FARAÓN

Titul egyptských králů. Je odvozen z egyptského slova, jež znamená „velký dům“. V nejstarších egyptských dokumentech toto slovo označovalo velmi pravděpodobně královský palác, ale s postupem času začalo být používáno také na nejvyššího představitele vlády, na krále. Učenci jsou toho názoru, že v tomto druhém významu začalo být slovo faraón používáno asi v polovině druhého tisíciletí př. n. l. Je-li to tak, pak by to znamenalo, že když Mojžíš zaznamenával zprávu o Abrahamově pobytu v Egyptě, použil tento výraz ve významu platném v Mojžíšově době (1593–1473 př. n. l.). (1Mo 12:14–20) Na druhé straně je docela možné, že titul faraón byl pro krále používán už za dnů Abrahama (2018–1843 př. n. l.), a když ne v úředních dokumentech, tak alespoň v běžné mluvě. První dokument, v němž je tento titul spojen s osobním jménem krále, pochází z doby, kdy vládl Šišak, což byl současník Šalomouna a Rechoboama. I v Bibli je titul faraón spojen se jménem, a to v případě faraóna Neka (2Kr 23:29) a faraóna Chofry (Jer 44:30), kteří vládli koncem sedmého a začátkem šestého století př. n. l. Titul faraón byl v egyptských dokumentech z této doby vkládán do kartuší, které byly určeny především k zapsání králova jména.

K faraónům, kteří jsou v Bibli jmenovitě uvedeni, patří Šišak, So, Tirhaka, Neko a Chofra. O každém z nich se v této encyklopedii pojednává pod samostatným heslem. Jsou určité dohady o tom, zda egyptským panovníkem byl Etiop Zerach. Ostatní faraónové jmenovitě uvedeni nejsou. Vzhledem k tomu, že egyptská chronologie je velmi nepřesná (viz hesla CHRONOLOGIE, Egyptská chronologie; EGYPT, EGYPŤAN, Dějiny), není možné s jistotou určit, se kterými faraóny světských dějin by tito nejmenovaní faraónové měli být ztotožněni. Patří k nim: ten, který si chtěl vzít Abrahamovu manželku Sáru (1Mo 12:15–20); faraón, který Josefa povýšil do vysokého postavení (1Mo 41:39–46); faraón (či faraónové) v době utlačování Izraelitů před Mojžíšovým návratem z Midianu (2Mo kap. 1, 2); faraón, který panoval v době deseti ran a v době exodu (2Mo 5–14); otec Bitji, která byla manželkou Mereda z kmene Juda (1Pa 4:18); faraón, který v Davidově době poskytl azyl Edomitovi Hadadovi (1Kr 11:18–22); otec Šalomounovy egyptské manželky (1Kr 3:1) a faraón, který za dnů proroka Jeremjáše porazil Gazu (Jer 47:1).

Na panujícího faraóna pohlíželi Egypťané jako na boha, syna slunečního boha Ra; v jejich očích tedy nebyl jen představitelem bohů. Převládal názor, že faraón je vtělením boha Hóra se sokolí hlavou, který byl následníkem Osirise. Byl označován různými honosnými tituly, například „slunce dvou světů“, „pán koruny“, „mocný bůh“, „syn Raův“, „věčný“, a mnoha a mnoha dalšími. (History of Ancient Egypt, G. Rawlinson, 1880, sv. I, s. 373, 374; History of the World, J. Ridpath, 1901, sv. I, s. 72) K přední části jeho koruny byl připevněn obraz posvátného uraea neboli kobry, která na faraónovy nepřátele údajně plivala oheň a zničení. Faraónova socha byla často umísťována do chrámů mezi sochy jiných bohů. Existují dokonce egyptské kresby, na nichž je panující faraón vyobrazen, jak uctívá svou vlastní sochu. Faraón byl bohem, a proto to, co řekl, bylo zákonem. Nepanoval tedy na základě nějakého zákoníku, ale prostřednictvím výnosů. Z historie je však patrné, že tato zdánlivě absolutní moc byla značně omezena jinými silami v říši, mimo jiné i kněžstvem, šlechtou a vojskem. Tyto skutečnosti nám pomáhají pochopit, jak obtížné bylo Mojžíšovo pověření, aby se objevil před faraónem a předložil mu Jehovovy žádosti a výstrahy. (Srovnej 2Mo 5:1, 2; 10:27, 28.)

Nic nenaznačuje, že se faraónova dcera, která byla dána za manželku Šalomounovi, zřekla svého falešného náboženství. (1Kr 3:1; 11:1–6) Taková manželství uzavírali králové ve starověku (ale i v novověku) často proto, aby posílili své vztahy s jinými královstvími. Ze zprávy nevyplývá, zda nabídka uzavřít tento svazek vyšla od Šalomouna, nebo od faraóna. (Viz heslo SPOJENECTVÍ, SVAZEK.) Ke klisně ve faraónových dvoukolých vozech přirovnal Šalomoun Šulamitku; z toho je patrné, že egyptské dvoukolé vozy byly tehdy opravdu velmi proslulé. (Pís 1:9; srovnej 1Kr 10:29.)

Izajášovo proroctví, které bylo zapsáno v osmém století př. n. l., popisuje, že už tehdy panovaly v Egyptě a mezi faraónovými rádci zmatek a nepokoj, nebo že ještě měly nastat. (Iz 19:11–17) Ze světské historie vyplývá, že v Egyptě byly od dob Izajáše až do následujícího století vnitřní nepokoje. Nevěrná Juda se v rozporu s Jehovovým slovem sice čas od času obracela na Egypt o vojenskou podporu, ale vychloubační faraónové se prokázali jako ‚zlomený rákos‘, který neposkytne spolehlivou oporu. (Iz 30:2–5; 31:1–3; Ez 29:2–9; srovnej Iz 36:4, 6.)