Kriket nebo baseball — jaký je mezi nimi rozdíl?

Od dopisovatele Probuďte se! v Austrálii

KDYŽ anglická královna Viktorie v roce 1897 oslavovala své jubileum, byla čtvrtina zemského povrchu pod britskou správou. Kdysi mocná Britská říše nyní existuje pouze jako vzpomínka. Ale je překvapující, že její vliv je stále vidět a cítit v mnoha částech světa i dnes. Jedním takový odkazem je zajímavá anglická hra — kriket.

Tato hra je oblíbená ve většině zemí, které byly dříve pod britskou správou, například v Asii, v Západní Indii a v Africe — ale ne ve Spojených státech, kde čestné místo zaujímá baseball. Přesto se udává, že v této někdejší kolonii je přinejmenším sto kriketových klubů. Zatím jen stručné vysvětlení pro ty, kteří kriket nikdy neviděli — tato hra se hraje na velkém oválném hřišti a všichni hráči jsou v bílém. Házeči se snaží srazit branku, kterou brání odbíječ. Ale více si o tom řekneme později.

Je kriket podobný baseballu?

Ano i ne. Pro většinu přívrženců baseballu je kriket poněkud tichá a pomalá hra. Některé termíny z kriketu jim však budou znít povědomě. Na druhé straně cíl těchto her a jejich herní pravidla jsou zcela odlišná. Když však porozumíte tomu, o co se soupeřící strany v kriketu snaží, může se váš nezájem změnit v obdiv k této hře.

Podobně jako v baseballu i v kriketu spolu bojují dvě mužstva. Každé sestává z 11 mužů a dvanáctý je náhradník. V baseballovém mužstvu naproti tomu hraje pouze 9 hráčů. V kriketu se pro hráče, který odpaluje míč, používá označení „odbíječ“ („pálkař“). A tvar kriketové pálky se od baseballové naprosto liší. (Viz obrázek na straně 23.) Hráči, který hází míč, se říká „házeč“ („nahazovač“). Označení „přeběh“ je v obou hrách obdobné, i když způsob, jakým se získávají body, je rozdílný. V obou sportech se používá výraz „směny“. Avšak to, že terminologie je podobná, by nás nemělo překvapovat; dílo Encyclopedia International uvádí, že baseball vznikl na konci 19. století z anglického kriketu v kombinaci s další hrou, které se říká „pasák“.

Kromě zmiňovaných podobností najdeme mezi kriketem a baseballem mnoho rozdílů. Dresy a postoj hráčů, tvar a rozčlenění oválného kriketového hřiště naproti baseballovému kosočtverci, rozestavení polařů a rychlost hry nemají mnoho společného. Ale i přes odlišnosti nemá ten, kdo pochopí jednu z nich, obvykle potíže s tím, aby porozuměl i druhé hře a těšil se i z ní, jakmile jsou mu vysvětleny základy.

Samotná hra

Ideální hrací plochou pro kriket je oválné hřiště široké asi 140 metrů a dlouhé asi 150 metrů. U středu hřiště je 20 metrů dlouhá a 3 metry široká házecí dráha. V prvoligových zápasech se jako povrch používá pečlivě střižený a uválcovaný trávník. Při jiných zápasech to může být beton nebo tvrdá hlína pokrytá hrubou tkaninou. Na každé straně házecí dráhy jsou branky, které sestávají ze tří vzpřímených dřevěných kolíků vysokých 71 centimetrů. Jejich celkový rozestup je 23 centimetrů. Míč mezi kolíky nemůže projít. Tyto tři kolíky jsou překlenuty dvěma dřevěnými špalíky, které leží v prohlubních na vrchu kolíků.

Napříč házecí drahou je 1,2 metru před každou brankou vyznačena bílá odbíjecí čára. Označuje bezpečné území pro oba odbíječe, když je míč ve hře. Házeč nesmí při hodu tuto čáru překročit; byl by to neplatný hod, který je pokutován tím, že soupeř automaticky získává jeden bod k dobru.

Kapitáni obou týmů si hodí mincí, aby si mohli vybrat, kdo bude odbíjet jako první. Vítěz může buď jako první poslat na pálku své družstvo, nebo může určit k odbíjení druhou stranu, když si myslí, že to vzhledem k počasí, stavu házecí dráhy nebo z jiných důvodů bude pro jeho hráče výhodnější.

K odbíjecím čarám nastupují dva odbíječi — každý na jedné straně házecí dráhy. Mají chrániče nohou i těla a rukavice. V poslední době mnozí profesionální hráči kriketu nosí také přilbu. Všichni hráči strany, která neodbíjí, jsou co nejvýhodněji rozestaveni po hřišti v různých vzdálenostech od odbíječe, který bude hozený míč odbíjet. Za odbíječovou brankou stojí dobře chráněný „brankář“ (v baseballové terminologii chytač). Je připraven zachytit každý míč, který se dostane za odbíječe. Také se snaží odbíječe odstavit tím, že míč zachytí před dopadnutím na zem nebo tak, že s míčem v ruce srazí odbíječovu branku. — Viz tabulku na straně 24.

Kapitán vyšle do hry dva házeče na dobu, kterou sám určí. Každý má šest po sobě jdoucích hodů (v Austrálii a Jihoafrické republice osm hodů), které hází střídavě z opačných konců hřiště. Celé sérii šesti hodů se říká „směna“. V každém mužstvu je obvykle několik házečů a kapitán rozhoduje o tom, kterého házeče nasadit podle stylu jeho hodů — od rychlých míčů přes středně rychlé a pomalé až k točeným míčům. Míč se nesmí nahazovat jako v baseballu. Házeč nahazuje vrchním hodem jednoruč, musí mít paži nataženou a nesmí ji ohnout v loktu, dokud míč neopustí jeho ruku. — Viz stranu 2.

Kriketový míč je obvykle červený a je sešitý z kožených dílců. Váží asi 150 gramů a je poněkud menší, tvrdší a těžší než míč na baseball. Rotace, kterou může házeč míči udělit, se dociluje s využitím vystouplých švů míče a ovlivňuje jeho let vzduchem a také určuje směr jeho pohybu po odrazu; na rozdíl od baseballu se míč obvykle jednou odrazí od země, než doletí k odbíječi. Jenom někdy se házeč rozhodne pro přímý hod, který může odbíječ zpracovat předtím, než se míč dotkne země. Dobře hozený točený míč se často zpracovává hůře než prudký míč. Házeč docílí falše tak, že míč stočí zápěstím doprava nebo doleva v okamžiku, kdy ho pouští z ruky. Tak lze dosáhnout dvou různých druhů falše.

Těžký úkol odbíječe

Každý odbíječ plní dvojí úlohu: chrání svou branku a snaží se, aby nebyl odstaven; zároveň se snaží co nejrychleji dělat „přeběhy“, čímž se jeho družstvu připisují body. (Viz tabulku na straně 24.) Příliš opatrný odbíječ, který se soustřeďuje pouze na obranu své branky a nedělá přeběhy, je často kritizován za to, že „dělá zeď“ (hraje defenzivně), protože pak je příčinou naprosto jednotvárné hry.

Pohotovost odbíječe závisí na souhře celého těla (očí, rukou i nohou), na rychlých reakcích a na schopnosti rychle přebíhat mezi brankami. Po každém zdařilém přeběhu, při němž si odbíječi vymění stanoviště, si započítají jeden bod. Jestliže odbíječ odpálí míč k pomezní čáře, než jej zachytí protihráči, získá body za čtyři přeběhy, aniž by je musel vykonat. Je-li úder tak silný, že míč přeletí pomezí, je to podobné jako v „oběhu domů“ u baseballu, a na skóre si připíše šest přeběhů.

Každý tým zůstává na pálce, dokud není odstaveno 10 jeho hráčů. Jedenáctý hráč není odstaven, protože zůstane bez dalšího odbíječe, s nímž by mohl být na pálce. Z protějšího týmu se pak stanou odbíječi a budou se snažit udělat více přeběhů než jejich protivníci předtím. Je-li to zápas na jednu směnu, rozhodne o vítězství vyšší konečné skóre. Ale většina prvoligových zápasů sestává ze dvou směn pro každé mužstvo. Důležitý kriketový zápas tak může trvat (a teď pozor, příznivci baseballu!) od tří do pěti dnů a každé družstvo může mít na svém kontě stovky přeběhů! Někteří proslulí odbíječi vzdorovali odstavení několik dní a udělali více než 400 přeběhů. To je značný rozdíl oproti baseballovému zápasu, který se sice hraje na devět směn, ale obvykle je u konce během tří až čtyř hodin. A i když kriketový zápas trvá tak dlouho, může o vítězství rozhodnout pouze jediný bod.

Rozhodčí jsou dva a každý stojí na jedné straně házecí dráhy. Jeden je v určité vzdálenosti od odbíječe na jeho straně a druhý stojí přímo za brankou na straně házeče. Rozhodnutí rozhodčích je konečné. Dohadovat se s rozhodčím se nepovažuje za čestné!

Zalíbí se vám

Kriket působí nakažlivě. To si uvědomíte, jakmile se s touto hrou setkáte. Tom se s rodiči vystěhoval z Evropy, když mu bylo devět let, a brzy po svém příjezdu do Austrálie to poznal sám na sobě. O této hře dosud nikdy neslyšel, ale kriket si jej brzy získal. Tom si na to vzpomíná: „Když jsem se učil kriket hrát a obeznamoval jsem se s pravidly, mé nadšení vzrůstalo. Brzy jsem poznal, že odbíječ musí mít ostrý zrak, rychlé reakce a chladnou mysl, když stojí proti míčku, který se na něj řítí rychlostí až 150 kilometrů za hodinu.“

Samozřejmě, že je mnohem více podrobností, o nichž jsme se v tomto článku nezmínili. Ale věříme, že až budete příště svědky nějakého kriketového zápasu, budete jej sledovat s větším porozuměním a možná i s obdivem, když se budete dívat na odvážné údery odbíječe a rafinovanou techniku házeče.

[Rámeček na straně 24]

Hlavní způsoby, kterými lze odbíječe odstavit

Přímý hod. Jestliže házeč zasáhne branku a špalíky spadnou.

Chycení míče. Je-li míč, který odbíječ odpálí, zachycen ještě před dopadem na zem.

Sražení branky. Je-li odbíječ mimo svou odbíjecí čáru a brankář mu srazí branku míčem v ruce.

Noha před brankou. Zachytí-li odbíječ míč jakoukoli částí těla kromě rukou. Míč by jinak totiž podle soudu rozhodčího branku zasáhl.

Doběhnutí. Odbíječ běží ke své brance, ale ještě než dosáhne bezpečnosti za svou odbíjecí čarou, srazí mu branku hodem z pole některý z polařů.

Shozená branka. Srazí-li si branku sám odbíječ — pálkou nebo jakoukoli částí těla — při tom, když se pokouší míč odpálit.

[Obrázky na straně 23]

Vývoj kriketové pálky během staletí

Pohled na dnešní pálku zepředu a ze strany

Branka se špalíky

[Obrázek na straně 24]

Odbíječ odpaluje házečův míč. Všimněte si rozhodčího (zcela nalevo), brankáře (zcela napravo) a druhého odbíječe, který běží po házecí dráze