyvalil se z něho popel, a králova ruka uschla. Ruka se uzdravila, až když Boží muž zmírnil Jehovův hněv; ale i potom Jeroboam pokračoval ve svém rouhavém odporu proti Jehovovi. (1Kr 13:1–6, 33, 34) To, že zavedl uctívání telete, představovalo ‚hříchy Jeroboama‘. Jimi se provinili i další izraelští králové, když v tomto odpadlém uctívání pokračovali. (1Kr 14:16; 15:30, 34; 16:2, 19, 26, 31; 22:52; 2Kr 3:3; 10:29, 31; 13:2, 6, 11; 14:24; 15:9, 18, 24, 28; 17:21–23)
V 18. roce Jeroboamovy vlády Rechoboam zemřel, ale válčení, které mezi těmito dvěma státy probíhalo, pokračovalo i během tříleté vlády Rechoboamova syna Abijama (Abijáše), který se stal Rechoboamovým nástupcem. (1Kr 15:1, 2, 6; 2Pa 12:15) Při jedné příležitosti Abijáš shromáždil 400 000 mužů, aby bojovali proti Jeroboamovu vojsku, které bylo dvakrát početnější. Přestože byl Jeroboam v přesile a měl chytrou strategii přepadávání ze zálohy, utrpěl těžkou porážku. Ztratil 500 000 mužů a mnoho svých efrajimských měst a byl velmi pokořen. Juda zvítězila proto, že Abijáš a jeho muži důvěřovali v Jehovu a volali k němu o pomoc. (2Pa 13:3–20)
K Jeroboamovu neštěstí ještě přispělo to, že jeho syn Abijáš smrtelně onemocněl. Král přiměl svou manželku, aby se přestrojila, a poslal ji s darem ke starému, už slepému proroku Achijášovi, aby se dotázala, zda se dítě zotaví. Odpověď byla ‚Ne‘. Achijáš kromě toho předpověděl, že každý Jeroboamův mužský dědic bude odříznut a s výjimkou tohoto syna, ve kterém Jehova našel něco dobrého, nikdo z Jeroboamových potomků nebude mít důstojný pohřeb, ale jejich mrtvoly sežerou psi nebo ptáci. (1Kr 14:1–18)
Krátce nato, asi v roce 977 př. n. l., Jehova Jeroboamovi „uštědřil ránu, takže zemřel“. Tím skončila jeho 22letá vláda. (2Pa 13:20; 1Kr 14:20) Po něm nastoupil na trůn jeho syn Nadab a vládl dva roky, než ho zabil Baaša, který také odřízl všechno, co dýchá, z Jeroboamova domu. Tak byla Jeroboamova dynastie náhle ukončena „podle Jehovova slova“ a „kvůli hříchům Jeroboama“. (1Kr 15:25–30)
2. Izraelský král, syn a nástupce Jehoašův a pravnuk Jehuův. Jeroboam II. byl 14. panovníkem severního království a vládl 41 let, asi od roku 844 př. n. l. (2Kr 14:16, 23) Jako tolik jeho předchůdců i on dělal to, co bylo špatné v Jehovových očích, protože pokračoval v uctívání telete, v uctívání, jež zavedl Jeroboam I. (2Kr 14:24)
Písmo se zmiňuje o zvláštní rodopisné registraci (neboli soupisu), která se zjevně konala za vlády Jeroboama II. (1Pa 5:17) Avšak vynikajícím úspěchem jeho vlády bylo znovuzískání zemí, jež království dříve ztratilo. Jeroboam „obnovil hranici Izraele od vstupu do Chamatu až k moři Araby [Mrtvému moři]“, čímž se splnilo Jonášovo proroctví. Jeroboamovi se připisuje také to, že navrátil „Damašek a Chamat Judovi v Izraeli“. (2Kr 14:25–28) To možná znamená, že Jeroboam si království Damašku a Chamatu podrobil tak, že musela platit tribut, stejně jako ho dříve platila Judě za vlády Šalomouna. (Srovnej 1Kr 4:21; 2Pa 8:4.)
Po těchto úspěších bezpochyby přišla do severního království vlna hmotného blahobytu. Ale zároveň pokračoval duchovní úpadek tohoto národa. Proroci Ozeáš a Amos přednesli vzpurnému Jeroboamovi a jeho stoupencům ostrou kritiku za jejich otevřené odpadlictví a nemravné chování — za podvody, krádeže, smilstvo, vraždy, útlak, modlářství a jiné praktiky, které znesvěcovaly Boha. (Oz 1:2, 4; 4:1, 2, 12–17; 5:1–7; 6:10; Am 2:6–8; 3:9, 12–15; 4:1) Zvlášť ostré bylo Jehovovo varování, které dal Jeroboamovi ústy svého proroka Amose: „Povstanu proti Jeroboamovu domu s mečem.“ (Am 7:9)
Po Jeroboamově smrti nastoupil na trůn jeho syn Zecharjáš. (2Kr 14:29) Avšak mezi Jeroboamovou smrtí a šestiměsíční vládou připisovanou Zecharjášovi, poslednímu z Jehuovy dynastie, je časová mezera jedenácti let. Možná proto, že Zecharjáš byl příliš mladý, nebo z nějakého jiného důvodu, nebylo jeho kralování plně nastoleno nebo potvrzeno dříve, než přibližně roku 792 př. n. l.