Uč své dítě správně — a od útlého dětství
„Období útlého dětství je bezpochyby nejbohatší. Mělo by se využívat pro učení všemi možnými a představitelnými způsoby. Promarnění tohoto životního období nelze nikdy vynahradit. Místo abychom rané roky přehlíželi, je naší povinností je s největší péčí rozvíjet.“ — Dr. Alexis Carrel.
Je zapotřebí programovat jak mysl, tak srdce. Lidé mohou žasnout nad oslnivými výkony mysli, ale Bůh hledí k srdci. Poznání v hlavě vede k nadutosti, láska v srdci buduje. Bystrá mysl potřebuje milující srdce, „vždyť z hojnosti srdce mluví ústa“. Z tohoto obrazného srdce také vycházejí dobré a špatné skutky. (Matouš 12:34, 35; 15:19; 1. Samuelova 16:7; 1. Korinťanům 8:1) Je tedy sice důležité stimulovat mysl dítěte, ale ještě důležitější je vštěpovat mu do srdce lásku.
Při porodu začíná jistý naprogramovaný děj. Mluví se o něm jako o vytváření vazby. Matka dítě chová, laská, hladí a něžně s ním mluví. Dítě zase upřeně hledí na matku. Dojde k vazbě, procitnou mateřské pudy a dítě se cítí bezpečně. Někteří odborníci věří, že „v několika prvních minutách a hodinách po narození dítěte nastává vnímavé období, které je nejlepší pro vznik náklonnosti mezi dítětem a rodičem.“
To je dobrý začátek, ale pouze začátek. Děťátko je bezmocné, závisle v první řadě na matce, pokud jde o jeho bezprostřední tělesné i citové potřeby. Bez jídla dítě hladoví, muže hladovět i citově. Laskání, hýčkání, houpání, hraní, láska — to vše stimuluje vývin mozku. Tato stimulace se přirovnává k výživě mozku. Bez ní je mozek ochuzený a zakrní na celý život. A takové zanedbání může také způsobit, že bude nepřátelský, zločinně a násilnicky naladěný. Mateřská úloha je ta nejpřednější pro dítě i pro společnost. Je důležitější než jakákoli světská kariéra.
Úloha otce
Otec nemá být vyloučen. Jestliže je přítomen u porodu, vznikne vazba mezi otcem a novorozencem. Během týdnů a měsíců se otcova úloha rychle rozšiřuje, jak ukazuje dr. T. Berry Brazelton, odborník na poli dětského vývoje:
„Každé dítě potřebuje matku a otce,“ říká, „a každý otec může něco znamenat. Mít aktivního, účastného otce není totéž jako mít prostě víc mateřské péče.“ Uvádí zprávu, jež ukázala rozdíl ve způsobu, jak zachází s dětmi matky a otcové: „Matky měly sklon zacházet s dětmi mírně a tlumeně. Otcové zas byli hravější, víc své děti lechtali a pošťuchovali než matky.“
Otcové však poskytují dětem nejen zábavu. „Tam, kde je aktivní otec,“ říká dr. Brazelton, „bývá dítě ve škole úspěšnější, má větší smysl pro humor a lépe vychází s jinými dětmi. Více si věří a má lepší motivaci k učení. V šesti, sedmi letech mívá vyšší IQ“.
Jehova Bůh nařizuje, aby byl mezi otcem a synem blízký učební vztah: „Prokáže se, že tato slova, která ti dnes přikazuji, jsou na tvém srdci, a budeš je vštěpovat svému synovi a mluvit o nich, když budeš sedět ve svém domě a když půjdeš po silnici a když budeš uléhat a když budeš vstávat.“ (5. Mojžíšova 6:6, 7) Zde není místo pro generační propast.
Učení od útlého dětství
Vývoj dětí od narození do šesti let má své etapy neboli fáze: svalovou koordinaci, řečové dovednosti, emocionální vlastnosti, paměťové schopnosti, myšlenkové schopnosti, svědomí a jiné. Když mozek dítěte rychle roste a tyto etapy postupně přicházejí, je vhodný čas cvičit tyto různé schopnosti.
Právě tehdy dětský mozek vstřebává tyto schopnosti nebo vlastnosti, jako houba nasává vodu. Když je dítě milováno, učí se milovat. Když se s ním mluví a čte se mu, učí se mluvit i číst. Když ho postaví na lyže, stane se z něho obratný lyžař. Když se mu předkládá správné chování, vstřebá správné zásady. Jestliže tyto příznivé učební etapy minou bez náležitých podnětů, bude později obtížné získat tyto vlastnosti a schopnosti.
Bible to uznává, a proto nabádá rodiče: „Vychovej chlapce podle cesty, která je pro něho, i když zestárne, neodbočí od ní.“ (Přísloví 22:6) Keil-Delitzchův komentář to podává: „Dávej dítěti poučení v souladu s jeho cestou.“ Hebrejské slovo překládané „vychovat“ znamená také „zasvětit“ a zde označuje první zasvěcení dítěte do učení. Dávej poučení dítěti v souladu s cestou dítěte, totiž podle etap vývoje, kterými prochází. To je ten pravý čas, kdy je snadno vstřebává, a čemu se v těchto tvárných rocích naučí, to mu pravděpodobně zůstane.
Tak smýšlí i většina těch, kteří zkoumají lidský vývoj: „Při zkoumání dětského vývoje jsme nikde neprokázali velkou schopnost měnit rané utváření osobnosti nebo rané sociální postoje.“ Připouštějí, že se to může stát, ale „častější je, že není dosaženo nápravy“. Mnoho výjimek ovšem nastává díky moci Boží pravdy, která působí změny. — Efezanům 4:22; Kolosanům 3:9, 10.
Dobrým příkladem učení poskytovaného v pravý čas je jazyk. Děti jsou geneticky programovány k řeči, ale mají-li takové vestavěné okruhy v mozku pracovat s největší účinností, musí být dítě ve správné etapě vystaveno zvukům řeči. Bouřlivý růst řečových center propuká mezi 6. a 12. měsícem, pokud dospělí k dítěti často mluví. Od 12. do 18. měsíců se tento růst zrychluje, jak dítě začíná chápat, že slova mají významy.
Učí se slovům dříve, než je dovede vyslovit. Během druhého roku života může mít tento receptivní neboli pasivní slovník od několika málo slov až po několik set. Apoštol Pavel připomněl Timoteovi: „Od útlého dětství znáš svaté spisy.“ (2. Timoteovi 3:15) Doslovný význam slova „útlé dětství“ je „nemluvně“. Je velmi pravděpodobné, že Timoteovi předčítali Svatá písma již jako nemluvněti, a tak znal mnohá biblická slova dříve, že je dokázal vyslovit.
Jde o to, že ve vývoji dítěte existují zvláštní období, kdy se může některé věci naučit snadno, vlastně je vstřebávat. Jestliže však ta období minou bez potřebné stimulace, schopnosti se plně nerozvinou. Jestliže děti například uslyší řeč až o léta později, budou se ji pak učit velmi pomalu a velmi namáhavě, a obvykle se ji nikdy nenaučí dobře.
Čtěte dítěti od útlého dětství
Kdy začít? Od začátku. Čtěte svému novorozeněti. ‚Ale vždyť tomu nebude rozumět!‘ Kdy jste na ně začali mluvit? ‚No přece hned.‘ Rozumělo tomu, co jste říkali? ‚Vlastně ne, ale... ‘ Tak proč byste mu nečetli?
Když máte děťátko na klíně, objímáte je, tisknete je k sobě, cítí se bezpečné a milované. To, že mu čtete, je pro ně příjemný zážitek. Utkví v něm. Dítě si se čtením spojuje pocit radosti. Děti napodobují a rodiče jsou jim vzorem. Dítě chce dělat to, co vy. Chce číst. Hraje si na čtení. Později prožívá radost ze čtení.
Z toho vyplývá jiná blahodárná věc — zpravidla si nevytvoří návyk dívat se na televizi. Nesedí se skelným zrakem a nesleduje nekonečné bodání, střílení, vraždy, znásilnění, smilstva a cizoložství. Dovede televizor vypnout; dovede otevřít knihu a číst. A to je v dnešních dnech negramotnosti a televizní mánie výkon.
Milovat dítě vyžaduje čas
Číst dětem samozřejmě vyžaduje čas. A čas zabírá i hraní s dětmi, hrát paci-paci-pacičky a na schovávanou, a pozorovat dítě, jak zkoumá okolí, pouští se do nějaké činnosti, hledá něco nového, uspokojuje svou zvědavost, tvoří. Rodičovství zabírá čas. A raději začněte, dokud jsou vaše děti maličké. Zde totiž často začíná generační propast; ta většinou nečeká až na dospívání. Robert J. Keeshan, který vede dětské vysílání jako Kapitán Klokan, vypráví, jak se to může stát:
„Holčička netrpělivě čeká s prstem v puse a panenkou v ruce, až se někdo z rodičů vrátí domů. Čas nastane, rodič přijde, ale ubitý stresy ze zaměstnání. Často tedy dítěti řekne: ‚Teď ne, zlato. Mám práci, jdi se koukat na televizi.‘ To jsou nejčastěji pronášená slova v mnoha amerických domácnostech: ‚Mám práci, jdi se koukat na televizi.‘ Když ne teď, tak kdy? ‚Později.‘ Ale ‚později‘ přichází velice zřídka.
Plynou roky a holčička roste. Dáváme jí hračky a oblečení. Dáváme jí módní oblečení a stereo, ale nedáváme jí to, co chce nejvíc, náš čas. Je jí čtrnáct, má skelný pohled, žije si ve svém světě. ‚Miláčku, co se děje? Mluv se mnou.‘ Je pozdě. Je pozdě. Láska nás minula...
Když říkáme dítěti: ‚Teď ne, později‘ , když říkáme dítěti: ‚Jdi se koukat na televizi‘, když říkáme: ‚Neptej se pořád‘, když nedáváme svým dětem to jediné, co od nás žádají, náš čas, když dítě vlastně nemáme rádi, není to tím, že jsme k němu lhostejní. Máme prostě příliš mnoho práce na to, abychom své dítě milovali.“
Je to pravda, milovat dítě vyžaduje čas. Nejen čas na to, abyste nakrmili jeho tělo a oblékli mu šaty,ale čas, abyste mu naplnili srdce láskou. Ne láskou odvažovanou, odměřovanou a dávkovanou, ale překypující a „nerozumovou láskou“, jak ji nazývá Burton L. White, autor Prvních tří let života (angl.). Řekl: „Je velmi nemoudré, když zaměstnaní rodiče předávají prvořadou vychovatelskou úlohu někomu jinému, zejména nějaké instituci. Už po mně mockrát kvůli tomu házeli rajská jablíčka, ale mně jde o to, co je nejlepší pro děti.“ Vidí to, co je nejlepší pro děti, ale uvědomuje si, že tento ideál není vždy možný z ekonomických důvodů, kde jeden nebo dva rodiče musí chodit do práce.
Ukázňování — citlivé téma
Rajská jablíčka se házejí také po Bibli, protože doporučuje ukázňování. „Kdo zadržuje svůj prut, nenávidí svého syna, ale kdo ho miluje, ten to vyhledává s ukázňováním.“ (Přísloví 13:24) Poznámka v Nové mezinárodní studijní bibli (angl.) říká: prut. Pravděpodobně básnický výraz pro jakékoli ukázňování.Vineův Výkladový slovník starozákonních a novozákonních slov (angl.) definuje „prut“ jako „žezlo, symbol vlády“.
Rodičovská vláda může zahrnout výprask, ale ten často není nutný. Podle 2. Timoteovi 2:24, 25 mají být křesťané ‚ke všem jemní,....s mírností poučovat‘. Slovo ‚poučovat‘ je zde přeloženo z řeckého slova pro ukázňování. Ukázňovat se má s ohledem na city dětí: „A vy, otcové, nedrážděte své děti, ale vychovávejte je v kázni a v Jehovově myšlenkovém usměrňování.“ — Efezanům 6:4.
Psychologové, kteří prosazují, aby dětem byla dána volnost, říkají, že naplácat dítěti znamená, že je nenávidíte. To není pravda. Tolerantnost je znakem nenávisti. Zplodila záplavu zločinnosti mladistvých po celé zemi a způsobila duševní trýzeň miliónům rodičů. Je to tak, jak říká Přísloví 29:15: „Chlapec, kterému je dávána volnost, bude působit hanbu své matce.“ Dr. Joyce Brothersová píše pod záhlavím „Přísní a tolerantní rodiče“:
„Nedávná studie téměř dvou tisíc dětí z páté a šesté třídy, z nichž některé byly vychovávány přísnými rodiči a jiné tolerantními, přinesla některé překvapující výsledky. Děti, které byly přísně ukázňovány, měly vysokou sebeúctu a dosahovaly výborných výsledků ve společnosti i ve škole.“ Popouzela je přísnost jejich rodičů? Ne, „byly přesvědčeny, že rodičovská pravidla byla stanovena pro dobro dětí — a že jsou výrazem rodičovské lásky“.
Podle Whitea se nemusíte bát, jestliže jste na své dítě přísní, „že vás bude mít méně rádo, než když jste shovívaví. Děti se v prvních dvou letech snadno neodcizí těm, kteří se o ně v prvé řadě starají; i když od vás pravidelně dostávají naplácáno, zjistíte, že se k vám vracejí.“
Nejlepší lekce
Jste jí vy. Váš příklad. Vy jste pro své dítě vzorem. Víc naslouchá tomu, jací jste, než tomu, co říkáte. Slyší vaše slova, ale napodobuje vaše činy. Vaše dítě je jako opička. Co tedy z něho chcete mít? Má být láskyplné, laskavé, štědré, učenlivé, inteligentní, pracovité, má být Ježíšovým učedníkem, ctitelem Jehovy? Cokoli od něho chcete, takoví buďte nejprve sami.
Proto své dítě učte od malička, když jeho mozek rychle roste a nasává poučení i pocity pro mysl a srdce. Jestliže však ty kritické roky minuly a nevštípili jste svému dítěti zbožnou osobnost, co potom? Nezoufejte. Změna je stále možná a daří se miliónům mladých i starých díky Boží moci. „Svlékněte starou osobnost s jejími zvyky,“ říká Boží slovo, „a oblékněte si novou osobnost, která se obnovuje přesným poznáním podle obrazu toho, jenž jí stvořil.“ — Kolosanům 3:9, 10
[Obrázky na straně 9]
S otcem: Čas na čtení, čas na hraní.
[Obrázek na straně 11]
Koupání může být legrace