Mayské zříceniny — osamělí strážci uplynulého věku

Od dopisovatele Probuďte se! v Guatemale

OD teplých polopouštních plání mexického Yucatánu až po bujné deštné pralesy v Guatemale a Belize a dál po horká údolí Salvádoru a Hondurasu ve Střední Americe se rozkládá nepravidelná mozaika částečně restaurovaných mayských zřícenin. Jako osamělí strážci připomínají uplynulý věk mohutných chrámů a impozantních paláců, dovedně postavených i zdobených. Někdejší div svého světa a nyní poutavá archeologická hádanka — takové jsou zbytky nádhery, která navždy zanikla.

Čím byla civilizace Mayů, stará přes 2 000 let, tak výjimečná? Přestože Mayové vůbec neměli vozidla na kolech, kovové nástroje, soumary ani klenákový oblouk a zápasili se stále pronikající džunglí, podařilo se jim vytvořit největší předkolumbovskoua indiánskou civilizaci, jaká se kdy našla na severoamerickém kontinentu. „Dosáhli dokonalosti systému psaní — byl to jediný opravdový systém psaní vyvinutý v obou Amerikách — a udělali pozoruhodné pokroky v matematice a astronomii,“ napsal časopis Smithsonian. „Vymysleli užitečný pojem nuly a měli kalendář, který jim umožňoval dost přesné výpočty planetárních a nebeských cyklů.“

Klasické období

Mayové se vždy snažili členit a zaznamenávat čas, a jejich největší výsledky byly právě na tomto poli. Během svého klasického období od roku 250 n. l. do roku 900 n. l. úspěšně změřili tropický rok a přesně předpovídali sluneční a měsíční zatmění a otáčení Venuše ve vztahu ke Slunci.

Mayští učenci a písaři uchovávali záznamy na papíře vyrobeném z vnitřní kůry planého fíkovníku, kterou roztloukali a natírali vápnem. Jejich písmo, směs fonetických symbolů, jež představovaly zvukové jednotky, a ideogramů, jež zastupovaly slova, je jedním z pěti základních systémů psaní, které vyvinul člověk. The New Encyclopaedia Britannica uvádí, že mayský objev pozičního sčítání a nuly lze považovat za „jeden z nejskvělejších výsledků lidské mysli“. Dějiny znají jen dvě jiné civilizace, které vyvinuly matematický pojem nuly — hindskou a arabskou.

Přestože to byly ohromující výkony, archeolog Michael D. Coe předkládá ve své knize The Maya perspektivu: „Ale neměli bychom přehánět. Věda v moderním smyslu neexistovala. Místo ní nalézáme jako u mezopotámských civilizací spojení dost přesných astronomických údajů s něčím, co lze nazvat jedině numerologií, vyvinutou kněžími pro náboženské účely.“

Mayové, jichž bylo nanejvýš tři milióny, postavili ve čtyřiceti městech o více než dvaceti tisících obyvatelích působivé pyramidy a chrámy. Přestože neměli vozidla na kolech, dopravovali pro tyto stavby velká množství kamenů a opracovávali bloky pomocí tvrdšího kamene, brusných šňůr, vulkanického skla a jiných přírodních materiálů. Na rozdíl od půlkruhových klenákových oblouků římské architektury používaly jejich technicky skvělé budovy oblouk tvořený postupně se sbližujícími vrstvami zdiva, nahoře spojený závěrným kamenem. Zdi budov byly pracně zdobené sochami a hieroglyfy. Klasické období se navíc vyznačovalo výrobou pestré keramiky a stavěním stél, vztyčených kamenných desek, na nichž se zaznamenávaly význačné události.

Mayské stély

Člověk se odnepaměti snažil zaznamenat své jméno a činy pro potomstvo na nezničitelném materiálu jako hlína a kámen, což dokládá slavná Nabonidova kronika z dávného Babylóna a Rosettský kámen ze starověkého Egypta. Mayové nebyli výjimkou. Bylo objeveno nejméně tisíc kamenných hranolů neboli stél různého tvaru a velikosti o průměrné výšce od 2,4 do 3 metrů. Tyto stély se nyní chápou jako pomníky na počest mayských panovníků, zaznamenávající jejich vládní období a historii. Osmdesát šest stél nalezených v guatemalském Tikalu budí dojem velikých náhrobních kamenů. Jen jedenadvacet je sochařsky opracováno, obvykle se zdobně oblečenou postavou v mělkém reliéfu, obličejem doleva, se žezlem v ruce, jak šlape po zajatcích.

Jedna ze záhad trápících mayisty byl výklad mayského hieroglyfického písma známého jako glyfy. Kolik bylo dosud rozluštěno? „Myslím, že teď umíme přečíst asi 75 procent glyfů na pomnících,“ říká mayistický badatel David Stuart. „Z toho se zdá, že Maye zajímalo hlavně zaznamenávání rodokmenu panovníků, kdy nastoupili do úřadu, kolik zajatců získali ve válce a kdy konali rituální krvavé obřady a oběti.“

K rozluštění napomohly tři rychle po sobě jdoucí významné průlomy. Zaprvé, Heinrich Berlin, odborník na epigrafii, prokázal v roce 1958, že pomníky obsahují „emblémové glyfy“, které buď označují mayská města, kde se pomníky nalézaly, nebo mayské dynastie, které tam panovaly.

K druhému průlomu došlo v roce 1959, když mayistka Taťána Proskouriakoffová odhalila spojitost mezi třiceti pěti datovanými monolity v Piedras Negras záměrně sestavenými do sedmi skupin a tím, že časové rozpětí v žádné ze sedmi skupin nepřesahuje průměrnou délku života. Ukázalo se, že každá skupina zaznamenává události ze života během celého vládního období. Nakonec se prokázalo, že hieroglyfy představují systém psaní s fonetickými symboly a gramatickou stavbou.

Snad nikde v mayské oblasti se nenajdou tak umělecké stély jako v krásných zříceninách Copánu v západním Hondurasu. V okruhu tohoto elegantního mayského střediska je mnoho dovedně tesaných monolitů ze zelenavého sopečného tufu nazývaného trachyt. Při těžbě je měkký, ale je-li vystaven vlivu povětří, postupně tvrdne. Vynikal nad tikalským vápencem a dovoloval větší svobodu sochařského projevu, jak dokládá dosažený trojrozměrný efekt.

Někteří považují za nejznamenitější glyfy ty, které byly objeveny v malebném Quiriguá — malém, klidném mayském středisku asi 50 kilometrů severně od Copánu v guatemalském banánovém kraji, kdysi deštném pralese. Zatímco chrámový komplex není nic zvláštního, dvanáct pískovcových stél jsou pozoruhodné. Stéla „E“, vážící 65 tun, je největší mayský památník; je vysoká 11 metrů, široká 1,5 metru a 1,3 metru silná.

Klasický Tikal

Hluboko v nejzapadlejším koutě peténské džungle v severní Guatemale leží Tikal, největší dosud objevené klasické mayské středisko. Srdce tohoto města, které má rozlohu 130 čtverečních kilometrů, je velké asi 16 čtverečních kilometrů, a zde bylo objeveno přes 3 000 staveb od skromných příbytků po vysoké chrámy podobné zikkuratům. Nejvyšší z nich, chrám IV, věžovitý chrám Dvojhlavého hada, je vysoký 65 metrů. Jádrem Tikalu je Velké náměstí o rozloze jednoho hektaru s chrámem I, chrámem Obřího jaguára, na východě a chrámem II, chrámem Masek, na západě.

Jaký byl účel těchto chrámů? V tomto ohledu sice stále vládne nejistota, ale archeolog mayista Edwin M. Shookb sdělil časopisu Probuďte se!: „Byly to chrámy v náboženském smyslu a pro ten účel byly postaveny. Za druhé byly užívány k poctě jednotlivce tak, že jeho ostatky byly uloženy na takovém ctěném místě. Například Westminsterské opatství nebylo postaveno kvůli hrobkám. Ale Britové ctí své velké muže tím, že je ukládají ve Westminsterském opatství. Přesně to se vyskytuje v celém mayském systému. Výjimek je málo.“ Právě Shook objevil a pojmenoval hlavní tikalské silnice po dřívějších badatelích — Mendezovi, Maudslayovi, Malerovi a Tozzerovi.

Na druhých dvou stranách Velkého náměstí stojí Severní a Střední akropole, jež se pokládají za paláce a správní budovy. Blízko Jižní akropole je Trojitá míčovna, která se kdysi rozléhala těžkými údery gumových míčů odrážených hráči v ochranném oblečení. Protože Tikal stojí na pórovité vápencové základně, jíž snadno prosakuje drahocenná dešťová voda, museli Mayové postavit několik nádrží. Některé byly z někdejších vápencových lomů. Byly vymazány speciálním jílem, aby neprosakovaly. Jižní akropole, Východní a Západní náměstí, Náměstí sedmi chrámů, Ústřední tržiště, čtyři hlavní silnice používané pro náboženské průvody a komplex Ztraceného světa — nedávno restaurovaný guatemalskými archeology — jsou význačnými místy, jež tvoří zbytek Tikalu.

Konec klasického období

Co ukončilo klasické období? Teorií je spousta, ale nikdo to ve skutečnosti neví. Stavby datovaných stél, paláců a veřejných budov náhle ustaly. Poslední stéla nalezená v Tikalu je z roku 869 n. l. Obyvatelé opustili velká mayská městská střediska a odešli žít do malých, roztroušených zemědělských vesnic. Dosud odrážená džungle postoupila vpřed. V zákoutích a škvírách budov zakořenily semenáčky a staly se z nich mohutné stromy. Jejich kořeny tlusté až jeden metr rozrušovaly nároží, lámaly vápencové bloky, oslabovaly zdi a drtily klenby. Zapomenutý a opuštěný Tikal a jeho sesterská města se skryly před světem a spaly v rdousícím objetí džungle.

Neposkytnou nějaké světlo mayské písemné záznamy? Snad by mohly, nebýt španělských dobyvatelů ze 16. století. „Diego de Landa, první biskup v Yucatánu, v počátečním záchvatu katolické horlivosti přispěl k záhadě tím, že se pokusil vymýtit všechny stopy mayské kultury,“ píše Smithsonian. „Spálil spousty kodexů, domorodých knih na papíře z kůry (dnes jsou známy pouze čtyři mayské kodexy, které přetrvaly), jež mohly věci objasnit a ušetřit nám mnoho pozdějších zmatků.“

Proto je mayský mozaikový svět zčásti restaurovaných rozvalin ve Střední Americe pro náš svět stále hádankou. Zříceniny tiše stojí jako osamělí strážci uplynulého věku.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 15]

El Castillo, největší ze sedmi mayských staveb v Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko

[Obrázek na straně 16]

Pyramidový chrám (sedmé století n. l.), Velké náměstí, Tikal, Guatemala

[Obrázky na straně 17]

Na tomto nádvoří v Copánu, Honduras, se hrály prastaré míčové hry

V popředí Chac Mool, kam se možná kladla lidská srdce; chrám bojovníků, Chichén Itzá, Yucatán, Mexiko

[Podpisek]

Instituto Hondureño de Antropologia e Historia