Koloseum — „Zábavní“ středisko starověkého Říma

Od italského dopisovatele Probuďte se!

„KOLOSEUM je jeden z nejproslulejších monumentů dávného Říma; je to symbol jeho někdejší moci a slávy a svědek velkých ukrutností,“ říká Luca, který dělá průvodce svým dvěma přátelům, Markovi a Paolovi.

Možná že i vy byste se rádi o Koloseu dozvěděli více — kdy bylo postaveno a o jakou podívanou tady šlo. Byli tu vůbec někdy někteří z raných křesťanů? Umírali zde, roztrháni na kusy divokými šelmami, jak se někteří domnívají? Naslouchejme tedy tomu, co bude Luca vyprávět svým přátelům.

Luca: „Koloseum se původně nazývalo Flaviův amfiteátr, protože to bylo společné dílo panovníků z Flaviova rodu: Vespasiana, Tita a Domiticiana. Se stavbou začal Vespasian během let 72 až 75 n. l., jeho syn Titus na práci pokračoval a roku 80 n. l. stavbu slavnostně otevřel. Jeho bratr Domitian ji později dokončil.“

Paolo: „Ale proč se nazývá Koloseum?“

Luca: „To je zajímavá otázka, ale není na ni jistá odpověď. Zdá se, že to trvalo až do osmého století n. l., než se tato aréna začala nazývat Koloseum. Někteří se domnívají, že toto jméno pochází z jeho kolosálních rozměrů. Jiní říkají, že to je kvůli blízké soše Nerona, obrovskému kolosu vysokému asi 35 metrů, který Nerona představoval jako boha Slunce.

Jednoduše řečeno, to, že to byl největší římský amfiteátr, neznamená bez některých podrobností mnoho. Například, byl postaven v podobě elipsy, s větší osou dlouhou 188 metrů a menší osou 156 metrů. Obvod činí 527 metrů a amfiteátr je 57 metrů vysoký. Dílo si vyžádalo desítky tisíc tun travertinu, což je druh mramoru, který se těžil v nedalekém městě Tivoli, a 300 tun železa na spojování mramorových bloků. Stavitelé také použili množství toho, čemu bychom dnes říkali prefabrikáty. Na jiném místě se vyráběly kvádry a kamenné sloupy a pak se přepravovaly na místo stavby. To vysvětluje rychlost, s níž bylo Koloseum postaveno. Jen si představte, na vybudování této obrovské stavby stačilo něco mezi pěti a osmi lety.“

Marco: „Luco, právě jsem přemýšlel, kolik otroků asi muselo na Koloseu pracovat!“

Luca: „Je možné, že na těžkou práci tu použili válečné zajatce, ale to bude vše. Rychlost, s jakou byla stavba dokončena a rozličnost použitých materiálů naznačují, že tu museli pracovat profesionální dělníci a řemeslníci.“

Paolo: „Kolik pater má Koloseum?“

Luca: „Z vnějšku můžete vidět tři patra s dokonale symetrickými oblouky. Původně byl každý oblouk ozdoben nějakou sochou a každé patro mělo 80 oblouků. Nad třetím patrem můžete vidět čtvrté patro s velkými obdélníkovými okny ve zdi.“

Marco: „Kolik diváků se sem mohlo vejít?“

Luca: „Většina příruček udává asi 45 000 sedících a 5 000 stojících. Některé zdroje tvrdí, že se sem mohlo vejít přes 70 000 diváků. Ať je to jakkoli, kapacita byla značná. Obrovská plachta proti slunci, čili velarium, zakrývala tu část arény, kde byla sedadla, a tak chránila publikum.

Amfiteátr byl vybudován na základní plošině silné 13 metrů, což přispělo k jeho stálosti po celá staletí. To, co dnes vidíte, přestálo během historie mnohé požáry a zemětřesení. Avšak největší nepřátelé Kolosea byli stavitelé z období renesance a baroka, kteří jej využívali jako velmi dostupný a laciný zdroj travertinu a mramoru. Některé z důležitých budov v Římě byly stavěny nebo opravovány z materiálu odtud. Ale pojďme nyní dovnitř.“

Paolo: „Jak působivé trosky! Luco, řekni, prosím, co bývalo tam dole, uprostřed?“

Luca: „To byla podzemní část pro zařízení, které se používalo při představeních. Uchovávaly se tu kulisy spolu s klecemi pro divoká zvířata, zbraně a kladkostroje s protizávažími ke zvedání šelem a gladiátorů na úroveň arény. Podlaha arény, která zakrývala podzemní část, byla dřevěná. Proto po ní nic nezbylo. Obvod samotné arény byl obklopen vysokou sítí, nebo ochrannou kovovou ohradou. Na této síti, která byla podepřená tyčemi, byly bodce a válečky ze slonoviny, což šelmám znemožňovalo po ní vylézt. A zdá se, že dalším opatřením tu byli početní střelci, kteří stáli kolem arény.“

Paolo: „Museli diváci za vstup platit?“

Luca: „Ne, vstup do Kolosea byl volný. Byla to součást postupu vládců, kteří nabízeli bezplatnou zábavu, aby lid udrželi pod kontrolou. Ve skutečnosti byla tato představení jako droga, která kazila lidské svědomí. Římský básník Juvenál užil slavný výrok ‚panem et circenses‘, ‚chléb a hry‘, když vyjadřuje svou lítost nad jednáním římských obyvatel, kteří žili hlavně pro jídlo a pro zábavu.

Římská společnost byla rozdělena do tříd, jak ukazuje rozčlenění sedadel v aréně. Přední místa byla určena senátorům. Za nimi byla sedadla mužů a zbytek, výše, byl pro ženy a pro otroky.“

Marco: „A tady bojovali gladiátoři?“

Luca: „Ano. Byly hlavně dva druhy představení, munera, čili zápas dvou gladiátorů, a venationes, lov šelem. Také tu byli usmrcováni zločinci, když je neozbrojené vydali napospas gladiátorům, nebo když je vrhli divokým zvířatům. Jejich smrt poskytla hrůznou podívanou pro ‚potěšení‘ publika.“

Paolo: „Pamatuji-li si to správně, gladiátoři byli otroci, že ano?“

Luca: „Ano, byli to otroci, které vybírali z válečných zajatců a kteří přijali jakoukoli práci, aby si zachránili svou kůži. Někteří byli zločinci, kteří, aby se vyhnuli rozsudku smrti, vyhlíželi po větší šanci v zápasu gladiátorů. Ostatní byli gladiátory dobrovolně. Měli také školy, které je cvičily, než začali se svou kariérou. K zápasu mohli používat rozličné zbraně, jako meč, nebo oštěp a štít, nebo síť a trojzubec (oštěp se třemi hroty). I když tato klání nesla název ludi gladiatorii, gladiátorské hry, tato utkání byla tragickou podívanou, která často končila smrtí jednoho ze zápolících.“

Marco: „Opravdu, vzpomínám si, že když gladiátoři vešli do arény, zdravili vládce slovy ‚Ave Caesar, morituri te salutant‘, což znamená, ‚Buď zdráv, císaři, my, kteří jdeme na smrt, tě zdravíme.‘“

Paolo: „A co ty scény ve filmech, v nichž císař vztahuje svou ruku s palcem dolů, aby rozhodl o smrti poraženého gladiátora — dělo se to tak ve skutečnosti?“

Luca: „Ano, skutečně. V ranějších dobách rozhodoval o osudu poraženého vítěz. Později toto právo přešlo na samotného vládce, který rozhodl poté, co slyšel rozsudek davu. Jestliže diváci pociťovali, že poražený bojoval statečně, zvedli své palce a volali ‚Mitte!‘ (Propusť ho!), čímž žádali, aby jeho život byl ušetřen, a pakliže vládce také ukázal zvednutý palec, poraženému bylo dovoleno žít. Jestliže naopak diváci považovali jednání poraženého za zbabělé, ukázali svými palci k zemi a křičeli ‚Iugula!‘ (Zabij ho!). Zopakoval-li vládce stejné gesto, znamenalo to rozsudek smrti nad poraženým gladiátorem. Vše, co mohl udělat, bylo nastavit svůj krk vítězi ke smrtelnému úderu. To vše se odehrávalo za potlesku a ovací davu. Vítěz pak dostal drahé dary a zlaté mince.“

Marco: „Jak kruté divadlo!“

Luca: „Ano. Lidská krev tu doslova tekla, nehledě na krev divokých zvířat, která tu zabíjeli. Představení se zvířaty byla jednoduchá předvedení trénovaných šelem, které poslouchaly příkazy svého cvičitele, podobně jako to vidíme v dnešním cirkuse. Ale častěji spolu divoká zvířata bojovala navzájem, nebo je honili a zabíjeli. Byla to doslovná jatka. Jen si představte, že při slavnostním otevření Kolosea tu bylo za jeden den zabito pět tisíc divokých zvířat!“

Paolo: „Divím se, že se lidem mohli takové věci líbit.“

Luca: „Vezměte si dnešní boxerské zápasy. Diváci souhlasně řvou, když vidí poraženého na zemi, beze smyslů a s tváří zalitou krví. Anebo co ti, které přitahují filmy, které se snaží diváky uchvátit tím, že všude ukazují krvavé scény, smrt a kaluže krve? Dnešní lidé budou asi stejně necitliví.

Arény byly tedy místa násilí a úpadku. Z tohoto důvodu byli raní křesťané opatrní, aby je nenavštěvovali. Vskutku. Tertullian, pisatel ze třetího století, ve svém díle De spectaculis označil to, co se v aréně odehrávalo, jako ‚odpad‘, a zdůraznil, že aréna byla křesťanům ‚naprosto cizí‘.“

Marco: „Je možné, že někteří křesťané zemřeli v Koloseu mučednickou smrtí?“

Luca: „Křesťané bezpochyby v římských arénách umírali, když byli šelmami roztrháni na kusy. Historické zdroje to prokazují. Možná, že Pavlův výrok v 1. Korinťanům 15:32 ukazuje, že stál v aréně před divokými šelmami v Efezu.

S určitostí někde v Římě křesťané zakusili mučednickou smrt, ale nelze říci, zda byli umučeni v Koloseu. Enciclopedia Universale, 4. díl, uvádí: ‚Nebylo historicky prokázáno, že Koloseum bylo místem mučednické smrti křesťanů.‘ Nicméně, několik katolických autorů tvrdí, že tomu tak bylo. Své názory zjevně zakládají na legendách, které se zrodily v následujících údobích a které katolická hierarchie přijala.

Avšak pro dnešní křesťany je budující sám fakt, že dávní následovníci Krista zůstali věrní až do smrti, když zůstali neutrální v násilném světě. Důležitou věcí není ani tak znalost toho, kde se jejich mučednická smrt odehrála, ale to, že plně zachovali svou ryzost.

Líbila se vám návštěva v tomto kolosu římské architektury?“

„Líbila,“ odpovídají Paolo a Marco, „a děkujeme ti za tvé znamenité vysvětlování.“

Kameny, které k nám promlouvají skrze dějiny, mohou odhalit mnoho zajímavých věcí. V Koloseu se odráží výjimečný talent dávných Římanů na poli architektury a stavebnictví. Byli to stavitelé mostů, silnic, akvaduktů, divadel, arén, chrámů a paláců. Nicméně, Koloseum bylo scénou úděsné podívané, jíž se křesťané v minulosti, stejně jako dnes, odmítají zúčastnit, ať již jako diváci nebo dobrovolní aktéři.

[Obrázek na straně 25]

Vnitřek Kolosea dnes

[Obrázek na straně 26]

Koloseum ve své uvadlé slávě