Říkáš „Děkuji ti“?

„Duj, duj, zimní větře! Nejsi tak nelaskavý jako lidský nevděk!“ To je jistě nadsázka. Mohla by být nevděčnost chladnější než ledový zimní vítr? Žel, máme mnoho důvodů, abychom dali za pravdu Shakespearovu pozorování.

I když nás kruté události 20. století zatvrdily, pociťujeme nevděčnost jako velice nelaskavou, protože působí na naší základní potřebu, na to, že potřebujeme jeden druhého. Nemůžeme být jako jednotlivci zruční ve všem, co je nutné k radosti ze života. Jen málokteří z nás by chtěli být poustevníky nebo by mohli jako poustevníci přežít. Opravdu, jsme závislí jeden na druhém.

Když jiní považují naše úsilí, jímž přispíváme ke všeobecnému prospěchu, za samozřejmé nebo je přijímají blahosklonně, když nám druzí neochotně poskytují službu, za níž jsme zaplatili, když se zvlášť snažíme jednat přívětivě a sklízíme jen zamračený nebo podezíravý pohled nebo když jsou naše láskyplné ohledy pokládány za znak slabosti, tehdy chlad nevděčnosti působí jako bodnutí u srdce. Máš také takovou zkušenost?

Co je vlastně příčinou nevděčnosti? Zní to sice tvrdě, ale v zásadě je to sobeckost. Sobeckost má přirozeně různé stupně, od bezmyšlenkovitosti, až po vyslovený egocentrizmus. Ten, kdo jedná bezmyšlenkovitě, je pravděpodobně překvapen nebo dokonce zarmoucen, když ho někdo jiný upozorní, že zapomněl poděkovat, ale s egocentrikem to neudělá nic. Ale ať je už příčina jakákoli, jedná se o vadu, která vyžaduje naší pozornost.

Rozvíjet vděčnost

Co můžeme dělat, abychom rozvíjeli svojí vděčnost? Především bychom neměli považovat laskavé jednání za samozřejmé. Je to tak obtížné říci prostě „děkuji ti“, a skutečně to tak myslet? Na některých místech se lidé kvůli mylné tradici domnívají, že je zbytečné říkat „Prosím“ nebo „Děkuji ti“. A přece nám Bible radí, abychom se ‚prokázali jako vděční‘. — Kol. 3:15.

Kromě toho bychom měli rozvíjet své ocenění pro to, co pro nás druzí udělali. Dá se říci, že to zahrnuje všechny, s nimiž se stýkáme, zejména však naše nejbližší příbuzné. Manželka je sedm dní v týdnu zaměstnaná nákupy, praním, vařením, úklidem a péčí o děti. Často je to hotový maratón. Ukazujeme slovem i skutkem, že si jí vážíme? Nebo se během let stalo její úsilí pro nás samozřejmostí? Kdy jsme si naposledy položili otázku, zda přiměřeně vyjadřujeme své ocenění pro námahu, s níž vytváří z našeho domova bezpečný přístav v tomto drsném světě? Na druhé straně, ptají se i manželky sami sebe, zda si váží úsilí svých manželů, s nimž opatřují živobytí pro rodinu za tvrdých a často skličujících podmínek, jimž denně čelí při své světské práci?

V dnešní době je mnoho žen zaměstnaných , a jsou tedy pod velkým tlakem. Mnoho domácích prací musejí vykonávat večer nebo o víkendech. Mnohdy se zapomíná na díky. Vyčerpaný člověk je většinou snadno popudlivý a v denním životě má málo času na dvornost a laskavost. Za takových okolností všichni členové rodiny musejí být ochotni brát na druhé ohled a být shovívaví.

A co vděčnost k našim dětem? Jak je to krásné, když pozorujeme, že rostou tělesně a duševně a že na ně působí naše výchova a péče; když vidíme, jak pomáhají při domácích pracech, protože jsme je naučili, že jsou částí rodinného společenství; když jsme získali jejich zjevnou důvěru a když cítíme, jak se nám jejich paže něžně kladou kolem krku při polibku na dobrou noc. Ano, máme mnoho důvodů, proč být vděční svým dětem, vděční jejich matce, která vynaložila tolik času na jejich výchovu, a především vděční Bohu, Původci rodiny.

Kromě rodiny přispívají k našemu zdaru naši spolupracovníci a další lidé, kteří nám poskytují různé služby. Měli bychom být vděční i za to, co činí oni. Většinou jim můžeme oplatit určitou laskavost. Často stačí i úsměv a srdečné „děkuji“. Důležité je, abychom nebyli tak zaměstnaní nebo roztržití, že bychom opoměli vyjádřit opravdové ocenění. Ukaž, že si vážíš toho, co pro tebe druzí učinili, ať již si jim za to zaplatil, či ne, a že si vážíš i postoje, s nimž to udělali. Tak učiníš druhé šťastnými, což je ušlechtilí životní cíl.

Jsi vděčný Bohu?

U Lukáše v 17. kapitole, nacházíme zprávu o deseti malomocných, kteří se setkali s Ježíšem a prosili ho, aby se nad nimi smiloval. Měl v úmyslu je vyléčit a přikázal jim — jak to vyžadoval Zákon — aby se šli ukázat kněžím. Když odcházeli, „byli očistěni“. Ale jen jeden se vrátil, aby Ježíšovi poděkoval a oslavoval Boha za své vyléčení.

Ježíše to mohlo zklamat. „Kde je tedy těch devět ostatních?“, ptal se. „Nenašel se nikdo, kdo se vrátil, aby vzdal slávu Bohu, kromě tohoto muže z jiného národa?“ (Lukáš 17:11–19) Těch devět opomělo vyjádřit svojí vděčnost za něco tak cenného, jako bylo vyléčení ze strašné nemoci, z malomocenství. Ježíš pokládal za správné na to upozornit. Naproti tomu velice potěšil postoj Samaritána, který se vrátil, aby vyjádřil svojí vděčnost.

A jak je to s tebou, když se jedná o to, abys byl vděčný Jehovovi Bohu a jeho Synu a abys je oslavoval? Co myslíš, existují nějaké důvody pro vděčnost?

V době apoštola Pavla o tom zřejmě přemýšleli i mnozí jiní, protože Pavel napsal svým spolukřesťanům v Římě: „Protože to, co může být o Bohu poznáno je mezi nimi zjevné, neboť jim to Bůh učinil zjevným.... takže jsou neomluvitelní; protože sice znali Boha, ale neoslavovali ho jako Boha ani mu neděkovali.“ — Řím. 1:19–21.

Kolik lidí dnes podobně nic nevidí a jsou nevděční? Mohl bys být jedním z nich?

Vděčné srdce zdobí člověka. Přináší tomu, kdo je vlastní, pokoj a štěstí. Vytváří cennější osobnost. Přináší Boží požehnání. „Děkuji ti“ jsou dvě prostá slova, která zahřejí srdce. Vyjadřuj vděk velkoryse slovem i skutkem a potěš srdce Boha i svých bližních.

[Praporek na straně 18]

Vděčný manžel nepovažuje práci své manželky za samozřejmost.

[Praporek na straně 19]

„Prosím“ a „Děkuji ti“ by měly být běžnými projevy dobrého chování.