Vyrůstal jsem v africkém městě
Státy subsaharské Afriky patří mezi země s nejvyšším růstem populace na světě. Každá žena tam v průměru porodí více než šest dětí. K těžkostem navíc přispívá chudoba, zhoršující se životní prostředí a nedostatek přírodních zdrojů. Přečtěte si, jak život v této části světa vidí místní pozorovatel.
ZDE, v jednom velkém západoafrickém městě, jsem prožil dětství. Bylo nás sedm dětí, ale dvě brzy po narození zemřely. Naším domovem byla pronajatá ložnice a obývací pokoj. Matka s otcem spali v ložnici a my děti jsme spávaly na rohožích v obývacím pokoji, chlapci na jedné straně, dívky na straně druhé.
Neměli jsme mnoho peněz, podobně jako většina našich sousedů, a neměli jsme tedy vždy vše, co jsme potřebovali. Někdy jsme dokonce neměli ani dostatek jídla. Ráno nám častokrát nezbývalo nic kromě ohřáté rýže z předešlého dne. A ani té někdy nebylo dost. Jsou lidé, kteří tvrdí, že otec — jakožto ten, kdo přináší domů výplatu — by měl dostávat největší porce, manželka o něco menší a děti jen co zbyde. Naši rodiče naproti tomu někdy sami nejedli, aby mezi nás děti rozdělili to málo, co jsme měli. Oceňoval jsem tuto jejich obětavost.
Školní léta
V Africe se někteří lidé domnívají, že do školy by měli chodit jen chlapci. Mají pocit, že děvčata chodit do školy nemusí, protože se vdají a manželé se pak o ně postarají. Moji rodiče tento názor nesdíleli. Všech pět nás poslali do školy. Ovšem pro rodiče to byla velká finanční zátěž. Takové věci jako tužky a papír problémem nebyly, ale učebnice a povinné školní stejnokroje byly drahé.
Když jsem začal chodit do školy, neměl jsem boty. Teprve když jsem byl ve druhém ročníku střední školy, bylo mi čtrnáct, mohli si rodiče dovolit koupit mi boty. Po pravdě řečeno to neznamená, že jsem žádné boty neměl. Jediný pár, který jsem měl, byl do kostela a nikam jinam jsem je nosit nesměl. Musel jsem chodit bos. Někdy nám otec mohl koupit poukázky na autobus, ale jindy jsme museli chodit do školy pěšky. Cesta byla dlouhá asi tři kilometry.
Den praní a nošení vody
Prali jsme v potoce. Vzpomínám si, jak jsem tam doprovázel matku, která si nosila vědro, kostku mýdla a prádlo. U potoka naplnila vědro vodou, naložila do něj prádlo a do prádla vemnula mýdlo. Potom tloukla prádlem o hladké kameny a máchala ho v potoce. Nakonec ho rozložila na hladké kameny, aby uschlo, protože mokré by bylo příliš těžké na to, aby je nesla domů. Byl jsem tehdy malý a dostal jsem tedy úkol hlídat sušící se prádlo, aby je nikdo neukradl. Většinu práce vykonávala matka.
Jen málo lidí mělo do domu zavedenou vodu, a proto bylo jednou z mých povinností chodit s vědrem pro vodu k venkovnímu vodovodnímu kohoutku. Problém byl v období sucha, kdy bylo mnoho těchto vodovodních kohoutků zamčeno, aby se šetřilo vodou. Jednou se stalo, že jsme celý den neměli vodu k napití. Ani kapku! Někdy jsem chodíval mnoho kilometrů a hledal jsem, kde bych mohl načerpat alespoň jedno vědro vody. Protože jsem vodu nosil na hlavě a chodil jsem s ní daleko, stalo se, že na temeni hlavy, v místě, kde jsem nosíval vědro, mi slezly vlasy. V deseti letech jsem měl lysinu. Naštěstí mi vlasy opět narostly.
Děti jsou životní jistotou
Když se podívám zpět, řekl bych, že náš život byl průměrný, možná dokonce trochu nadprůměrný pro tuto oblast Afriky. Znám mnoho rodin, jejichž životní standard byl mnohem nižší než náš. Řada mých kamarádů ze školy musela chodit na trh a tam prodávat před začátkem vyučování i po jeho skončení, aby mohli domů přinést nějaké peníze. Někteří neměli dost peněz na to, aby se před vyučováním mohli najíst, šli proto do školy hladoví a během celého vyučování byli bez jídla. Vzpomínám si, jak mě často některé z těchto dětí prosilo, když jsem ve škole jedl svůj chléb. Odlamoval jsem jim kus a dělili jsme se.
Nehledě na tyto obtíže dává mnoho lidí stále přednost velkým rodinám. „Jedno dítě není žádné dítě,“ říkají mnozí. „Dvě děti jsou jedno dítě, čtyři děti jsou dvě děti.“ To proto, že zdejší dětská úmrtnost patří mezi nejvyšší na světě. Rodiče si uvědomují, že i když některé z jejich dětí zemřou, jiné budou žít, vyrostou, najdou si zaměstnání a přinesou domů nějaké peníze. Pak budou schopné se o své zestárlé rodiče postarat. V zemi, kde není žádné sociální zabezpečení, to znamená mnoho. — Vyprávěl Donald Vincent.