To nejtěžší slovo

„Bylo mi manželky líto,“ vypráví soucítící manžel. „Tolik práce jí stálo, aby uvařila oběd pro několik svých mladých přítelkyň. Ale když bylo na čase, aby přišly, nikde nikdo. Nejdříve byla trochu podrážděná. Potom nevrlá. Pak se rozhněvala až k slzám. Hodiny tikaly. Její ‚labužnický‘ oběd se začal sušit. Přesto nikdo ani nezavolal, aby vysvětlil zdržení.“ Pokračuje: „V takových situacích se člověk začne bát nejhoršího. (Co se jim stalo? Měly nehodu?) Nakonec se objevily dvě. Ostatní se vůbec neozvaly.“

Tohle by sice mohl být konec lecjakého přátelství, ale naštěstí zvítězilo křesťanské chování. Manžel říká: „Když manželka druhý den spatřila své tři zapomětlivé přítelkyně, očekávala slzy a omluvy. Místo toho se dočkala nejistých úsměvů a kvapných pozdravů. Pak uběhlo několik dní. Byl jsem hrdý na svou manželku, že se odhodlala převzít iniciativu a jít za svými přítelkyněmi. Trochu slz, trochu objímání a všechno se urovnalo. Přesto mi v hlavě zůstala otázka: ‚Cožpak nemohly prostě říci: „Promiň‘“?

Refrén známé písničky říká pravdu: „Zdá se, že ‚promiň‘ je ze všech slov nejtěžší.“ Proč to tak je? Asi proto, že „promiň“ znamená přiznání viny. Není nám totiž nijak zatěžko uznat své chyby všeobecně. Řekni někomu: „Jsi nedokonalý!“, a nejspíš ti odpoví: „To jsme přece všichni!“ Ale řekni mu, že je sobecký, pyšný, povýšený, necitlivý, dětinský nebo protivný, a udeříš do živého. Není tedy divu, že nám Bible doporučuje, abychom snášeli a odpouštěli chyby druhých. — Přísloví 17:9; Efezanům 4:32; Kolosanům 3:13.

Přijít pozdě na oběd se zdá možná zanedbatelné, ale právě z takových drobných nehod se často tvoří mezi lidmi zdánlivě nepřekročitelné přehrady. A přece se dá barikáda sváru často rozbořit prostým: „Promiň“.

Ano, ale kdo je řekne první? „Já ne!“ odpovíš. Rozebral jsi situaci a usoudil, že jsi „nevinný“. „Někdo přece musí být v právu“, prohlásíš. Ale takové uvažování nebere zřetel na to, že tvůj „odpůrce“ se na věc nejspíš dívá z jiného hlediska. (Přísloví 18:17) A na tom to ustrne. Obě strany pokládají omluvu za porážku, a proto se opevní a připraví k dlouhé válce.

Bible však ukazuje, že i dlouhotrvající nepřátelství je možné usmířit, když jsou lidé ochotni obětovat svou hrdost. Vezměme například patriarchu Jákoba. Ten byl ochoten obětovat víc než jen hrdost, aby ukončil roztržku. Řevnivost mezi ním a jeho bratrem-dvojčetem Ezauem lze vystopovat zpátky až k jejich narození. Propukla v prudkou nenávist ve chvíli, kdy to Jákob zařídil tak, aby obdržel právo prvorozeného — věc, kterou mu Ezau prodal za mísu dušené čočky. (1. Mojžíšova 25:22–34; 27:1–41) Jákob musel uprchnout, aby si zachránil život. Uplynulo mnoho let, ale Ezauova nenávist k Jákobovi se nezmenšila.

Nakonec přišel den střetnutí. Jákob pokorně vysílá posly a žádá Ezaua o setkání. Když si přečteš zprávu ve 32. a 33. kapitole 1. Mojžíšovy, ucítíš stoupající napětí, jak se znesvářeni bratři připravují na setkání; Jákob se svými stády a dětmi, Ezau se svou tlupou čtyř set mužů. Ezau jistě myslí na vraždu. Avšak Jákob je rozhodnut, že obnoví pokoj. Pokorně činí přátelské gesto — a jaké gesto! Stovky cenných koz a ovcí a mnoho krav, velbloudů a býků předávají Jákobovi služebníci jako usmiřující obětní dar. Představ si, jaké bylo Ezauovo překvapení, když viděl tento projev štědrosti!

Ale pokoj bude stát ještě víc. Co udělá Jákob nyní, tváří v tvář Ezauovi? „A sám je předešel a sedmkrát se poklonil k zemi, dokud se nedostal blízko ke svému bratru.“ Tím jako by projevil uznání někomu nadřazenému. Jaký to mělo účinek? „A Ezau se mu rozběhl vstříc a začal ho objímat, padl mu kolem krku a líbal ho, a propukli v pláč.“ — 1. Mojžíšova 32:13–15; 33:1–4.

Jaké z toho plyne poučení? V osobní rozepři je něco důležitějšího než to, kdo je v „právu“ „v neprávu“. Důležité je, aby byl obnoven pokoj. Když ses tedy s někým nepohodl, zeptej se sám sebe: „Vidím věci z jeho hlediska? Jednal jsem jako křesťan? Jsem ochoten se pokořit? Dokážu jako první říci : ‚Promiň‘, protože jsem někoho druhého uvedl do rozpaků?

Existuje rčení: „‚Promiň‘ je jen slovo.“ Ale je to mocné slovo. Zkus být tím prvním, kdo je řekne. — Matouš 5:9, 23, 24.