Ostrov Norfolk — Od trestanecké kolonie k ráji turistů

Od dopisovatele Probuďte se! na Novém Zélandu

VĚTŠINA těch, kteří před 150 lety dorazili k pobřeží ostrova Norfolk, sem přišla z donucení — jako trestanci. Byla to trestanecká kolonie pro zločince přivážené z Austrálie a měla pověst jednoho z nejkrutějších zařízení pro trestance v dějinách Británie. Dnes navštíví tento ostrovní ráj ročně přes 20 000 turistů.

Kde ale leží ostrov Norfolk? Jak se z trestanecké kolonie stalo místo vyhledávané turisty? Jaké zvláštní události utvářely dějiny tohoto ostrova? A co sem turisty přivádí dnes?

Chystal jsem se tam a po prostudování barvité historie ostrova Norfolk má dychtivost ještě vzrostla. Dozvěděl jsem se, že když se v roce 1774 věhlasný anglický badatel, kapitán James Cook, plavil v jihovýchodních končinách nezměrného Tichého oceánu, neobjevil „Velký jižní kontinent“, po němž pátral, ale drobný vulkanický ostrůvek o velikosti pouhých pět krát osm kilometrů. Ostrov je součástí podmořského skalního hřbetu táhnoucího se stovky kilometrů na jih k Novému Zélandu. James Cook tento ostrov pojmenoval podle vévody z Norfolku.

„Ostrov utrpení“

Kniha Norfolk—An Island and Its People (Norfolk — ostrov a jeho lidé) uvádí: „Historie Norfolku je velmi pestrá. Jistá je jedna věc: Když se na scéně objevili lidé, bylo to s nimi jako s bouřkovými mraky, které se začernají na obzoru — smršť pak na sebe nenechala dlouho čekat.“

Semena této bouře byla zaseta asi 14 let po Cookově objevu, když se na ostrově usadil poručík Philip King, aby jej zajistil pro britskou korunu. Jeho druhým cílem, který v sobě ovšem neskrýval nic dobrého, bylo zřídit zde trestaneckou kolonii, která by ulehčila přeplněným britským věznicím.

V roce 1814 se zde od vězeňského uspořádání upustilo, neboť bylo příliš nákladné. Ale v roce 1825 tu byla věznice opětovně zřízena a byly sem ze svých vzdálených domovů přepravováni nejrůznější zločinci — jak násilníci, tak političtí vězňové. Mnozí další zde byli vězněni, přestože se dopustili jen banálních přestupků. A tak to, co mohlo být zachováno jako pokojný tichomořský ráj, bylo na třicet let přeměněno na „Ostrov utrpení“, dokud se od tohoto opatření v roce 1854 znovu neupustilo.

Proč právě „Ostrov utrpení“? Z knihy Discovering Norfolk Island (Objevujeme ostrov Norfolk) jsem se dozvěděl, že „podmínky se lišily od jednoho [vězeňského] velitele k druhému. Vlídný a liberální režim často vystřídalo extrémně kruté zacházení a represe. Dějiny tohoto období jsou plné vražd, povstání a občas úspěšných, ale většinou zmařených pokusů o útěk, po nichž následovaly popravy a mrskání na výstrahu. Major Thomas Bunbury byl velitelem věznice v roce 1839. Ačkoli jednou nařídil každému z pěti mužů, kteří se při pokusu o útěk zmocnili člunu, vyplatit 300 ran bičem, zřídil také systém odměn pro vězně s dobrým chováním.“

Celá tato trestanecká kolonie vznikla prací vězňů — a to včetně cel, vojenských kasáren a dalších budov, které se v různé míře zachovaly dodnes a připomínají zvláštní historii tohoto ostrova. Procházel jsem se mezi těmito zdmi a budovami, které se považují snad za nejtypičtější ukázku georgiánské architektury na jižní polokouli a ve své fantazii jsem se přitom ocitl o 150 let zpátky; jako bych dokonce slyšel i žalostné naříkání vězňů.

Ostrov Norfolk a vzpoura

Procházka po hřbitovu na Norfolku mi ještě více poodhalila roušku neobyčejné historie tohoto ostrova. Na náhrobcích jsem totiž nejednou zahlédl příjmení Christian a to mě překvapilo. Při mé návštěvě místní usedlíci často říkali: „Jsem Christian,“ aniž by tím mínili své náboženství [christian znamená anglicky křesťan], ale spíše poukazovali na svůj původ.

Většina lidí zřejmě slyšela o lodi Bounty a o vzpouře, která se na ní odehrála. Tato událost byla námětem bezpočtu knih a přinejmenším třikrát byla zpracována filmově. Neméně proslulí jsou hlavní antagonisté — kapitán Bligh a jeho zastupující mladý poručík, Fletcher Christian. Když loď Bounty opouštěla v dubnu 1789 Tahiti, Christian a další, kteří se k němu přidali ve vzpouře, vydali kapitána Bligha a jeho osmnáct věrných důstojníků v malém člunu napospas vlnám. Bligh a jeho společníci strávili na moři sedm strašlivých týdnů a o jejich plavbě se hovoří jako o jednom z nejpozoruhodnějších výkonů v navigačním umění v dějinách námořní plavby. Přistáli na ostrově Timor, jenž je dnes součástí Indonésie. Bylo to 6 400 kilometrů na západ od místa, kde byli z lodi vysazeni. Kapitán Bligh se později vrátil do Anglie, aby mohl vypovídat o tom, co prožil. Tři vzbouřenci byli předvedeni před soud a pověšeni.

Mezitím se Fletcher, osm dalších vzbouřenců a devatenáct tahitských mužů i žen vrátili s lodí Bounty na Tahiti a pak odrazili od břehu a napjali své plachty k útěku, protože se obávali potrestání. V roce 1790 zakotvili u ostrova Pitcairn, ležícího 2 200 kilometrů na jihovýchod od Tahiti.

Dá se říci, že ostrov Pitcairn byl pro vzbouřence odplatou sám o sobě. Život na ostrově byl tvrdý. Žárlivost vedla k násilí a smrti. I přes tyto problémy a další obtíže, jež osadníci prožívali ve snaze nějak se protlouci, však tato „kolonie“ přežila. Nikdo z nich by si zřejmě nepomyslel, že jejich potomci dostanou v roce 1856 příležitost osídlit ostrov Norfolk, vzdálený asi 7 000 kilometrů na západ.

Z Pitcairnu na Norfolk

Dne 8. června 1990 bylo při svítání na ostrově Norfolk chladno a vlhko. Počasí však neodradilo stovky ostrovanů v pestrobarevném oblečení z poloviny 19. století, aby se shromáždili v přístavišti ke každoroční vzpomínkové oslavě, které říkají „Den Bounty“. Jako divák jsem se zaujetím sledoval souboj námořníků s větrem a vlnami, když předváděli přistání, k němuž došlo před 134 lety — v roce 1856.

V té době již od vzpoury uplynulo 67 let. Tehdy bylo 193 obyvatelů ostrova Pitcairn přesídleno do nového domova na ostrově Norfolk. Někteří se později vrátili zpět, a tak je ostrov Pitcairn osídlen dodnes.

Noví obyvatelé Norfolku byli houževnatí lidé evropského a tahitského původu. V jejich povaze se nezrcadlil duch dravých, nepoddajných vzbouřenců. Vytvořili naopak těsně spjaté, nábožensky a přátelsky založené společenství lidí. Hlavní prostředky k živobytí jim poskytovalo zemědělství a rybolov. Zkušenost, již získali na ostrově Pitcairn, je dobře vybavila pro trvalý život v odloučenosti, kdy se museli spoléhat sami na sebe. I to nejmenší spojení s vnějším světem prostřednictvím lodí plujících kolem bylo obtížné, protože zde nebyl žádný přístav s dostatečnou hloubkou.

Letiště a změna

Druhá světová válka vyvolala změny na mnoha ostrovech v jižní části Pacifiku a jinak to nebylo ani v případě Norfolku — zde byla nejvýznamnějším počinem výstavba letiště. Letiště totiž umožnilo hojný styk s vnějším světem a také rozkvět turistiky, která je nyní na tomto ostrově hlavním zdrojem příjmů.

Než jsem spolu s dalšími cestujícími vystoupil z letadla na norfolkském letišti, místní zástupce Vládního úřadu pro turistiku nás informoval, že se zde volně po silnicích pohybují zemědělská zvířata. „Nabádáme vás tedy, abyste jezdili opatrně. Zvířata mají přednost.“ Vskutku, návštěvníky přicházející hlavně z Austrálie a Nového Zélandu poutá zejména prostý, jednoduchý způsob života. Přitažlivé jsou i přírodní krásy, nakupování osvobozené od cla a unikátní dějiny, spojené na počátku s trestními koloniemi a později se vzpourou na lodi Bounty.

Ačkoli si ostrované uvědomují svou závislost na turistice, její současný růst dělá vážné starosti některým letitým usedlíkům na Norfolku, kteří nostalgicky pohlížejí zpět na někdejší časy, kdy se museli více spoléhat sami na sebe. Když jsem se jedné místní ženy otázal, zda by si přála, aby se vrátily staré časy, odvětila: „Ano! Ano, a jak! Každý měl více času, aby se mohl opravdově zajímat o druhé. Lidé si vyměňovali své výrobky. Nyní je vše zaměřené na peníze.“

„Watawieh Yuu“

Takového přivítání se mi dostalo jednou ráno, když jsem se účastnil služby dům od domu. „Watawieh yuu“ (anglicky doslova: what a way you) znamená: „Dobrý den. Jak se vám daří?“ I když se na ostrově Norfolk běžně hovoří anglicky, přistěhovalci s sebou v roce 1856 přivezli svůj půvabný jazyk — směs staré angličtiny a tahitštiny —, který vznikl během jejich pobytu na Pitcairnu. Jazyk, jímž se hovoří na Pitcairnu či Norfolku, je mnohem složitější než „pidgin English“ (jazyk, vzniklý směsí domorodého jazyka s angličtinou), má své oprávněné místo a zní příjemně rytmicky.

Na další jazykové příklady jsem se podíval do příručky Speak Norfolk Today (Ještě dnes můžete mluvit norfolksky). „Twelw salan goe d’ miiting“ znamená: „Dvanáct lidí šlo na shromáždění.“ „Es gud dieh, el duu f’ gu fishen“ — „Je pěkný den, jako stvořený pro to, abychom šli na ryby.“

„Přijďte se tedy podívat“

Jedna turistická brožura o Norfolku uvádí: „Nejpřátelštější, nejidyličtější, historické, malebné, klidné, bezpečné, lákavé, neznečištěné, vhodné pro sport — pro dovolenou jedinečné místo na světě.“ Jeden místní usedlík mi pyšně sdělil: „Myslím, že v přítomném systému věcí jsme tak blízko rajským podmínkám, jak je to jen možné, a nechtěl bych toto místo vyměnit za žádné jiné.“

I když tento ostrov leží v Tichém oceánu, krajina je příznačná pro země s mírným podnebím. Jsou zde zelené, mírně se svažující kopce s mnoha krásnými stromy, keři a květinami. Z každého vyvýšeného místa jsem mohl zahlédnout rozlehlý Tichý oceán. Domy nejsou těsně blízko sebe a nechybí u nich překrásná zahrádka. Zločinnost tu v podstatě neexistuje. Lidé jsou stále velmi pracovití a vyžadují jen minimální podporu od státu. Život, kdy se obyvatelé snaží spoléhat na sebe a přizpůsobovat se svému okolí, pokračuje. I na tomto ostrůvku káží svědkové Jehovovi své dobré poselství.

Pohostinní obyvatelé tohoto ostrova vám snad řeknou: „Yorlye cum look orn“ — „Přijďte se tedy podívat.“ Bylo pro mne velmi příjemné, že jsem toto pozvání mohl přijmout.

[Mapa a obrázek na straně 15]

Z každého vyvýšeného místa lze vidět rozlehlý Tichý oceán

[Mapa]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Ostrov Norfolk

Ostrov Pitcairn

Nový Zéland

[Obrázky na straně 16]

Správní budovy a vězeňské zdi; v dálce je ostrov Philip

Souměrný strom, který je pro tento ostrov typický — blahočet ztepilý (araukárie)