Poskytuje ti život to, co od něj očekáváš?

ČLOVĚK je jediný živý tvor na zemi, který může plánovat. Rostliny, které nemohou ani myslet ani vidět, nemohou plánovat. Zvířata jsou vedena instinktem. Když připravují hnízdo nebo dutinu pro svá mláďata, stává se to instinktivně. Pouze člověk přemýšlí vážně o budoucnosti, zabývá se jí a pracuje pro ni.

Pouze člověk má cíle, které přesahují přání zachovat se naživu a rozmnožovat se. Touží po ideálech, snaží se uskutečňovat plány. Lidské schopnosti a možnosti předstihují zvířecí více než tisíckrát. Aby dosáhl svých cílů, potřebuje člověk čas, a proto pouze on si je vědom skutečnosti, že čas plyne. Želvy a stromy nemají zájem o hodiny a kalendáře.

Jak daleko do budoucnosti plánuješ? Čeho hodláš dosáhnout ve svém životě? Máš pocit, že tvé schopnosti jsou plně využity nebo budou vůbec někdy plně využity? Kolik bys toho chtěl udělat; věci, o nichž cítíš, že jsi schopen je dělat — kdybys měl čas?

Snad bys chtěl rozvíjet některé nadání, hudební, umělecké, v literatuře nebo řečech, nebo se něčemu naučit v truhlářství, mechanice, technickém kreslení; nebo bys chtěl studovat stavitelství, dějiny, biologii, astronomii nebo matematiku, nebo pěstovat určité rostliny či zvířata. Také je možné, že máš přání podnikat cesty a poznávat lidi v jiných zemích, uzavírat nová přátelství a rozšiřovat svůj obzor. Mnozí lidé by chtěli dělat nejen jednu z těchto věcí, nýbž celou řadu. Ale protože je život tak krátký, mohou uskutečnit jen zlomek svých plánů. Přání je zde, ale chybí čas.

Schopnost učit se a tvořivá síla mizí pomaleji než tělesné síly

Je mnoho důvodů, proč by byl žádoucí delší život. Všeobecně ale panuje názor, že člověk, když dosáhne určitého stáří, není již schopen vykonávat něco účelného, a proto delší život nemá ani cenu ani význam. Je pravda, že schopnost učit se, přemýšlet a být tvořivě činný mizí přirozeně s dosažením určitého stáří? Ne, skutečnosti odporují tomuto názoru.

Tizian, proslavený malíř, měl ještě ve vysokém stáří devadesáti devíti let „nesrovnatelně jistou ruku“ a vytvořil nádherná umělecká díla. Oliver Wendell Holmes, kdysi člen Nejvyššího soudu Spojených států, se začal učit řecky ve stáří devadesáti let. Dirigent Arturo Toscanini se mohl naučit zpaměti celou partituru opery ještě v osmdesáti pěti letech. Byli tito muži „opotřebovaní“? „Čekali na smrt?“ Kdyby to byli dělali, pak jistě ne proto, že již nebyli schopni konat věci, které jim působily radost a prospívaly a obšťastňovaly jejich bližní.

Jak velká je schopnost člověka učit se, vyjádřil Joseph C. Buckley v knize The Retirement Handbook (Příručka pro odchod do výslužby): „Schopnost učení ochabuje tak pozvolna, že se můžeme naučit v osmdesáti letech ještě tolik jako ve dvanácti.“

Tento názor je podepřen výsledky bádání o působení stáří na duševní schopnosti. Zprávu o těchto výsledcích najdeme v článku „Duševní síly přibývají stářím“, který byl uveřejněn v časopise The American Weekly a otištěn v časopise Reader’s Digest v lednu 1959. Skupině 127 lidí, kteří se jako studenti prvního semestru podrobili v roce 1919 zkoušce inteligence, byly předloženy po více než třiceti letech znovu tytéž zkušební otázky. Získané výsledky byly lepší nejen v oboru všeobecného vzdělání a praktického úsudku, ale též v otázkách vyžadujících logické a jasné myšlení. Když byly konány zkoušky v ovládání pojmů s osobami, jejichž inteligence v minulosti byla jen průměrná, projevili někteří sedmdesátníci a osmdesátníci stoupající výkony. Bádání provedená na universitě v Michiganu ukazují, že paměť a schopnost učit se neubývá stářím více než celková inteligence.

To vše jasně ukazuje, že by člověk mohl dělat mnohem více, kdyby mu v tom nebránilo ubývání tělesných sil a nemoc a kdyby smrt tak záhy neukončila jeho dílo. Lidé často umírají, když právě začali správně rozvíjet své nadání nebo když začali něčemu dobře rozumět.

Třeba nemáš takový zájem o osobní vzdělávání — rozvíjet nějaké nadání nebo schopnost —, ale jaký máš zájem o ostatní lidi, o ty, které máš rád, o svou rodinu, o své přátele, nebo všeobecně o své bližní? Budeš mít na sklonku svého života pocit, že jsi pro ně vykonal všechno, co jsi chtěl?

Kdo z nás by byl ochoten určit, v kterém roce a kterém dni by chtěl strávit poslední hodinu se svým manželským druhem, synem nebo dcerou, nebo dát jim poslední políbení? Mohl bys to udělat? Nebo bychom se mohli zeptat: Kdy bys chtěl společně s nimi naposled prožít líbezný jarní den, teplý slunečný letní den, zlatý podzim nebo tichou krásu zimy? Nebo kdy bys chtěl naposled s nimi užít západ nebo východ slunce? To jsou věci, na které nechceš myslet, že? Jistě ne, miluješ-li skutečně svou rodinu a své přátele, jestli pro tebe něco znamenají. Neboť pak by ses nemohl jen tak vyrovnat s tím, že ti smrt brání, abys přispíval k jejich štěstí, prokazoval jim skutky lásky, sdílel s nimi dobré. Jak by bylo krásné a žádoucí, kdybys mohl žít mnohem déle, než je dnes lidem možné!

Zájem o budoucnost lidstva

Za svého života jsi viděl, že rakety lidí dosáhly Měsíce a že lidé chodili po jeho povrchu. A přece dnes není možné, aby se člověk procházel po zemi bezstarostně, bez nebezpečí, aniž by se bál zločinců a násilníků. Zažil bys rád změnu této situace? Chtěl bys žít v době, kdy každý člověk by byl slušný, ohleduplný, laskavý, ochotný a měl by upřímný zájem o své bližní? Tato změna musí nastat, nemá-li celé lidstvo zahynout jen proto, že neupustí od svého sebevražedného způsobu života. Planeta Země, která má všechny předpoklady pro život, se jistě nemá stát obrovským hřbitovem a zůstat jím navěky.

Žiješ ve věku automobilů, tryskových letadel a průmyslové velkovýroby. Ale žiješ též ve věku přelidněných měst, která se pomalu dusí a umírají; ve věku smogu, znečišťování vzduchu, půdy i vody. Chtěl bys zažít, aby voda v potocích, řekách a jezerech byla zase křišťálově čistá, aby pole a lesy opět získaly svou přirozenou krásu, abychom opět mohli dýchat čerstvý, čistý a vonný vzduch? I to musí přijít; dnes natolik přibývá znečišťování, že tato změna musí přijít brzy, má-li být lidstvo uchráněno od záhuby.

Žiješ ve věku transplantací srdce, umělých srdcí a ledvin, ve věku antibiotik. Avšak nemoci trvají dále, od bolení hlavy k rakovině a srdečním záchvatům. Chtěl bys zažít den, kdy nemoci budou skutečně přemoženy, nejen ty, proti nimž jsme dnes bezmocní, ale kdy bude odstraněna i příčina stárnutí a smrti?

Kdybys mohl žít jako zdravý člověk v klidném, krásném prostředí, měl bys uspokojující, zajímavou práci i příležitost obohatit své vědomosti podle svého přání a byl bys obklopen pouze nesobeckými a vzdělanými lidmi — chtěl bys pak zemřít?

Jak dále uvidíme, máme důvody věřit, že dnešní muži i ženy mohou doufat, že budou jednou žít za takových poměrů, že mohou doufat, že budou žít nejen o několik let déle než dnešní člověk, ale mnohem, mnohem déle. Jak to bude možné? Je taková naděje rozumná? Je v souladu se známými vědecky dokázanými skutečnostmi?