‚Děti jsou drahocenné, ale synové jsou nezbytní‘
V Indii, v zemi s více než 850 milióny obyvateli a mírou porodnosti 31 ku 1 000, se ročně narodí 26 miliónů dětí, tedy tolik, kolik je obyvatel Kanady. Proto nepřekvapuje, že jedním z nejnaléhavějších vládních programů je regulace prudkého růstu populace. Jak dalece je tento program úspěšný? Jakým překážkám čelí?
„PŘED dvacátým rokem života — ne! Po třicítce — v žádném případě! Pouze dvě děti — to je dobré!“ Takovou radu udílí jeden z barevných plakátů, které lemují halu ústředního úřadu plánovaného rodičovství v indickém městě Bombaji. Na jiném plakátě je vyobrazena ztrápená matka obklopená pěti dětmi. Plakát varuje: „Abyste později nelitovali!“ Poselství je jasné: dvě děti do každé rodiny stačí. Ale přimět lidi, aby přijali vládní doporučení „dvě děti do rodiny“ a jednali podle něj, to není nic lehkého.
„Hinduisté považují štěstí muže za úměrné tomu, kolik má dětí. Děti jsou mezi nimi skutečně považovány za požehnání pro rodinu. Bez ohledu na to, kolik dětí muž má, nikdy se nepřestává modlit o další,“ říká kniha Hindu Manners, Customs and Ceremonies (Hinduistické způsoby, zvyky a obřady). Z náboženského hlediska má však pro patriarchu domu vyšší hodnotu dítě mužského rodu. Tato kniha dále objasňuje: „Žádné neštěstí se nevyrovná tomu, když mezi pozůstalými není žádný syn nebo vnuk, který by se ujal povinností souvisejících s pohřbem.“ „Takový nedostatek je prý s to znemožnit člověku přístup do posmrtného Příbytku blaženosti.“
Synové jsou potřební i k tomu, aby nesli dál tradici uctívání předků neboli sraddha. „Přinejmenším jeden syn byl téměř nezbytný,“ píše A. L. Basham v knize The Wonder That Was India (Tak úžasná bývala Indie). „Intenzívní vědomí rodinné sounáležitosti zvyšovalo touhu mít syny, bez nichž by rodová linie vymizela.“
Dalším kulturním faktorem ovlivňujícím touhu Indů po synech je kromě náboženství také tradiční skloubená a rozsáhlá rodina, v níž ženatí synové žijí dále se svými rodiči. „Dcery se vdají a odejdou bydlet k příbuzným z manželovy strany, ovšem synové zůstávají doma s rodiči; a rodiče očekávají, že se o ně jejich synové ve stáří postarají,“ vysvětluje doktorka Lalita Choprová z oddělení péče o zdraví a rodinu na bombajském městském úřadě. „Je to jejich zabezpečení. Rodiče se cítí být zabezpečeni, mají-li dva syny. Je tedy logické, že když manželé dosáhnou navrhované hranice dvou dětí a obě jsou dívky, budou velmi pravděpodobně dále usilovat o syna.“
Teoreticky je sice každé dítě považováno za dar od Boha. Avšak realita všedního života diktuje něco jiného. „Je patrné, že lékařská péče o dívky je zanedbávána,“ sděluje časopis Indian Express. „Přežití dívek není považováno za něco naprosto nutného pro přežití rodiny.“ Tato zpráva cituje dále výsledky jistého průzkumu prováděného v Bombaji. Odhaduje se, že z 8 000 potratů, které následovaly po testech na určení pohlaví, bylo 7 999 plodů ženského pohlaví.
Zápas s rostoucími obtížemi
„V rodinách to obvykle bývá muž, kdo rozhodne, kolik bude dětí a jak bude tudíž rodina početná,“ vysvětlil v interview doktor S. S. Sabnis, úřední lékař bombajského městského úřadu. I kdyby si chtěla žena sama určit, jak často bude mít děti, nebo omezit počet členů rodiny, bude možná pod tlakem manžela, který s tím nebude souhlasit. „Do každého domova v chudinských čtvrtích proto posíláme smíšené dvojice mužů a žen v naději, že mužský zdravotník bude moci hovořit s otcem rodiny, povzbudí ho, aby ohraničil počet členů své rodiny a pomůže mu pochopit, že o méně dětí se bude moci lépe postarat.“ Ale jak jsme již viděli, stojí tomu v cestě mnoho překážek.
„Mezi chudými lidmi je v důsledku špatných životních podmínek vysoká dětská úmrtnost,“ říká doktor Sabnis. „Jelikož lidé vědí, že některé z jejich dětí zemřou, mají samozřejmě snahu mít hodně dětí.“ Ale jen málo úsilí se vynakládá na zajištění péče o děti. Toulají se bez dohledu, žebrají, nebo se dokonce probírají odpadky a hledají něco k jídlu. A rodiče? „Nevědí, kde děti jsou,“ stěžuje si doktor Sabnis.
Indické reklamy často zobrazují šťastné, prosperující manželské dvojice, jak se radují ze života spolu se svými dvěma dětmi, obyčejně chlapcem a dívkou, o které je na první pohled dobře postaráno. Právě ve střední společenské vrstvě je koncepce dvou dětí všeobecně dobře přijímána. Ale do mysli chudých lidí má velmi daleko. Ti uvažují takto: ‚Naši rodiče a prarodiče měli deset nebo dvanáct dětí, proč bychom je tedy nemohli mít my? Proč se máme omezovat jen na dvě?‘ Právě mezi většinou indického obyvatelstva, mezi chudými lidmi, naráží regulace porodnosti na obtíže. „Obyvatelstvo je nyní mladé, v plodném věku,“ uvažuje doktorka Choprová. „Zdá se, že prohráváme bitvu. Máme před sebou nesmírné množství práce.“