Moc, kterou má tlachání

SEBEVRAŽDA mladé ženy otřásla tichým anglickým městečkem. A ještě děsivější byl závěr soudní komise: ‚Zabilo ji prázdné tlachání!‘ Ano, jméno této ženy, její pověst a nakonec i její život zjevně zničily zlomyslné a jalové řeči obyvatel tohoto městečka. — Rumor and Gossip — The Social Psychology of Hearsay (Klevety a tlachání — Sociální psychologie pomluv) od Ralpha L. Rosnowa a Garyho Alana Finea.

Ačkoli jsou důsledky jenom zřídka tak tragické, není třeba pochybovat o tom, že tlachání má obrovskou moc. Na jedné straně se na ně snad lze dívat jako na běžný prostředek výměny užitečných informací. Na druhé straně mohou být odpovědné za rozruch ve vládě, rozdělení rodin a zničení životních cílů.

Tlachání nese vinu za bezesné noci, stavy úzkosti a poruchy trávení. A bezpochyby jste kvůli němu tu a tam zažili vnitřní úzkost i vy. Spisovatel William M. Jones dokonce upozorňuje, že v obchodním světě „musíte přijmout možnost, že během vaší kariéry se někdo pravděpodobně bude snažit vrazit vám nůž mezi lopatky“.

Nepříznivé řeči nese nelibě téměř každý. Mezi severoamerickými Indiány z kmene Seminole se „hanlivé výroky o někom“ hodnotí stejně jako lhaní a krádež. V jedné západoafrické obci byl klevetník v nebezpečí, že mu odříznou rty, anebo že jej v horším případě i popraví! Ano, během celé historie se činila opatření k tomu, aby se tlachání potlačilo.

Od 15. do 18. století se v Anglii, Německu a později i ve Spojených státech hojně používala takzvaná potápěcí židle. Měla klevetníky zostudit a přimět je, aby přestali se svým škodlivým klábosením. Ten, kdo byl obviněn z urážky, byl k takové židli přivázán, a několikrát jej ponořili pod vodu.

Dnes už se nepoužívá kláda ani pranýř, a stejný osud potkal i potápěcí židli. Ale přesto boj proti tlachání pokračuje až do dnešní doby. V šedesátých letech byla ve Spojených státech zřízena střediska pro kontrolu nepodložených zpráv, které by mohly uškodit činnosti vlády. Podobné služby působily v Severním Irsku a v Anglii. Byly dokonce vydány zákony, které měly učinit přítrž cíleným pomluvám zaměřeným na to, aby určité peněžní ústavy hospodářsky poškodily.

Ale bez ohledu na vynaložené úsilí tlachání přežívá. Žije a vzkvétá. Ani zákony, ani žádné jiné lidské metody dosud neuspěly a nepodařilo se jim umlčet jeho sžíravou moc. Tlachá se všude — mezi sousedy, v úřadech, po obchodech, ve společnosti i v rodinách. Tlachání prostupuje veškeré kultury, rasy a civilizace a vzkvétá na všech společenských úrovních. Jeden odborník se vyjádřil: „Rozhovory o jiných jsou běžné téměř jako dýchání.“ Také řekl: ‚Jsou veskrze součástí lidské přirozenosti.‘

Skutečně, tlachání mnohdy odhaluje velmi stinnou stránku lidské povahy. Lidé totiž často nalézají potěšení v tom, když mohou poskvrnit něčí pověst, překroutit pravdu a zničit životy. Přesto na rozhovoru o jiných nemusí být v zásadě nic špatného. Na nenucený rozhovor se lze dívat kladně. A známe-li hranici mezi neškodným a škodlivým povídáním, je to pro nás klíč k tomu, abychom neubližovali jiným, a abychom se ani my nestali obětmi tlachání.

[Obrázek na straně 4]

Potápěcí židle byla pro místní úřady jednou z možností, jak se vypořádat s klevetníky

[Podpisek]

Historical Pictures Service