Zvláštní obyvatelé jeskyní v Keni
Od dopisovatele Probuďte se! v Keni
KRÁČELI jsme po dobře vyšlapané cestě. Zvuk padající vody, který se rozléhal lesem mezi větvemi jalovců, naznačoval, že konec naší cesty je již blízko. Stáli jsme nad ústím jeskyně, v níž se často ukrývala zvířata, za nimiž jsme se vypravili tak daleko — elgonští sloni.
Vchod do jeskyně měřil na výšku i na šířku asi 8 metrů. Když jsme do ní vcházeli, srdce se nám rozbušila očekáváním. Avšak klapavý zvuk létajících netopýrů rychle potvrdil naši neradostnou předtuchu. Přišli jsem buď příliš pozdě, nebo příliš brzo. Velké množství mohutných stop v prachu na dně jeskyně nám dosvědčovalo, že sloni tu již byli, a odešli.
Ale proč jsme doufali, že uvidíme slony na tomto místě v horách ve výšce 2 000 metrů a dokonce v jeskyni? Poslechněte si toto vzrušující vyprávění.
Jeskynní domovy v horách
Vulkanický kužel hory Elgon se ze široka pne na hranici mezi Keňou a Ugandou. Tyčí se do výše 4 320 metrů a je to jedna z nejvyšších osamělých hor ve východní Africe. Vyskytují se názory, že její vrchol mohl kdysi dokonce převyšovat i sněhem pokrytý štít Kilimandžára, než si eroze vyžádala svou daň. Špice Elgonu se vynořuje z exotických lesů a je obklopena horkými zřídly a horskými plesy. Ale snad nejzajímavější jsou tu početné jeskyně. V nich přebývají sloni, které jsme tolik toužili vidět.
Kdysi v těchto jeskyních žili lidé z kmene Kony, čili elgonští Masajové. Někteří lidé si myslí, že je tato hora pojmenována po nich. Tito lidé sem poprvé přišli před více než 300 lety. Prvním bělochem, který tuto oblast probádal, byl John Thompson. Když sem v roce 1883 dorazil, bezpochyby musel být překvapen pohledem na celé vesnice vybudované v některých těchto jeskyních.
Masajové většinou svá jeskynní bydliště opustili, ačkoli někteří z nich přebývají i nadále v určitých jeskyních položených níže u úpatí hory Elgonu. Během doby si do opuštěných bydlišť zvykla chodit zvířata popásající se v těchto lesích. Buvoli nemohli odolat bahnitým kalužím, které jsou uvnitř jeskyní. Rorýsi a vlaštovky zas přilákalo množství různého chutného hmyzu, který se vznáší nad těmito kališti.
Nicméně, jeskyně lákají také návštěvníky, které bychom tu čekali ze všech nejméně — slony. I dnes vlečou tito těžkopádní obři svá čtyř až šestitunová těla po úzkých stoupajících stezkách, aby došli k jeskyním. Co je sem žene?
Dolují sůl
V těchto jeskyních najdou doplněk ke své stravě, který jejich mohutná těla potřebují. Normálně obsahuje rostlinná potrava dostatečné množství soli, ale v této nadmořské výšce je sůl z půdy odplavována deštěm. Proto se sloni stahují až sem, aby zde získali síran sodný (Glauberovu sůl), který tu je obsažen v měkké sopečné hornině pokrývající vnitřek jeskyní.
Sloni získávají sůl jedinečným způsobem. Své kly zapřou do nějaké nerovnosti nebo pukliny ve stěně jeskyně. Mocným tlakem svého těla pak uvolní kusy kamenů. Slon si pružným chobotem podá do tlamy kus kamene, kde jej svými mohutnými stoličkami rozdrtí, a pak spolkne štěrk společně se solí. To se opakuje, dokud sloni nemají dost. Následuje zdřímnutí v chladivém přítmí dolu, které patrně napomáhá trávení.
Je však zajímavé, že ačkoli kly slonům během života stále rostou, v této oblasti se jim zkracují až na pouhé pahýly — to je cena, kterou musí sloni zaplatit za dávky soli.
Když sloni pobudou v jeskyních a v jejich okolí několik týdnů, opět zatouží po potulném životě. Vypraví se v průvodu třeba do bambusového porostu, kde se mohou napást na měkkých výhoncích nebo žvýkat bambusovou kůru. Slonům zabere jídlo asi 18 hodin denně a spotřebují přitom až 180 kilogramů listí. Za čas je zase přivábí elgonské jeskyně, kde mohou uspokojit svou touhu po soli.
Uvědomíme-li si kočovný způsob života a nevelký počet těchto zvířat (velkorysý odhad je sto kusů), pak se již nedivíme, že se nám nepodařilo vidět tyto potulné tlustokožce.
Konečně sloni!
Příští ráno jsme vyrazili z tábora a tiše jsme projížděli lesem, který byl celý skropený rosou a jen se hemžil kočkodany a byl plný zpívajících ptáků. Najednou se ozvalo hlasité zapraskání a po něm jsme zahlédli prudký pohyb v blízkém porostu. Opatrně jsme se přiblížili na několik metrů ke zdroji tohoto hluku.
Tiše jsme vyčkávali, když jsme uslyšeli slabý zvuk těl šinoucích se za hradbou houštin, která se táhla souběžně s naší cestou. Naše hra na schovávanou nakonec unavila jedno z těchto ostýchavých zvířat a jeden mladý slon prudce vyrazil před naším autem a zůstal stát pouhé tři metry od něho. Byl statný a urostlý a jeho hnědočervené zbarvení v jasném ranním slunci přímo zářilo. I přes malý vzrůst vzbuzoval svým výhružným postojem respekt.
Podařilo se mi nasměrovat fotoaparát tak, abych získal dobrý snímek. Ale závěrka nechtěla spustit; došel mi film! Pak se objevila slonice a odvedla své mládě pryč od našeho auta. Než jsem do aparátu založil nový film, byli již sloni na nějaký velkolepý záběr příliš daleko. A tak jsem udělal snímek, který by alespoň mohl posloužit jako důkaz, že jsem tyto plaché obry viděl.
Tato zvířata jsou opravdu podivuhodná! Mohou se pohybovat tiše jako myši, ale přitom jsou těžší než vůz. Jsou delší než nákladní auto, ale zřídka je lze zahlédnout. Nenechte se tím však odradit a navštivte domov zvláštních obyvatel jeskyní v Keni.