MIKULÁŠ

[dobyvatel lidu].

1. Jeden ze sedmi způsobilých mužů, které sbor doporučil apoštolům k tomu, aby se v raném sboru v Jeruzalémě po Letnicích roku 33 n. l. věnovali rozdělování jídla, a kteří měli zajistit, aby rozdělování bylo spravedlivé a poctivé. Z těch sedmi je Mikuláš jako jediný označen za „proselytu z Antiochie“, což naznačuje, že z té skupiny byl Nežidem pouze on, protože řecká jména těch ostatních byla obvyklá i mezi přirozenými Židy. (Sk 6:1–6)

2. ‚Mikulášova sekta‘ (Mikulášenci neboli Nikolaité) je odsouzena ve dvou ze sedmi dopisů sborům, a to ve 2. a 3. kapitole knihy Zjevení. Za to, že nenávidí „skutky Mikulášovy sekty“, které nenáviděl také sám Kristus Ježíš, byl ‚anděl‘ sboru v Efezu pochválen. (Zj 2:1, 6) Nicméně ve sboru v Pergamu byli ti, kdo se „drží učení Mikulášovy sekty“, a tak byli vybídnuti, aby se od ní odvrátili a činili pokání. (Zj 2:12, 15, 16)

Kromě toho, co je o Mikulášově sektě řečeno ve Zjevení, není o ní známo nic jiného — ani o jejích zvyklostech a učení, které jsou zavrženy, ani o jejím původu a vývoji. Spojovací „tak“, které následuje bezprostředně po odkazu na nemravný a modlářský směr, kterým se dali Izraelité, kteří se drželi „učení Baláma“ (Zj 2:14, 15), může poukazovat na jistou souvislost, avšak Zjevení dělá mezi těmito dvěma učeními rozdíl. Není žádný důvod spojovat s touto sektou Mikuláše, křesťana z Antiochie (č. 1) — jak to dělali někteří spisovatelé rané církve —, jen proto, že se nikde jinde v Bibli nevyskytuje osoba s tímto jménem. A jisté není ani to, že si nějaká odpadlická sekta dala jeho jméno, aby dodala váhu svému špatnému jednání. Pravděpodobnější je, že Mikuláš byl nějaký jiný člověk, kterého Bible blíže neurčuje, po němž si to bezbožné hnutí dalo jméno.