Péče o starší lidi — Rostoucí problém

VYPRÁVÍ se historka o malé holčičce, která se zeptala své matky: „Proč jí babička z dřevěné misky, ale my ostatní z našich krásných talířů?“ Matka jí vysvětlila: „Mamince se třesou ruce a mohla by naše pěkné talíře upustit a rozbít je, proto má místo nich dřevěnou misku.“ Holčička se zamyslela a pak se zeptala: „Schováš mi tu dřevěnou misku, abych ji měla pro tebe, až vyrostu?“ Tato vyhlídka do budoucnosti asi matku zarazila, snad jí i trochu otřásla. Ale po úvaze ji také mohla uklidnit — dcerka se o ni hodlá starat!

Mnoho starších lidí nemá takové světlé vyhlídky. V mnoha částech světa se stali nejrychleji rostoucí složkou populace. World Press Review ze srpna 1987 uvedl, že asi 600 miliónů lidí, dvanáct procent populace planety v té době, bylo tehdy starších šedesáti let.

Ve Spojených státech dnes počet členů stárnoucí populace poprvé přesahuje počet dospívajících. Redaktor pro vědu z jedněch newyorských novin napsal: „Třicet miliónů Američanů je dnes ve věku šedesáti pěti nebo více let — každý osmý z nás, více než kdy dříve, a starší populace roste dvakrát tak rychle jako ostatní. . . V roce 1786 byl průměrný věk Američanů třicet pět let. Pro americké dítě narozené v roce 1989 je to sedmdesát pět let.“

V Kanadě se očekává, že se počet velmi starých lidí, ve věku osmdesát pět a výše, do konce století více než ztrojnásobí.

V Evropě tvořili před sto lety starší lidé pouhé jedno procento celé populace. Dnes jejich počet prudce stoupl na sedmnáct procent.

Zpráva Amerického úřadu pro sčítání lidu o „Stárnutí ve třetím světě“ uvedla: „Čtyři pětiny přírůstku starších lidí se vyskytují v zemích třetího světa.“

Před čtyřmi desetiletími byl průměrný věk Číňanů kolem pětatřiceti let. Do roku 1982 stoupl na šedesát osm let. Dnes se počítá ke starým víc než devadesát miliónů Číňanů a odhaduje se, že do konce století stoupne počet na 130 miliónů, čili 11 procent populace.

Zvláštní úsilí o zajištění péče pro své vlastní

Jak v celém světě prudce stoupá počet velmi starých lidí, tíživá otázka, jak se o ně postarat, je stále naléhavější. V biblických dobách nebyl tento problém tak těžký. Měli širší rodinu, kde spolu žily děti, rodiče a prarodiče. Styk dětí a prarodičů přinášel prospěch jedněm i druhým a rodiče mohli zajišťovat potřebné hmotné věci a také dbát, aby byla poskytnuta veškerá zvláštní péče, kterou kdokoli ze starších členů domácnosti potřeboval. Takové širší rodiny, kde se pečuje o starší, jsou dodnes v některých zemích pravidlem. (Příklady najdete v rámečku na straně 8.) Ale v bohatších národech, kde se rodinný kruh omezuje na rodiče a děti, to tak není. Když děti dorostou, vstoupí do manželství a mají vlastní děti, často se octnou před problémem, jak pečovat o své zestárlé, slabé a často nevyléčitelně nemocné rodiče.

V dnešním systému věcí to může být opravdu těžký problém. Přestože je to nežádoucí, v současných hospodářských poměrech je možná nutné, aby oba rodiče chodili do práce. Jídlo je drahé, nájemné vysoké, přicházejí účty. I dvě výplaty se rychle rozplynou. A i když žena nechodí do práce, často ji zaměstnávají děti, nákupy, úklid — což je samo o sobě zaměstnání na plný úvazek. Tím nechceme říci, že by rodina neměla doma pečovat o jednoho zestárlého rodiče nebo o oba. Říkáme, že to může být velmi obtížný úkol. Starší lidé mají své bolesti a neduhy a někdy jsou pochopitelně naříkaví a mrzutí, vždycky si s vámi nerozumějí a nemívají slunnou náladu. Nic z toho neznamená, že by se nemělo vyvinout velké úsilí, aby se o zestárlého rodiče pečovalo doma.

Odpovědnost často padá na bedra žijících dcer. Jeden průzkum po druhém odhaluje, že muži možná poskytnou finanční pomoc, ale ostatní, fyzickou péči poskytují v prvé řadě ženy. Vaří starým lidem — často je i krmí, koupou a oblékají je, vyměňují jim prádlo, vozí je k lékaři a do nemocnice, starají se jim o zásoby léků. Často jsou očima, ušima a myslí svých zestárlých rodičů. Je to veliká práce a jejich ochota konat ji navzdory těžkostem je opravdu chvályhodná a líbí se Jehovovi Bohu.

Podle doktora medicíny a filozofie Carla Eisdorfera, ředitele Střediska pro vývoj a stárnutí dospělých na univerzitě v Miami na Floridě, názor, že většina dospělých dětí své zestárlé rodiče posílá dožít do pečovatelského domova, prostě není pravdivý. „Průzkumy ukázaly, že většinu péče o starší lidi zajišťují jejich rodiny,“ řekl.

Statistika jeho tvrzení podporuje. Například ve Spojených státech řeklo 75 procent dotazovaných, že by si přálo, aby jejich rodiče bydleli u nich, až nebudou moci žít sami. „To potvrzuje, že rodiny se chtějí starat o své vlastní,“ řekl dr. Eisdorfer. A jedna zpráva v časopise Ms. říká: „V každém daném čase je v pečovatelských domovech pouze pět procent osob nad šedesát pět let, protože jak staří lidé, tak většina jejich příbuzných dává přednost domovu před pečovatelským zařízením.“

Následující případ ukazuje, jaké úsilí někteří vyvíjejí, aby se postarali o stárnoucí rodiče. Zprávu podává cestující zástupce svědků Jehovových, který navštěvuje sbory po celých Spojených státech. Vysvětluje, jak se s manželkou rozhodli, že si její třiaosmdesátiletou matku nechají u sebe a nedají ji do pečovatelského domova. „Vzpomněl jsem si na přísloví,“ poznamenal, „že jedna matka se dovede postarat o jedenáct dětí, ale jedenáct dětí se nedokáže postarat o jednu matku. My dva jsme se tedy rozhodli, že se o jednu matku postaráme. Přestože měla Alzheimerovu chorobu v rané fázi, cestovala v přívěsu s námi.

Zprvu s námi chodila, když jsme kázali poselství o Království dveře ode dveří. Později jsme ji museli vozit na vozíku. Zdálo se, že majitelé bytů oceňují, jak se o ni staráme. Někdy říkala věci, které nebyly správné, ale neuváděli jsme ji do rozpaků tím, že bychom ji opravovali. Stále si však zachovala smysl pro humor. Starali jsme se o ni až do její smrti v devadesáti letech.“

Když je zapotřebí pečovatelského domova

V pečovatelských domovech ve Spojených státech žijí téměř dva milióny starších lidí. Ve většině případů ovšem nejde o „bezohledné skladování starých lidí“, jak někteří nazvali jejich umístění do pečovatelského domova. Je to naopak často jediná možnost odpovídající péče pro ty, kteří se o sebe nedokážou postarat. Děti starších lidí až příliš často nemají možnost pečovat o zestárlé rodiče, z nichž jsou mnozí těžce postiženi Alzheimerovou chorobou nebo jsou upoutáni na lůžko nějakou jinou oslabující nemocí, jež vyžaduje nepřetržitou speciální péči. V takových případech může být pečovatelský domov jediné místo, kde lze vyhovět těmto zvláštním potřebám.

Misionář společnosti Strážná věž v Sierra Leone v Africe vyprávěl, jakou bolest zakoušela jeho matka, když musela dát svou matku do pečovatelského domova: „Má matka na Floridě nedávno umístila svou matku Helenu do pečovatelského domova. Bylo to pro ni velmi těžké rozhodnutí. Starala se o Helenu čtyři roky, ale nyní Helena potřebovala nepřetržitou péči. Matčini přátelé, rodina a různí sociální pracovníci a lékaři podporovali rozhodnutí umístit Helenu v pečovatelském domově, ale přesto to bylo velmi těžké rozhodování. Má matka cítila, že její matka se o ni starala, když byla dítětem, a tak je nyní jedině správné, aby se ona starala o svou matku v jejím stáří — a dala tak odplatu neboli ‚patřičnou náhradu‘, o níž mluvil apoštol Pavel. Ve svém stavu však Helena dostávala v pečovatelském domově lepší péči, než by bylo možné u matky doma.“ — 1. Timoteovi 5:4

Jiný svědek, pracující ve světovém ústředí svědků Jehovových, vyprávěl o zápasu svého otce s rakovinou. „Tatínek byl přes třicet let horlivým svědkem. Posledních devět let svého života měl rakovinu. Manželka a já jsme s ním trávili prázdniny a brali si dlouhou neplacenou dovolenou, abychom byli s ním a pomáhali mu. Jiní příbuzní pomáhali různými způsoby. Většinou se však o něho starala jeho manželka a vdaná dcera, která bydlela v sousedním domě. Navštěvovali ho také členové sboru svědků, kam patříval. Poslední dva roky se pohyboval mezi nemocnicí a domovem a posledních pět měsíců strávil v ústavu s rozšířenou péčí, kde o něho mohlo být postaráno tak, jak potřeboval.

Rozhodnutí přestěhovat jej z domova do ústavu bylo rodinné a podílel se na něm sám. Rozhodl, že péče o něho začíná být pro rodinu doma příliš vysilující, ba nemožná. ‚Vždyť vás to všechny zabije!‘ zvolal. ‚Je načase odejít do toho ústavu s rozšířenou péčí. Bude to lepší pro vás i pro mne.‘ Odešel tedy. Téměř devět let o něho pečovala rodina, a až když nebylo vyhnutí, odebral se do ústavu s rozšířenou péčí, aby měl nepřetržitou odbornou péči.“

Když je pro odpovídající péči nevyhnutelně nutný pečovatelský domov, rodina by měla vyhledat takový, kde je čisto a pracují tam laskaví a schopní ošetřovatelé. Jestliže je to jen trochu možné, zajistěte na každý den nějakou návštěvu — člena rodiny, někoho ze sboru, přinejmenším telefonujte — aby se starší člověk necítil opuštěný, zapomenutý, naprosto osamělý, a nemyslel si, že na něm nikomu nezáleží. Když za jinými chodí do pečovatelského domu návštěvy, ale na vašeho drahého se nikdo nepřijde podívat, může to být velmi skličující. Snažte se jej tedy pravidelně navštěvovat. Choďte za ním. Naslouchejte mu. Modlete se s ním. Modlitba je velmi důležitá. I když se zdá být v bezvědomí, modlete se přesto. Nikdy nevíte, do jaké míry může něco slyšet!

Když činíte rozhodnutí ve věci rodičů, snažte se rozhodovat s nimi, ne za ně. Ať mají pocit, že stále řídí svůj život. Nabízejte potřebnou pomoc s veškerou láskou, trpělivostí a porozuměním, jaké jsou možné. Je to čas splácet, jak napsal apoštol Pavel, co dlužíme svým rodičům a prarodičům.

„Celý závazek člověka“

Ve shonu tohoto moderního světa je snadné, aby byli starší lidé vytlačeni na okraj života. Zejména mladí, kteří právě zahajují závod a spěchají, aby v životě něčeho dosáhli, mají sklon k pocitu, že starší lidé jen překážejí, že už nejsou k ničemu užiteční. Snad bychom se všichni měli zastavit a zamyslet se. Podle čeho se vlastně pozná, že je život užitečný? Pro mladé je snadné nedoceňovat život starých a přeceňovat svůj vlastní.

Nejsou to jen staří a slabí, kdo téměř ničím nepřispívají k tomu, na čem se zdá záležet. Král Šalomoun v knize Kazatel často hovořil o činnosti lidí obecně jako o marnosti. Mluvil o jinoších a jejich dočasné síle a ukázal, jak plynoucí roky zpustoší jejich těla stejně, jako zpustošily těla miliónů jiných. Všichni končí jako prach a vyslouží si toto zhodnocení: „Největší marnost!“ řekl Šalomoun. „Všechno je marnost.“ — Kazatel 12:8.

Chválil však slova moudrých a shrnul svá pozorování o životě těmito slovy: „Všechno bylo vyslechnuto, a závěr věcí je: Boj se pravého Boha a dodržuj jeho přikázání. To je totiž celý závazek člověka.“ (Kazatel 12:13) To je návod na užitečný život, ne to, jak mladý nebo jak starý jste, nebo jak se prosazujete v tomto hmotařském starém světě, který pomíjí.

K úpravě našich lidských vztahů dal Ježíš vůdčí zásadu, jež proslula jako Zlaté pravidlo: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi.“ (Matouš 7:12, Ekumenický překlad) Chceme-li toto pravidlo uplatňovat, musíme se umět vžít do druhého člověka, vidět, jak bychom chtěli, aby se s námi jednalo, kdybychom byli na jeho místě. Kdybychom byli staří a slabí a potřebovali pomoc, jaké jednání bychom si přáli od svých dětí? Splatíme svým rodičům dvacet let péče a podpory, jimiž nás zahrnovali, když jsme byli bezmocnými dětmi, tím, že se o ně budeme starat nyní, když jsou bezmocní ve svém stáří?

Když hledíme na své zestárlé rodiče v jejich nouzi, snad si vybavíme své dětství a vzpomeneme si na všechno, co pro nás dělali, když jsme byli nemluvňaty a dětmi, když o nás pečovali během dětských nemocí, živili a šatili nás, brali nás na výlety pro naše dětské potěšení. Pak s láskyplnou starostí o jejich blaho uvažujeme, jak nejlépe vyhovět jejich potřebám.

Třeba tím, že učiníme potřebná opatření, abychom si je pokud možno nechali doma. Jindy možná bude pro všechny zúčastněné včetně starých rodičů nejlepší ústav s rozšířenou péčí nebo pečovatelský domov. Ať se rozhodneme jakkoli, jiní by to měli respektovat. Jak je nám řečeno: „Proč však soudíš svého bratra? Nebo proč také pohlížíš svrchu na svého bratra?“ A opět: „Kdo jsi ty, že soudíš svého bližního?“ — Římanům 14:10; Jakub 4:12.

Ať už je pro staré rodiče lepší bydlet u dětí, nebo v pečovatelském domově, jestliže mají nenarušené duševní schopnosti, mohou dále vést život, který má smysl. Mohou se poučit o Jehovově předsevzetí, aby celé poslušné lidstvo žilo věčně ve zdraví na rajské zemi. Mohou najít novou radostnou a uspokojující životní dráhu, službu svému Stvořiteli, Jehovovi Bohu. Pak se tato doba stane nejúčelnější a nejšťastnější dobou jejich života. Někteří v pokročilém věku, když už jiní celý život vzdali, poznali Jehovovy sliby věčného života v novém světě spravedlnosti bez konce a našli novou radost v tom, že o této naději hovoří s jinými.

Skončeme příkladem. Jedna žena v Kalifornii se ve stáří sta let dozvěděla o těchto zaslíbených požehnáních od ošetřovatelky v pečovatelském domově a ve zralém věku 102 let byla pokřtěna jako svědkyně Jehovova. Dokončila svůj život ne ve slepé uličce, v ‚marnosti nad marnost‘, ale tím, že splnila „celý závazek člověka“, totiž ‚bála se pravého Boha a dodržovala jeho přikázání‘.

[Praporek na straně 6]

Říká se, že před léty se dokázala jedna matka postarat o 11 dětí, nyní se 11 dětí nedokáže postarat o jednu matku

[Rámeček na straně 8]

Prokazovat čest péčí o staré lidi — Poznámky z celého světa

„V Africe nejsou takřka žádná vládní opatření pro staré lidi — ani pečovatelské domovy ani výhody státního pojištění ani důchody. O staré lidi se starají jejich děti.

Základní důvod, proč je pro lidi v rozvojových zemích tak důležité mít děti, je to, že se o ně budou jejich děti v budoucnu starat. I chudí lidé mají mnoho dětí, protože uvažují tak: čím více jich budou mít, tím spíše některé přežijí a budou se o ně starat.

Přestože se normy v Africe mění, rodiny vesměs berou vážně odpovědnost starat se o své starší členy. Pokud nejsou děti, starají se o ně jiní členové rodiny. Ti, kteří poskytují péči, jsou často finančně slabí, ale dělí se o to, co mají.

Jiný způsob, jak se děti starají o rodiče, je půjčit jim své vlastní děti. Práce v domě často konají vnoučata.

Ve vyspělých zemích žijí lidé díky pokroku medicíny déle. V rozvojovém světě to tak není. Chudí lidé umírají, protože si nemohou dovolit ani omezenou lékařskou pomoc, která je dostupná. V Sierra Leone mají přísloví: ‚Žádný chudý není nemocný.‘ Totiž: chudý nemá peníze na léčení, a tak je buď zdravý, nebo mrtvý.“ — Robert Landis, misionář v Africe.

„V Mexiku mají lidé velkou úctu k zestárlým rodičům. Když se synové ožení, rodiče bydlí ve svém domě sami, ale když zestárnou a potřebují péči, děti si je berou k sobě a pečují o ně. Považují to za povinnost.

Je běžné vidět prarodiče, jak bydlí ve stejném domě jako jejich synové a vnoučata. Vnoučata své prarodiče milují a váží si jich. Rodina je velmi soudržná.

V Mexiku jsou domovy pro starší lidi velmi vzácné, protože se o starší lidi starají synové a dcery. Jestliže je synů několik, poslední, který se ožení, zůstane doma a žije s rodiči.“ — Isha Aleman z Mexika.

„V Koreji se doma i ve škole učíme ctít starší lidi. Od nejstaršího syna v rodině se očekává, že se postará o své staré rodiče. Jestliže je není schopen podporovat, udělá to jiný syn nebo dcera. Mnozí manželé bydlí se svými starými rodiči pod jednou střechou a starají se o ně. Rodiče očekávají, že budou bydlet se svými dětmi, a rádi poučují svá vnoučata a pečují o ně. Pokládá se za ostudné, když mladí manželé pošlou své staré rodiče do pečovatelského domova.

Můj otec byl nejstarší syn a bydleli jsme s prarodiči v jednom domě. Kdykoli jsme odcházeli z domu, říkali jsme jim, kam jdeme a kdy se vrátíme. Když jsme se vrátili domů, nejdříve jsme zašli do jejich pokoje, pozdravili je s úklonou hlavy a oznámili jim, že jsme zpátky, protože se zajímali o blaho celé rodiny.

Když jsme jim něco podávali, drželi jsme to v obou rukou. Je nezdvořilé podávat něco jednou rukou osobě, které si vážíme, jako rodičům, prarodičům, učitelům nebo vyšším úředníkům ve veřejné službě. Když jsme měli nějaké zvláštní jídlo, obsluhovali jsme nejdříve své prarodiče.

Prokazování úcty starším lidem se neomezuje jen na členy rodiny, ale vztahuje se na všechny starší lidi. Od základní až do konce střední školy se vyučuje etice. Během těchto hodin jsme se prostřednictvím pohádek nebo přednášek učili, jak respektovat a ctít starší lidi.

Když vstoupí do místnosti starší osoba, od mladých lidí se očekává, že vstanou. Jestliže mladý člověk sedí v autobuse a starší muž nebo žena si nemají kam sednout, od mladých lidí se očekává, že uvolní sedadlo. Jestliže starý muž nese balík, který vypadá velmi těžký, zastavíte se a zeptáte se, zda potřebuje pomoc. Když ano, donesete mu balík tam, kam má namířeno.

V těchto posledních dnech systému věcí, jak prorokovala Bible, den po dni upadají mravní normy. Korea není oproštěna od tohoto vlivu. Přesto v srdci mnoha Korejců zůstává uctivý postoj ke starším lidem.“ (2. Timoteovi 3:1–5) — Kay Kim z Koreje.

[Obrázek na straně 7]

Navštěvovat staré lidi znamená dobře strávený čas