Otázky čtenářů

● Proč je v žalmu 102:26, 27 a v Židům 1:10, 11 napsáno, že nebe a země ‚pominou‘ a že budou ‚změněny jako zvetšelý oděv‘?

V odpovědi na tuto otázku poukazují někteří na skutečnost, že výrazu „nebesa“ a „země“ není vždy používáno na doslovná nebesa a doslovnou zemi. V žalmu 96:1 je například „země“ vybízena, aby zpívala „novou píseň“. Zřejmě jsou v tomto případě míněni lidé na zemi. Bible také mluví o ‚zlých duchovních silách v nebeských místech‘. (Efez. 6:12, NS) To by ukazovalo, že takové zlé duchovní síly tvoří „nebesa“ nad zlou lidskou společností. Ano, ďábel je označován jako „bůh tohoto světa“. (2. Kor. 4:4, Elb. b.) Na základě toho mohou někteří usuzovat, že nebesa a země uvedená v žalmu 102:26, 27 (citováno v Židům 1:10, 11) se vztahují na zlá nebesa, která tvoří satan a jeho démoni, a zemi, která sestává z lidstva odcizeného Bohu. Je to však možné aplikovat na tomto místě?

Žalm 102:26, 27 zní: „I prvé nežli založil zemi a dílo rukou svých, nebesa. Onať pominou, ty pak zůstáváš; všecky věci jako roucho zvetšejí, jako oděv změníš je, a změněny budou.“ Vzniká proto otázka: Jak mohl být Bůh stvořitelem zlých nebes a zlé země?

Nuže, mohli bychom tvrdit, že Bůh stvořil duchovní tvory, kteří se vzbouřili a posléze se stali zlými nebesy nad lidstvem, a že Bůh stvořil Adama a Evu, z nichž pocházejí všichni lidé odcizení Bohu. Měli bychom si však povšimnout, že ani toto místo samo ani souvislost, v níž se nachází, nevedou k tomuto závěru. Kromě toho nejsou žádné jiné texty, které by říkaly, že Jehova položil základ zlé lidské společnosti nebo že by stvořil zlá nebesa. Měli bychom proto hledat přirozenější a logičtější vysvětlení, které odpovídá souvislosti.

Jak vyplývá z nadpisu žalmu 102, je to „modlitba chudého, [sklíčeného, NS], když sevřín jsa, před Jehovou vylévá žádosti své“. Takový sklíčený člověk jistě myslí na Jehovovu věčnost v poměru k hmotným nebesům a hmotné zemi. Ano, hmotné stvoření nebes a země je zničitelné. Mohlo by být zničeno, kdyby to byl Boží záměr. Na rozdíl od Boží věčné existence, trvání kterékoli části jeho hmotného stvoření není nezávislé. Jak je vidět na zemi, hmotné stvoření musí procházet stálým obnovovacím procesem, má-li zůstat nebo zachovat svou existující podobu. V žalmu 148 je ukázáno, že hmotná nebesa jsou závislá na Boží vůli a na jeho udržující síle. Po zmínce o slunci, měsíci a hvězdách i jiných částech Božího stvoření tento žalm (verš 6 NS) říká, že Bůh je „nechává trvat na věky, na neurčitý čas. Dal nařízení a to nepomine.“

V Židům 1:10, 11 jsou slova ze žalmu 102:26, 27 použita na Ježíše Krista. Také o něm by mohlo být řečeno, že ‚založil základy země‘, a vytvořil nebesa jako ‚dílo svých rukou‘, protože Boží jednozplozený Syn byl Božím osobním zástupcem, kterého bylo použito ke stvoření hmotného vesmíru. (Jan 1:1, 2; Kol. 1:15, 16) Pisatel dopisu k Židům vyzdvihuje velikost Božího Syna, který má nyní neporušitelnost a „nezničitelný život“ (Žid. 7:15, 16), a srovnává Synovu trvalou existenci s existencí hmotného stvoření, které by Bůh mohl ‚svinout jako oděv‘ a odložit, kdyby to tak určil. — Žid. 1:12.

Proto je tedy větší trvalost přisuzována Jehovovi Bohu (žalm 102:26, 27) a jeho oslavenému Synu Ježíši Kristu (Žid. 1:10, 11) než hmotnému stvoření, které je zničitelné a může pominout. Tento závěr podporují i jiné biblické texty. Na příklad u Lukáše 21:33 Ježíš řekl, že „nebesa a země pominou, ale má slova v žádném případě nepominou“. Ježíš zde porovnával stálost a věčnou pravdivost svých slov s pomíjivou povahou hmotných nebes a země. Ne že by bylo Božím záměrem je zničit, ale že jsou zničitelné. Zdá se tedy, že tento výrok má podobný smysl jako slova u Matouše 5:18 (NS): „Vpravdě vám pravím, že dříve by pominuly nebe a země [nebo „je snazší, aby pominula nebesa a zem“, Lukáš 16:17, NS] než by nějak pominulo nejmenší písmeno nebo část písmene ze Zákona a všechny věci se nestaly.“

Protože Jehova Bůh a jeho Syn jsou stálejší než hmotné nebe a země, poskytuje nám to plnou jistotu, že Ježíš stále žije, aby se zastával sklíčených, a že Bůh stále žije, aby slyšel a splňoval takové prosby. (Srovnej Židům 7:25) Toto poznání by nás mělo povzbudit, abychom plně důvěřovali každému Božímu slibu s plnou jistotou, že bude splněn, bez ohledu na to, co by mohlo stát v cestě jeho splnění.

● Bible říká, že prorok Samuel přinesl oběť; znamená to, že byl knězem?

Nikoli, Písmo svaté říká, že Samuel nebyl knězem z Árónova rodu. Samuelův otec Elkána bydlel v Ráma v efraimské hornatině, a proto je označován jako efraimita, ale podle původu byl Elkána levita z nekněžské rodiny, jež pocházela od Kahata. (1. Sam. 1:1, 19; 1. Par. 6:27, 33, 34) Jako nekněžský kahatský levita neměl Samuel právo úřadovat u oltáře ve svatyni a není žádná zpráva, že by to byl kdy učinil. O levitech, kteří nepocházeli z Árónovy rodiny, je psáno v Božím zákoně: „Ať k nádobám svatyně a k oltáři nepřistupují, aby nezemřeli.“ (4. Mojž. 18:3) Jako Jehovův zástupce a prorok mohl však Samuel podle Božího pokynu přinášet oběť na jiných místech než ve svatyni, jako to učinil Gedeón z kmene Manases a později prorok Eliáš. — Soud. 6:15, 25–28; 1. Král. 18:36–38.

Je zajímavé, že když se král Saul ‚donutil‘, aby obětoval zápalnou oběť, Samuel jej neobvinil, že by si neprávem osoboval kněžský úřad. Samuel jen Saulovi řekl: „Bláznivě jsi učinil, nezachovals přikázání Jehovy Boha svého, kteréž přikázal tobě; nebo byl by utvrdil Jehova království tvé nad Izraelem až na věky. Ale již nyní království tvé neostojí (nepotrvá, NS).“ (1. Sam. 13:12–14) Pro přestoupení kterého příkazu káral tedy Samuel Saula? A kterou vůdčí zásadu bychom z toho měli poznat?

O něco dříve dal Samuel Saulovi pokyn: „Sestoupíš přede mnou do Galgala a aj, já sestoupím k tobě, abych obětoval oběti zápalné, též abych obětoval oběti pokojné. Za sedm dní čekati budeš, až přijdu k tobě, a ukážiť, co bys měl činiti.“ (1. Sam. 10:8) I kdyby se tento příkaz vztahoval na jinou událost, jak se domnívají někteří komentátoři, přece se v něčem podobá příkazu, který Saul překročil. Ale ať již šlo o cokoli, zůstává skutečností, že Samuel byl Jehovův zástupce a že příkaz byl ve skutečnosti příkaz Jehovův a nemohl být beztrestně přestupován. Saulův hřích tedy spočíval v tom, že ukvapeně spěchal kupředu a přinesl oběť a neposlechl Jehovův příkaz (udělený prostřednictvím Samuele), aby čekal. Nebyl to pokus převzít kněžský úřad, protože Samuel nebyl árónským knězem. Saulův hřích se lišil od hříchu pozdějšího krále Uziáše, jemuž bylo řečeno: „Ne tobě, Uziáši, náleží kaditi Jehovovi, ale kněžím, synům Árónovým.“ — 2. Par. 26:18.

Saulův hřích ukazuje, že je velmi vážná věc, nedbá-li někdo Božího uspořádání věcí. Samuel se neustanovil sám prorokem. Byl to Jehova Bůh, který jej svým duchem povolal za proroka, aby celý Izrael ‚poznal . . . že Samuel jest věrný prorok Jehovův‘. (1. Sam. 3:19, 20) Stejně i ti, kteří slouží v křesťanském sboru jako dozorci a pastýři, dostávají své jmenování prostřednictvím svatého ducha. (Skut. 20:28) Nemluví přirozeně na základě božské inspirace jako Samuel; a přece bychom neměli jednat troufale a snažit se převzít odpovědnost a povinnosti těch, kteří mají takové pověření, snad proto, že si myslíme, že to nedělají správně nebo že jsou příliš pomalí. Každý, kdo by tak svévolně postupoval, přivodil by si těžkosti, podobně jako král Saul, a ohrozil by svůj vztah k Jehovovi Bohu.