HROM

Silný zvuk, který následuje po blesku. Vzniká prudkým rozepnutím vzduchu ohřátého tímto elektrickým výbojem; vzduch se prudce oddálí od dráhy blesku a pak se opět vrátí. (Job 28:26; 38:25)

Hebrejské sloveso ra·ʽamʹ (jež znamená „hřmít“) bývá uváděno ve spojitosti s Jehovou (1Sa 2:10; 2Sa 22:14; Ža 18:13), který někdy použil hrom ke splnění své vůle. Například v době Samuelově Jehova pomocí hromu (heb. raʹʽam) způsobil zmatek mezi Filištíny. (1Sa 7:10; srovnej Iz 29:6.) Výrazem „hrom“ se někdy překládá hebrejské slovo qól (1Sa 12:17, 18, Rbi8, ppč), které v podstatě znamená „zvuk“ (2Mo 32:18, 19) nebo „hlas“. (5Mo 21:18; 1Kr 19:12)

Zvuk hromu vzbuzuje bázeň a je spojován s Jehovovým hlasem. (Job 37:4, 5; 40:9, Ža 29:3–9) Když určití Židé slyšeli, jak Jehova mluví z nebe k Ježíšovi, někteří se domnívali, že to byl zvuk hromu, a jiní to považovali za hlas anděla. (Jan 12:28, 29; srovnej Zj 6:1; 14:2; 19:6.) Zvuk hromu často bývá předzvěstí blížící se bouře, a proto „hromy“ mohou označovat božské výstrahy, například ve Zjevení 8:5; 10:3, 4; 16:18.

Pro Židy shromážděné na úpatí hory Sinaj bylo hřmění, které slyšeli, projevem Boží přítomnosti. (2Mo 19:16; srovnej Zj 4:5; 11:19.) Buď na tuto událost, nebo na to, že Bůh vedl Izrael pomocí oblačného sloupu (místa hromu), se asi odvolával žalmista, když řekl: „Začal jsem ti [já, Jehova] odpovídat na skrytém místě hromu.“ (Ža 81:7)