Neohroženě zabíjí hady

MALÁ a chlupatá, vypadá mangusta sotva jako zabíječ hadů. Avšak spisovatel R. O. Pearse uvádí: „Snad nejzavilejším nepřítelem hadů je. . . mangusta.“ Dále Pearse pokračuje: „Tento malý bojovník v sobě, ve svém malém těle, skrývá stejně velký kus nespoutané odvahy jako každé jiné zvíře divočiny. Jeho útoky na hady se staly legendárními.“

Co je zač toto neobyčejně odvážné zvíře? Mangusta patří do velké rodiny, která se vyskytuje v mnoha částech Afriky, Asie a jižní Evropy. Existuje několik rodů a přes 40 druhů tohoto malého savce. Liší se svou velikostí, od mangusty jižní, která měří 30 centimetrů, až po mangustu krabovou, která žije v jihovýchodní Asii a měří 1,2 metru. Většina jich má krátké nohy, dlouhý huňatý ocas a protáhlé tělo pokryté hustou, neuhlazenou srstí šedé až hnědé barvy. Uši mají malé a nos je obvykle zašpičatělý.

Některé z nich jsou samotáři žijící v noci. Jiné vycházejí za dne a jsou docela družné, jako například mangusta liščí, která žije v koloniích o počtu až 50 kusů. Jaký je jejich domov? Většinou jsou to skalní štěrbiny nebo doupata. Někdy si je hloubí samy, ale často jednoduše zaberou nory, které jiná zvířata opustí. Je o nich dokonce známo, že se stěhují do prázdných termitišť a do mravenišť.

Třebaže se může mangusta zdát jako poměrně neškodná, nemylte se: je to dravec — ostražitý, neohrožený a hbitý. Některým druhům slouží za potravu hmyz, brouci, červi, hlemýždi, ještěrky, žáby a krabi, stejně jako vejce a ovoce. Mangusta je také bystrá a prohnaná. O mangustě žíhané se například říká, že se úskočně staví na zadní nohy a pak padá na stranu. Proč? Aby se přiblížila zvědavá perlička — a stala se její kořistí!

Proslulost však mangustě přinesla její pověst zabíječe hadů.

Had proti mangustě

Může však skutečně tento drobounký tvor v zápase zvítězit nad hrůzostrašnou kobrou? Jihoafrický spisovatel Laurens van der Post popisuje typické střetnutí hada s mangustou ve své knize The Heart of the Hunter (Srdce lovce) takto: „Viděl jsem (mangustu) ne delší než 33 cm od hlavy k ocasu, asi tak pouhých 13 cm vysokou, jak zaútočila na kobru dlouhou 1,8 m. Po sérii vynalézavých a hbitých úskoků, v nichž se had opakovaně snažil zasáhnout, přičemž ji míjel o pouhé milimetry, zaútočila mangusta. Popadla kobru zezadu, za krk a okamžitě jí prokousla páteř.“

Výjimečná sebedůvěra a odvaha této malé mangusty, spojená s její bleskovou schopností uskočit před útoky hada, je tím, co jí umožňuje zvítězit nad smrtícím nepřítelem.

Hadí uštknutí

Je mangusta nějakým způsobem imunní proti hadímu jedu? Ne docela. Musela by to ale být velká dávka jedu, která by mangustu usmrtila. Jeden odborník říká, že k usmrcení mangusty je zapotřebí osminásobku dávky jedu, jaké je potřeba pro usmrcení králíka. Stává se jen zřídka, že by byla mangusta usmrcena hadím uštknutím.

Mangusta spíše umírá v důsledku toho, že jedovatého hada sežere! Ano, po usmrcení nebezpečného nepřítele si z něho vítěz udělá pochoutku. Konzumace začíná hlavou. The International Wildlife Encyclopedia (Mezinárodní encyklopedie divoké zvěře) uvádí: „Několik [mangust] bylo nalezeno mrtvých. Pitva ukázala, že pozřely hada, jehož jedovaté zuby prorazily žaludeční stěnu, takže jed vnikl do krevního řečiště.“

Zatímco jsou mangusty smrtelné pro kobry, v usmrcování zmijí však už tolik úspěšné nejsou. Kvůli jedné věci. Nejsou odolné proti zmijímu jedu. Zmije mají navíc schopnost rychlejšího uštknutí než kobry.

Mangusty jako domácí zvířata?

Nevyvozujte z toho, že je mangusta přirozeně zlá. Naopak, některé druhy mangusty se daly ochočit a stala se z nich roztomilá, rozumná domácí zvířata. V knize Sauce for the Mongoose (Omáčka pro mangustu) vypráví autor Bruce Kinloch rozkošnou příhodu svého domácího miláčka, pruhované mangusty pojmenované Pipa.a Plna čtveráctví a jiskřivých žertíků byla Pipa pro rodinu stálým zdrojem zábavy. Prudký záchvat smíchu vyvolal v rodině žertík, který viděli poprvé a který je společný všem mangustám. Autor popisuje, co se přihodilo:

‚Pipa nalezla zakulacenou bílou mušli. Šikovně s ní manévrovala, dokud nebyla zády blízko jedné z našich krabic na občerstvení. Potom pevně uchopila mušli mezi své přední tlapky a kolébala se nahoru a dolu, dozadu a dopředu. Po celou dobu pohybovala mušlí ve svých předních tlapkách, podobně jako se připravuje baseballový házeč k vrhu. Náhle vyskočila do vzduchu a mezi svýma zadníma nohama mrštila mušli dozadu. Ta udeřila do krabice na občerstvení a ozvala se rána jako po výstřelu z pistole. Konečně nám to došlo. Pipa se na základě pouhého instinktu pokoušela mušli rozbít. Chtěla to udělat způsobem, jakým mangusta rozbíjí vejce.‘

Takhle je náš chlupatý přítel roztomilý — a nahánějící hrůzu. A ačkoli nás může jeho příležitostná role zabíječe hadů trochu vylekat, přináší nám potěšení svým skotačením.

[Poznámka pod čarou]

[Podpisek obrázku na straně 17]

Johannesburg Zoological Gardens