Vážné rozhodování osob, jež nejsou v manželství

„SNAD čte toto oznámení právě náhodou ten pravý muž, a snad tím bude umožněno šťastné spojení dvou lidí, kteří by se jinak nikdy nesetkali . . . Proto se chci tímto způsobem pokusit poznat milého muže, který by se chtěl oženit, který by byl vyrovnaný a uměl se starat o rodinu, ve věku dvacet sedm až čtyřicet let. Napište a zašlete foto. Zn.: Upřímná a osamělá.“

Jen málo lidí dá do novin takový inzerát, ale mnozí znají zde popsanou obtížnou situaci. Také oni dali najevo, i když jemnější formou, své přání vstoupit do manželství a přitom zjistili, že najít v dnešním světě životního druha je věc velmi složitá, jež s sebou často přináší zklamání.

Helena, třicetiletá žena, která se cítí osamělá, líčí krizi ve svém životě: „S nikým jsem si nemohla skutečně dobře pohovořit. Ztratila jsem chuť k jídlu a často jsem se bezdůvodně rozplakala. Také jsem se nemohla nikomu svěřit, protože se ve mně mé pocity tak vystupňovaly, že jsem se styděla . . . Zřejmě již nikdo nepočítal s tím, že ještě někdy vstoupím do manželství.“ — New York Post.

Tisíce mužů a žen jsou ve stejné situaci jako Helena, ale obvykle se nikdy nesnažili zjistit, proč se jim tak vede. Lidé většinou neznají sociologické studie, z nichž vyplývá, že je stále obtížnější najít správného životního druha. Nevědí, že tyto studie uvádějí jako rozhodující činitele přesun obyvatelstva z venkova do města a s tím související „morální revoluci“, která ovlivňuje takřka všechno ve vztahu mezi mužem a ženou.

Lidé však většinou vědí, že rychle stoupá počet rozpadlých manželství, čemuž se zdvořile říká „rozvod“. Vědí, že dnes mnozí lidé střídají své lásky a zanechávají je nelítostně a náhle. Vědí také, že rady, které dostávají ve velikém počtu, si navzájem odporují. Pozorují také, jak odlišným způsobem si jejich svobodní přátelé počínají při hledání druha. Jsou tím zmateni.

Je tato situace beznadějná? Výběr manželského druha je ovšem zcela osobní věc, existují však nějaké směrnice nebo nějaké zásady, jimiž by se mohli řídit mladí i starší lidé? Je třeba vyhýbat se nějakým nástrahám?

Výmysly o manželství

Okolnosti a poměry vdovy s malými dětmi jsou samozřejmě zcela jiné než okolnosti staršího rozvedeného muže nebo mladého člověka. Ale svobodní lidé každého věku slýchají vždy znovu určité výmysly o manželství, které jim jejich obtížné rozhodování ještě ztěžují. Úvaha o některých z těchto vymyšlených představ nám pomůže odstranit zmatek, který vyvolávají.

Podle všeobecně rozšířené představy se protiklady přitahují. Proto se předpokládá, že manželství bude daleko zajímavější, vezmou-li se dva lidé, kteří se od sebe naprosto liší. Člověk, který pochází ze zcela jiného prostředí nebo má jiné náboženství nebo je příslušníkem jiného národa, může být přirozeně pro druhého zajímavý. Ale vědecké studie jednoznačně ukazují, že počet rozvodů je v takových manželstvích daleko vyšší než u jiných. Například v knize Rozpad manželství (angl.) píše dr. Dominian: „Ze všech významnějších studií vyplývá, že [nábožensky] smíšená manželství se rozpadají daleko častěji než manželství osob téhož náboženství.“

Je tomu těžko uvěřit? Neříká nám již zdravý lidský rozum, že se cítíme spjati s lidmi, kteří mají podobné zájmy jako my? Jak můžeme naproti tomu vycházet s člověkem, který stále směřuje jiným směrem nebo jemuž se nelíbí to, co se líbí nám? V 1. Mojžíšově, v kapitole 2, je zpráva o tom, že žena byla stvořena proto, aby byla muži „pomocnicí“. Jestliže má být muž se svou pomocnicí šťasten a mají žít v jednotě, neměli by mít stejné zájmy, cíle a morální měřítka?

Čím jednotnější je dvojice ve věcech, které oba považují za nejdůležitější v životě, tím harmoničtější je jejich každodenní manželský život. Odlišnost může být z počátku vzrušující, ale zakrátko může vést k napětí.

Mnohé z výmyslů o manželství se vztahují na zaslepenost. Zaslepenost je definována jako „pošetilé obviňování“, kdy si člověk idealizuje osobu, kterou ve skutečnosti nezná. Představa „jen ten a žádný jiný“ a „láska na první pohled“ jsou dva příznaky zaslepené lásky.

Kdo hledá „pravého“ muže nebo „dokonalou“ ženu, očekává, že se před ním náhle objeví manželský druh, který byl pro něj stvořen. Je přirozené, že k němu se člověk cítí více přitahován než k někomu jinému — svou úlohu tu hraje vnější vzhled, chování a naše vlastní rozpoložení v době, kdy jsme se setkali. Je však nebezpečné vidět v takové osobě „prince z pohádky“ nebo „pohádkovou princeznu“ a hned zatoužit po společném životě v naději, že to bude „život šťastný až do konce“.

Někdo nyní může namítnout, že zamilovaný časem vystřízliví a pozná u druhého i jeho špatné stránky a nedostatky. Ale není tomu vždy tak. Zaslepená láska může trvat až do svatby. Jak to? Jestliže jsou dva lidé hned od začátku do sebe vášnivě zamilováni, vede to často čistě k tělesnému vztahu. Zamilovaná dvojice často urovnává své spory intimními něžnostmi. To vede ke katastrofálnímu výsledku, že dva lidé, kteří se ve skutečnosti neznají, uzavřou nejintimnější svazek v životě.

V knize Jak nejlépe využít manželství (angl.) je řečeno: „Názor, že někde ve světě na nás čeká ‚ten pravý [nebo ta pravá]‘, je hluboce zakořeněná představa a tradice. Střízlivý postoj je ten, že dobře vyrovnaný člověk si může z většího počtu lidí vybrat někoho jako manželského druha a může být šťastný, zatímco nevyrovnaný, nešťastný člověk nebude v manželství šťastný s nikým.“ Pravdivost tohoto názoru je potvrzena skutečností, že vdovy a vdovci, kteří později opět vstoupili do manželství, byli šťastni.

Je člověk „nenormální“, jestliže zůstane svobodný?

Existují vymyšlené představy o manželství, které působí na svobodné lidi silným tlakem. Jedna taková představa, kterou často vyjadřují příbuzní a přátelé, je, že s člověkem, který nevstupuje do manželství, není něco v pořádku. Jiná představa lidí je, že je lepší mít jakéhokoli manželského druha, než nemít žádného. Takové názory vyjadřují, že ve svobodném stavu je něco v podstatě nesprávného. Svobodný člověk tak může získat pocit, že „není normální“ nebo že snad má dokonce skrytý sklon k homosexualitě.

Je rozdíl, jestliže někdo má potřebu vstoupit do manželství, ale ze strachu před manželstvím zůstává svobodný, nebo jestliže svobodný člověk dojde k poznání, že manželství nepotřebuje. Pedagog dr. Henry Bowman napsal: „Jestliže je někdo přesvědčen, že je šťastnější, nevstoupí-li do manželství, rozhodně by měl zůstat svobodný . . . Existují svobodní lidé, kteří jsou velmi vyrovnaní; a existují ženatí ‚staří mládenci‘ a vdané ‚staré panny‘.“

Nikdo by se neměl z pouhého strachu nutit do manželství, ačkoli by ve skutečnosti raději zůstal svobodný. Je lépe uznat, co věděl o lidech moudrý učitel, Ježíš Kristus. Řekl, že někteří mají „dar“ neboli schopnost být šťastní ve svobodném stavu, a povzbuzoval křesťany, kteří mají tento „dar“, aby si jej zachovali a používali jej ve službě Bohu. — Mat. 19:10–12.

Vymyšlená představa je smyšlenka, je to výrok, který neodpovídá pravdě. A je jasně patrné, že člověk, který se rozhoduje, zda má vstoupit do manželství nebo zůstat svobodný, upadá do ještě většího zmatku, věří-li vymyšleným představám, o nichž jsme zde mluvili. Mnozí moderní mladí lidé však namítnou, že není nutno se bát takových vymyšlených představ. Říkají: „Ponech svým citům volný průchod. Nedělej si starosti, i když se snad rozhodneš špatně. Prostě nějaký čas s někým žij. Když zjistíš, že tvá láska zůstává, pak vstup do manželství.“ Je snad „manželství na zkoušku“ způsob, jak si usnadnit rozhodnutí, nebo je to také klam?

Je „manželství na zkoušku“ uspokojujícím řešením?

Není ovšem nic nového, jestliže dva lidé spolu žijí, aniž uzavřeli sňatek. Nové je pouze to, že tak zcela otevřeně jedná v dnešní době velký počet lidí. Podle úřední zprávy ve Spojených státech vzrostl počet osob, jež spolu žijí bez sňatku, od roku 1960 do roku 1970 o 700 procent. Novější zprávy ukazují ještě větší vzestup.

Křesťan by si tak způsobil konflikt ve svém svědomí, ale kromě toho vznikají ještě otázky: Jsou tyto dvojice šťastné? Dostanou se při takovém společném životě ze svého zmatku? Vzniká tím trvalý svazek, který má smysl?

Je pravda, že některé takové dvojice mohou spolu žít bez sňatku po celý život. Všeobecně však takové svazky trvají obvykle krátce. Když dojde k rozchodu, bývá obvykle stejně hořký a citově bolestný jako rozvod. Proč?

Uvažujme o tom zcela objektivně. Jaký je to svazek, v němž si účastníci více váží „svobody, aby se zase mohli rozejít“, než vzájemné věrnosti? Některá dvojice sice může tvrdit, že nejednají sobecky a nechtějí jenom „brát“, ale chtějí se „dělit“ o potěšení, a přece vzniká otázka, zda je rozumné dávat něco tak cenného, co se dotýká našeho nejhlubšího nitra, zcela nezávazně.

Této formě „manželství“ se říká „manželství na zkoušku“. Kdo si však může dovolit takové pokusné manželství? Manželství přece není jako oděv, který snad mohou mít lidé společně. Když se oděv roztrhá nebo jej odložíme, můžeme si koupit nový. Jestliže se však rozpadne takový úzký vztah, vzniknou rány, které se jen velmi těžce hojí. Jsou lidé, kteří si proto vzali život.

I dvojice, jež se upřímně milují, pociťují problém, který drásá jejich city: nejistotu. Když se jedna taková dvojice rozhodla uzavřít sňatek, ptal se jich někdo z příbuzenstva, proč to činí. Odpověděli: „Protože se chceme vzít — chceme mít závazek.“

Co však říci na námitku, že nemůžeme vědět, s jakým člověkem vstupujeme do manželství, jestliže jsme si jej nevyzkoušeli? O dvojicích, které spolu žijí bez sňatku, se jeden pedagog moudře vyjádřil: „Lidé, kteří jsou svobodní, nemohou vyzkoušet, zda se k sobě hodí v manželství. I kdyby se nějaké dvojici pokus zdál úspěšný, nedokazuje to, že spolu mohou žít šťastně v manželství.“ A lidé, kteří již žili s několika partnery, nevstupují do nového svazku s větším pochopením. To málo, čemu se naučili, obvykle nevyváží ztrátu, kterou tím utrpěli, jsou ještě méně schopni čelit problémům, dávat sami ze sebe a důvěřovat druhému.

V dnešní době ovšem není populární staromódní ctnost, které se říká „sebeovládání“: Říká se, že je to potlačování, brzdění nebo poškozování osobnosti. Kniha Manželství pro člověka dnešní doby (angl.) odpovídá na otázku, zda je sexuální zdrženlivost škodlivá, slovy: „Sexuální sebeovládání před manželstvím nepřináší tolik fyziologického, psychologického a sociálního nebezpečí jako sexuální uspokojování.“

Představy o „manželství na zkoušku“ jsou tedy vymyšlené, stejně jako ostatní názory, o nichž jsme zde pojednávali. Takové manželství je nebezpečný a nejistý základ pro šťastný život ve dvou. Někdo však může říci: „Dobře, nyní vím, jakých názorů se mám vyvarovat. Jsou však nějaké ‚pozitivní‘ zásady, jimiž bych se mohl řídit? Jak poznám, zda jsem způsobilý pro manželství? Jak si mohu moudře vybrat manželského druha?“

Na tyto vážné otázky neexistují jednoduché „obecné odpovědi“. Existují však spolehlivé zásady, jimiž se mohou řídit ti, kteří jsou natolik moudří, že nejdříve uvažují, než se do něčeho pustí. O těchto zásadách budeme podrobněji uvažovat v dalším článku.