Nepolapitelná kočka džungle

Od dopisovatele „Probuďte se!“ v Surinamu

POPRVÉ jsme s manželkou spatřili tuto nepolapitelnou kočku, když jsme projížděli po silnici v džungli. „Koukej!“ vykřikl jsem, když náš džíp vyjel ze zatáčky. Hleděli jsme si tváří v tvář s penitigri neboli skvrnitým tygrem, jak říkáme v Surinamu jaguárovi. Jeho žlutý kožich svítil jako čerstvě natřený. Zapadající slunce dodávalo jeho barvám na sytosti: od zlatožluté po červenohnědou, která na lících, na hrudi a na břiše světlala do plavě okrové. Nejnápadnější však byly nepravidelné černé znaky neboli rozety, které mu pokrývaly takřka celé tělo.

Předkolumbovské Indiány nápadný vzhled této kočky tak ohromoval, že ji nazývali bohem! Její skvrnitý kožich podle nich představoval hvězdnatou noční oblohu. I dnes pokládají někteří jaguára za bezkonkurenčního krále jihoamerických zvířat. Samec — dlouhý často 180 centimetrů nepočítaje ocas — vážívá až 110 kilogramů!a Z jeho oblé hlavy a svalnaté šíje, válcovitého těla, krátkých silných nohou a velikých tlap vyzařuje majestátní síla.

Ale náš jaguár se prostě odloudal — ocas zahnutý černou špičkou vzhůru — a zůstal stát v porostu. „To je ale kamufláž!“ zašeptali jsme, když dokonce splynul se svým okolím plným slunečních skvrnek a jeho kresba se připodobnila ploškám stínu.

Jaguár se málokdy nechá vidět, protože dává přednost chráněným místům. A vzhledem k tomu, že 80 procent Surinamu tvoří deštný prales, je to ideální země pro jaguáry.

‚Nechává svou navštívenku‘

Přesto za sebou jaguár nechává po celé zemi ‚navštívenky.‘ „Viděl jsem otisky jejich tlap na blátivých plážích Atlantiku,“ řekl mi později jeden lovec. „Viděl jsem také poškrábané kmeny stromů na brazilské hranici.“ Panuje názor, že jaguáři tak označují hranice svého území.

„Je to pravda,“ potvrzuje třiaosmdesátiletý James Brown, bývalý vůdce výprav do džungle. „Často jsme přicházeli na poškrábané stromy, které hlásily, že tu byl před námi penitigri.“ Jaguáři si také o stromy brousí drápy.

Jiný způsob, jak jaguáři oznamují: ‚Byl jsem tu‘, jsou pachové značky a trus. Dr. Alan Rabinowitz nedávno dokončil dvouletou studii jaguárů. Řekl mi, že jeden jaguár si často označuje území o rozloze 40 až 100 čtverečních kilometrů husté džungle. Není tedy divu, že badatelé vědí tak málo o životě jaguárů. Ale když všechna tato pozorování složíme, vytvoří se strhující obraz. Podívejme se, jak vypadá.

Pohled do světa jaguárů

Blíží se večer. Obklopuje nás bzučení hmyzu, zpěv ptáků a vřískání opic. Slyšíš? Mezi stromy se nese hrozivé, chraplavé vrčení. Pak zlověstné ticho. Zvířata a ptáci z porostu se rozprchávají. Další série hlubokých zamručení, stejně děsivých jako lví řev! Objeví se statný samec jaguára.

Zde je jeho říše — poříční džungle a bažiny. Ze všech velkých kočkovitých šelem je jaguár nejvíce zvyklý na vodu. Potřebuje ji jak pro zábavu, tak pro obživu — totiž pro rybolov. A už ho vidíme, jak plave přes řeku na své loviště ryb. „Jaguáři jsou výborní plavci,“ řekl mi znalec džungle Heinz Heyde. „Plavou tak rychle, že dělají vlny jako loď. Viděl jsem je přeplavat vodopády!“

Když je jaguár na protějším břehu, vyleze a otřese se. Přikrčí se na pahýlu nakloněném nad řeku a upře oči na hladinu, jako by chtěl proniknout až na dno. Pak jeho tlapa s ostrými drápy bleskově vyhrábne šupinatou kořist.

„Jedné měsíční noci,“ vzpomíná pan Heyde, „jsem viděl jaguára jak tloukl metrové anjoemary [ryby] takovou silou, že létaly vzduchem a dopadaly pět metrů za šelmou. Jaguáři jsou neuvěřitelně silní!“ Biolog Pieter Teunissen, který také pozoroval jaguáry v přírodě, říká: „Ze stop vlečení po pláži jsem jednou zjistil, že jaguár vymrštil mohutnou aitkantii [želvu] čtyři metry do vzduchu.“

Jaguár je nejen silný, ale také mnohostranný. Loví ve trojím prostředí: umí to ve vodě, na zemi i na stromech. Když se brodí vodou nebo když leze po stromech, drápy mu umožňují pevnou chůzi jako okované boty horolezci. Na souši drápy zatáhne a pohybuje se jako v měkkých ponožkách — má skvělé nohy k plížení.

Avšak lovec potřebuje také trpělivost, rychlost a přesné načasování. Není divu, že je třeba dvou let mateřské výchovy, než se mladí jaguáři dovedou o sebe postarat sami. Po šesti týdnech začínají mláďata chodit za matkou. Ale když jde na lov, zůstávají schovaná v houští.

Matka se opatrně pohybuje po břehu řeky, až objeví skupinu kapybar, největších hlodavců na světě. Přesně načasovanými krůčky se plíží kupředu, pak zůstává stát, oči upřené na kořist. Celé její tělo je nehybné, jen ocas sebou poškubává. Kapybary však vycítí její přítomnost a ponoří se do vody. Ale nezdar je u jaguára vzácný. Šelma má totiž úspěch tak často, že se kapybaře říká „jaguáří denní chléb“.

Příkrmy? Je jich spousta. Od malého agutiho po objemného tapíra. Ani dikobrazi, želvy a kajmani si nejsou jistí. Občas se kočka podívá i na pastviny u lesa. „Nedávno napadl jaguár krávu a tele,“ říká zvěrolékař Ronnie Kranenburg. „Stalo se to pár kilometrů od města.“ Ale tyto útoky většinou podnikají staří jaguáři vytlačení mladšími soupeři, nebo zvířata trpící následky starých zranění střelnou zbraní.

Napadne jaguár člověka? „Ne, to musí být vzácné,“ říká zvěrolékař. Biolog Teunissen říká totéž. Vzpomíná, jak šel jednou v noci po pláži, když pomáhal při výzkumu želv. Cestou zpátky mu baterka ukázala otisky jaguářích tlap vtištěných do jeho vlastních stop. Šelma šla za ním! Ale místo aby mu ublížila, zmizela, jakmile se obrátil nazpátek.

„Napadají ovšem želvy,“ říká pan Teunissen, „a tak když jsem musel v noci vyhrabávat želví vejce, byl jsem trochu nesvůj. Zvuk padajícího písku připomíná hrabání želvy. Nemohl jsem dělat nic víc,“ pokračuje, „než co chvíli zakroužit baterkou a doufat, že želvy baterku nenosí.“

Podloudnictví

Ohrožuje však člověk jaguára? Jaques Berney je náměstkem generálního tajemníka Konvence o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy divokých zvířat a rostlin, organizace, která se snaží řídit obchod s divokými zvířaty. Řekl mi, že jaguárům hrozí vyhubení. Proto je obchod s jaguáry zakázán.

Ale podle Focusu, informačního bulletinu Fondu ochrany přírody (USA), je nezákonné pytláctví stále úspěšný podnik. Proč? Kožichy z žíhané kočky jsou velmi žádané! Pytláci se v noci toulají po amazonské džungli, oslní jaguára září silné baterky a pak střelí vyplašené zvíře do hlavy.

Za pár hodin se jaguáří kůže suší na napínáku. Krátce nato se propašuje přes hranici, zabalí do bedny s nápisem „Káva“ a pošle do Evropy. Podle odhadu některých autorit se takto ročně zabíjí a zpracovává asi 6 000 jaguárů.

Surinam se však zatím těší poměrné hojnosti těchto nádherných zvířat. A doufejme, že to tak zůstane. Jinak může přijít den, kdy už nepolapitelnou skvrnitou kočku nikdo neuvidí.

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 25]

H. Armstrong Roberts