Podvody v síních vědy

NEMĚLO by k tomu docházet. Ne na ‚posvátné‘ akademické půdě. Ne tam, kde nezaujatí, objektivní hledači pravdy neúnavně pracují ve svých laboratořích. Ne tam, kde oddaní badatelé, kteří zasvěceně pátrají po pravdě a neohlížejí se na to, kam je pátrání zavede, usilují o rozuzlení tajů přírody. Nemělo by se to stávat v kolektivu mužů a žen, kteří bojují rameno vedle ramena pro blaho lidského rodu o odvrácení pustošivých účinků nemocí.

Kdo by si jen pomyslel, že takoví oddaní vědci by zkreslovali údaje na podporu svých tvrzení? Nebo že by si vybírali jen to, co podporuje jejich teorii a vyřazovali všechno ostatní? Nebo že by psali záznamy o pokusech, které nikdy neprovedli a falzifikovali údaje na podporu neprokazatelných výsledků? Že by ohlásili provedení výzkumů, které nikdy neprovedli, či připisovali si autorství článků, na nichž nikdy nepracovali, anebo které dokonce ani neviděli? Kdo by si jen pomyslel, že k takovým podvodům může docházet v síních vědy?

Nemělo by k tomu docházet, ale dochází.a Jeden vědecký časopis přinesl loni následující zprávu: „Podle jisté ostré kritiky, zveřejněné tento týden jedním z výborů amerického Kongresu, je mezi americkými vědeckými pracovníky v oboru lékařství všeobecně rozšířeno úplatkářství, podvody a zneužívání postavení. Tato zpráva uvádí, že Státní zdravotní ústavy (NIH) ‚ohrozily zdraví veřejnosti‘, protože opomněly dohlížet na vědce, které podporují.“ — New Scientist, 15. září 1990.

Ve většině těchto případů jde o zneužití postavení, jindy však o jednoznačný podvod. Tak tomu bylo i v případě dr. Therezy Imanishi-Kariové a pěti spoluautorů její práce, která „popisovala nepřímé vložení cizího genu do imunitních buněk myši. Autoři tvrdili, že přirozený gen myši pak začal napodobovat vložený gen a vytvářet specifickou protilátku“. (Science News, 11. května 1991) To by byl v imunologických výzkumech významný krok, nebýt skutečnosti, že k něčemu podobnému zjevně nikdy nedošlo.

Zprávu o tomto pokusu přinesl v dubnu 1986 vědecký časopis Cell. Krátce na to řekla dr. Margot O’Tooleová, samostatná vědecká pracovnice v oboru molekulární biologie, která pracovala v laboratoři dr. Imanishi-Kariové, že se v této studii tvrdí věci, které nejsou podloženy údaji. Zašla za jejím spoluautorem, dr. Davidem A. Baltimorem, laureátem Nobelovy ceny, a přinesla mu 17 stránek záznamů ze zápisníku dr. Imanishi-Kariové. Tyto stránky potvrzovaly, že experiment se nezdařil. Publikovaná práce však tvrdila opak. Dr. Baltimore nicméně nenalezl žádný důvod k pochybnostem o publikovaných údajích a odbyl paní O’Tooleovou jako „reptající novopečenou doktorku“. — The New York Times, 22. března 1991.

Téhož roku článek přezkoumaly dvě univerzity. Byl to jednak Massachusettský technologický institut (M.I.T.), kde se výzkum prováděl, jednak Tuftsova univerzita, kde zvažovali možnost nabídnout paní Imanishi-Kariové významné místo. Přezkoumáním sice přišli na některé problémy, ale na nic závažného se nepřišlo. Poté se věci okolo tohoto případu na dva roky uklidnily.

Pak se ale případem začal zabývat poslanec John D. Dingell, předseda podvýboru Sněmovny reprezentantů pro dohled a vyšetřování. Vláda podporuje vědecký výzkum a prostřednictvím Státních zdravotních ústavů (NIH) poskytuje jednotlivým vědcům a ústavům na financování výzkumných projektů granty za 8 miliard dolarů ročně. Dingellův podvýbor se zabývá sledováním toho, s jakou efektivností jsou vynaložené peníze utráceny a vyšetřuje případy zneužití těchto peněz.

Dr. Baltimore byl velmi nespokojený. Nařkl podvýbor z toho, že zkoumáním onoho případu „chce zprovodit ze světa ustálená měřítka pro posuzování vědy a nahradit je zcela novými. Zvolili si metodu stíhání viníka. Chtějí prosadit myšlenku: ‚Dělej si svou vědu, ale nepouštěj ze zřetele, že můžeš být postižen.‘ Pokud dnešní jednání reprezentuje názor celého Kongresu na to, jak se má dělat věda, pak je americká věda v té podobě, v jaké ji známe, v nebezpečí.“

Dr. Baltimore zaslal čtyřem stům vědců dopis obsahující varování před intervencí Kongresu, která by údajně mohla „ochromit americkou vědu“. Tím si získal podporu sympatizujících kolegů. Vyšetřování označil za předzvěst hrozby svobodě vědeckých výzkumů a za ohrožení výměny vědeckých informací. Mnoho členů vědecké obce se postavilo za názory jedné ze svých nejzářivějších osobností, doktora Baltimora. Začali označovat jednotlivá jednání Kongresu jako „hony na čarodějnice“ a pana Dingella jako „nového McCarthyho“.

„Stoupenci dr. Baltimora a jeho obhajoby onoho článku zaútočili proti Kongresu,“ sdělily 26. března 1991 noviny The New York Times. „Kritizovali pana Dingella za to, že slídí ve vědeckých záznamech a líčili jeho vyšetřující skupinu jako ‚vědeckou policii‘ a podobně. Prakticky každý dopis a článek tvrdil, že o nějakém podvodu nemůže být ani řeč, že prý jde jen o výklad. ‚Byli jsme zavaleni dopisy od vědců, kteří vyjadřovali své hluboké znepokojení nad naší činností,‘ řekl jeden z členů Dingellova podvýboru. ‚Ale mnoho těchto dopisů, možná více než polovina, obsahovala výroky popírající, že by autoři znali fakta, na nichž byl případ postaven. To je poněkud zvláštní.‘“

Když se rozjitří city, fakta ztrácejí svůj význam a ustupují do pozadí. Záplava dopisů podporujících dr. Baltimora a dr. Imanishi-Kariovou ostrým a emocionálním tónem kritizovala Kongres. Dr. J. Gould z Harvardovy univerzity napsal: „Ve světle nedávného vývoje událostí ve Washingtonu si nejsem jistý, zda by se Galileo dnes nedostal ještě do větších potíží než ve své době.“ Dr. Phillip A. Sharp z M.I.T. nabádal vědce, aby psali svým poslancům v Kongresu a protestovali proti činnosti Dingellova podvýboru. Prohlašoval, že tento podvýbor „opakovaně odmítal názory kvalifikovaných vědců“, že k žádnému podvodu nedošlo. Dále tvrdil, že to rozpoutalo „vendetu proti poctivým vědcům“, za kterou „naše společnost draze zaplatí“. Jak se nakonec ukázalo, pokud došlo k nějaké mstě, pak to nebylo vůči poctivým vědcům, ale vůči dr. Margot O’Tooleové, která za svou poctivost draze zaplatila.

„Když se vědě daří, zdá se, že se řídí čistě jen rozumem a odpověďmi, které prostřednictvím pokusů skýtá příroda. Když se jí však nedaří, lidští aktéři odkládají masky profesionální netečnosti a náhle se začnou vynořovat emocionální spodní proudy vědeckého podnikání.“ (The New York Times, 26. března 1991) A když se to stane, musí se též objevit síly, jež nespadají do pole vědy, které by podvod přistřihly a které by také napravily zlo spáchané na člověku, jenž na podvod upozornil.

A to bylo nutno učinit v tomto případě. Mnohé osoby z vědeckých kruhů se automaticky přiklonily na stranu dr. Baltimora a dr. Imanishi-Kariové proti dr. O’Tooleové, aniž by se namáhaly prozkoumat podklady. Kromě toho znevažovaly vládní úřad, který se do věci vložil s cílem napravit spáchané zlo. Připomíná to biblické přísloví, které říká: „Odpovídá-li někdo na nějakou záležitost dříve, než ji vyslechne, je to od něho pošetilost a pokoření.“ — Přísloví 18:13.

Teprve po sáhodlouhém vyšetřování Dingellovým podvýborem, Tajnou službou a Úřadem pro vědeckou poctivost při NIH byla řádně doložena obvinění, která vznesla dr. O’Tooleová. Časopis New Scientist z 30. března 1991 uvedl: „Vyšetřovatelé ze Státních zdravotních ústavů dospěli k závěru, že spoluautorka laureáta Nobelovy ceny Davida Baltimora vykonstruovala v letech 1986 až 1988 celé série údajů na podporu své práce, zveřejněné v roce 1986 v časopise Cell. Dr. Baltimore, který dříve napadl vyšetřování Kongresu výrokem, že představuje hrozbu svobodě vědeckých výzkumů, nyní požádal časopis Cell, aby uvedenou vědeckou práci anuloval.“ Omluvil se dr. O’Tooleové za to, že její pochybnosti důkladněji neprověřil.

Vyšetřování odhalilo, že údaje byly vlastně smyšlenkou dr. Imanishi-Kariové, a že publikovaný experiment nebyl nikdy proveden. Když se smyčka uzavírala, pokusila se ještě o zastírací manévr. Časopis New Scientist napsal, že „jakmile začala dr. O’Tooleová a nezúčastnění vyšetřovatelé zpochybňovat uvedenou vědeckou práci, začala [dr. Imanishi-Kariová] systematicky podvrhovat údaje, jak je uvedeno ve zprávě NIH. Některé z těchto falzifikovaných údajů byly v roce 1988 zveřejněny v časopise Cell jako doplňující opravy k původní práci.“ Časopis New Scientist z 6. dubna 1991 uvedl: „Vědci si také potřebují uvědomit, že samočinná regulace je praktická jen tehdy, je-li podepřena důvěrou veřejnosti. K tomu stěží přispěje, když budou osoby upozorňující na podvody ve vědě lehkovážně pokládány za původce obtíží.“ Ovšem ještě celé týdny po tom, co vyšly najevo důkazy o podvodu, tvrdila dr. Imanishi-Kariová, že jde o „hon na čarodějnice“.

Úvodník listu The New York Times z 26. března 1991 se tímto tématem zabýval pod nadpisem „Watergate ve vědě?“ Píše se v něm: „Proti slabošskému mechanismu, kterým vědecká obec vyšetřuje podvody, by měla být vznesena ta nejpřísnější obžaloba. Když se několik skupin vyšetřovatelů střetlo s obstrukcemi, které činil dr. Baltimore, jeden z nejprominentnějších vědců Spojených států, začali spíše usilovat o tlumení špatného ohlasu na veřejnosti než o to, aby se dobrali pravdy.“ A přitom tatáž vědecká obec říká, že by se měla sama prověřovat a neměla by se nechat prověřovat lidmi z vnějška.

Úvodník pokračoval: „Počáteční vyšetřování stížností dr. O’Tooleové zavánělo protekcionismem a podnikaly se kroky k obraně vědecké pověsti. Vyšetřováním, které podnikla Tuftova univerzita a M.I.T., nebyl zjištěn žádný podvod ani závažnější omyl. Státní zdravotní ústavy sestavily vyšetřovací skupinu, která měla úzké vztahy s dr. Baltimorem. A dokonce i poté, co bylo složení vyšetřovací skupiny změněno k uchlácholení kritiků, byla závěrečná zpráva jen přešlapováním na místě. Nebyly v ní žádné důkazy o nesprávném jednání, a to i přesto, že byly zveřejněny výsledky pokusu, který nebyl nikdy proveden. Teprve když se do věci vložil Kongres, začaly NIH projevovat poněkud rovnější páteř. Jejich nově založený Úřad pro vědeckou poctivost předložil odvážnou a usvědčující zprávu, která konečně nazývala podvrh podvrhem. Dr. Baltimore se zřejmě od počátku více snažil zarazit vyšetřování než dopátrat se podstaty vznesených obvinění. Nebyl sice sám obviněn z podvodu, nicméně podepsal dva dokumenty — původní vědeckou práci a její následnou opravu — obsahující údaje, které jsou nyní považovány za smyšlenky dr. Imanishi-Kariové.“

Vědci nemají rádi, když je jejich činnost posuzována někým, kdo mezi ně nepatří. Jsou nezlomně přesvědčeni, že by případy, při nichž bylo vzneseno obvinění ze zneužití postavení nebo z podvodu, měli posuzovat jen oni sami a ne lidé stojící vně, a v žádném případě ne vládní orgány. Ale opováží-li se někdo mít námitky proti prominentním členům vědecké obce, může se stát, že se mu zle povede, jako v případě Margot O’Tooleové.

Osudy hlavních aktérů tohoto případu to jen potvrzují. Dr. Baltimore se stal rektorem Rockefellerovy univerzity. Dr. Imanishi-Kariová získala prestižní postavení na Tuftově univerzitě, o něž usilovala. Dr. O’Tooleová ztratila zaměstnání v laboratoři na Tuftově univerzitě, přišla o dům, nemohla dlouhá léta najít uplatnění ve vědě a musela nakonec pracovat jako telefonistka u stěhovací firmy svého bratra.

Dr. Baltimore údajně sdělil předsedovi podvýboru, panu Dingellovi, že spory podobné případu dr. Imanishi-Kariové jsou součástí „neustálého procesu samočištění“ vědy. Tentokrát „samočištění“ spočívalo v tom, že byla poctivá vědecká pracovnice dr. Margot O’Tooleová vyřazena z jakékoli vědecké práce. Naštěstí ovšem netrvaly následky tohoto „samočištění“ věčně. O čtyři roky později, v roce 1990, byla ospravedlněna a poté získala zaměstnání v Ústavu genetiky, který založil jeden z jejích nečetných stoupenců Mark Ptashne z Harvardovy univerzity.

Většina lidí souhlasí s tím, že by k takovým podvodům nemělo ve vědě docházet, ale i vědecký časopis uvedl, že takové podvody „jsou mezi vědeckými pracovníky v oboru lékařství všeobecně rozšířené“.

[Poznámka pod čarou]

[Praporek na straně 13]

Četné úplatkářství, podvody a zneužívání postavení mezi americkými vědci

[Praporek na straně 13]

Ročně plyne od daňových poplatníků vědcům na financování výzkumných projektů 8 miliard dolarů

[Praporek na straně 14]

Podvýbor Kongresu USA se zajímá o to, jakým způsobem se utrácejí peníze daňových poplatníků

[Praporek na straně 15]

Autoři dostali povýšení, žena, která upozornila na podvod, přišla o práci