6A Ježíš — podobný Bohu; božský

Jan 1:1 — „a Slovo bylo bohem (božské)“

řec. καὶ θεὸς ἦν ὁ λόγος (kai the·osʹ en ho loʹgos)

V těchto překladech jsou použita například slova ‚bůh‘ nebo „božské“, protože řecké slovo θεός (the·osʹ) je přísudkové podstatné jméno v jednotném čísle, stojí zde před slovesem a nepředchází mu určitý člen. Výraz the·osʹ je zde bez členu. Bůh, u něhož Slovo neboli Logos původně bylo, je zde označen řeckým výrazem ὁ θεός, tedy slovem the·osʹ, jemuž předchází určitý člen ho. Tímto členem je zde slovo the·osʹ určeno. Spojení podstatného jména se členem označuje určitého jedince, osobnost, zatímco bezčlenné podstatné jméno v jednotném čísle, uvedené před slovesem, poukazuje na vlastnost, kterou někdo má. Janův výrok, že Slovo neboli Logos bylo „bohem“ nebo že bylo „božské“ neboli podobné Bohu, neznamená, že Slovo bylo tím Bohem, u něhož bylo. Vyjadřuje pouze to, že Slovo neboli Logos mělo určitou vlastnost, ale neříká, že by bylo s Bohem totožné.

V řeckém textu je mnoho případů, kdy před slovesem stojí bezčlenné přísudkové podstatné jméno v jednotném čísle, například Mr 6:49; 11:32; Jan 4:19; 6:70; 8:44; 9:17; 10:1, 13, 33; 12:6. Překladatelé do jazyků, jež používají členy, vkládají na těchto místech před přísudkové podstatné jméno neurčitý člen, a tím zdůrazňují vlastnost nebo charakteristický rys podmětu. Vzhledem k tomu, že se neurčitý člen vkládá před přísudkové podstatné jméno například v textech, jež zde byly uvedeny, je stejně oprávněné udělat totéž i u Jana 1:1, tedy vložit neurčitý člen před bezčlenné slovo θεός, které je v přísudku; v českém překladu je přísudek vyjádřen vazbou „bylo bohem“. Ze Svatého Písma vyplývá, že takové podání je správné.

V článku, který vyšel v periodiku Journal of Biblical Literature (Philadelphia, 1973, sv. 92) na s. 85 pod nadpisem „Kvalitativní bezčlenná podstatná jména v přísudku: Marek 15:39 a Jan 1:1“, napsal Philip B. Harner, že takové věty, jako je věta u Jana 1:1, „s bezčlenným přísudkem, který je uveden před slovesem, mají význam především kvalitativní. Poukazují na to, že logos má povahu, jakou má theos. Není důvod, proč by měl být přísudek theos považován za určitý.“ Na s. 87 tohoto článku vyjadřuje Harner svůj závěr: „Domnívám se, že u Jana 1:1 je kvalitativní platnost přísudku tak výrazná, že na toto podstatné jméno nelze pohlížet jako na určité.“

Dále uvádíme seznam textů, jež jsou obsaženy v Markově a Janově evangeliu a v nichž bezčlenné podstatné jméno, které je v postavení přísudku a předchází před slovesem, různí překladatelé přeložili s neurčitým členem, aby tím vyznačili neurčenost a kvalitativní stav podmětu. V češtině je na těchto místech jmenný přísudek: