PLÁČ

Vyjádření silné emoce (například žalu) proléváním slz. V minulosti plakali jak muži, tak ženy, dokonce i silní válečníci jako David, a nepovažovali to za známku slabosti. (1Mo 42:24; 43:30; 45:2, 3, 14, 15; 46:29; Rut 1:9, 14; 2Sa 13:36; Job 30:25; Ža 6:6–8) Jednou z hlavních příčin pláče byla smrt milovaného člověka nebo přítele. (2Sa 18:33–19:4; Lk 7:11–15; 8:49–56; Jan 20:11–15) Kvůli smrti váženého a milovaného člověka někdy plakal celý národ (2Sa 3:31–34) a takovému vyjádření smutku bývalo vyhrazeno dlouhé období. (1Mo 50:1–3, 10, 11; 4Mo 20:29; 5Mo 34:8) Jiné okolnosti, které vedly k pláči, byly porážka v boji (5Mo 1:44, 45; Jer 31:15; Ná 1:16), zajetí (Ža 137:1), útlak (Ka 4:1), velké neštěstí (Es 3:13, 14; 4:1–4) a výčitky svědomí kvůli hříchu (Ezr 10:1–4; Jer 3:21, 22; 31:9; Joe 2:12; Lk 22:54–62; Jk 4:8, 9; viz heslo TRUCHLENÍ). Pláč při náboženských obřadech byl spojován s uctíváním babylónského boha Tammuze. (Ez 8:14)

Kromě pocitů osobní ztráty a utrpení byl často příčinou pláče hluboký zájem o druhé a soucit s nimi. Proto Pavel mluvil o tom, že spoluvěřící napomínal a napravoval se slzami. (Sk 20:31; 2Ko 2:4) S pláčem se zmiňoval o těch, kdo chodili „jako nepřátelé Kristova mučednického kůlu“. (Fil 3:18, 19) Mezi Pavlem a dozorci efezského sboru existovalo těsné pouto lásky, a proto všichni plakali, když se dozvěděli, že apoštolův obličej už možná nespatří. (Sk 20:36–38)

Byly i chvíle, kdy Jehovovi ctitelé plakali při modlitbě, jako například Hana, Ezekjáš a Nehemjáš. (1Sa 1:9–11; 2Kr 20:1–5; Ne 1:2–4; Ža 39:12) Dokonce i Ježíš Kristus, když byl na zemi, předkládal úpěnlivé prosby a prosebné žádosti svému Otci „se silnými výkřiky a slzami“. (Heb 5:7)