Pozorujeme svět

Plenění kostelů

„Kostely byly ve středověké Británii útočištěm přestupníků zákona a nyní znovu rychle roste jejich obliba u zločineckých klanů,“ uvádí časopis The Economist. Samotné budovy kostelů nyní zasáhla vlna útoků lupičů, žhářů a vandalů. Anglikánská církev utrpěla jen za rok 1990 ztráty a škody na majetku v hodnotě asi 7,4 miliónu dolarů (4,5 miliónu liber). Současným problémem, jak uvádí časopis The Economist, jsou „klany profesionálních zlodějů starožitností, které často kradou na objednávku. Velká část lupu putuje za hranice, odkud se hůře získává zpět a kde se jeho vlastnictví snáze nějak vysvětlí.“ I když stříbrné předměty z kostelů byly uloženy do trezorů, zloději se přeorientovali a kradou varhanní píšťaly, pokladničky, podstavce na rakve, okna z barevného skla a celé dveře. Troufalí zloději se dokonce objevují v úředním oděvu a kradou přímo „před očima účastníků bohoslužeb“. Většina kostelů zůstává po určitou část dne uzavřena a po otevření staví ke dveřím své stráže. V kostelích, které jsou na tom nejhůře, „byly u vchodů vybudovány skleněné stěny, čímž se náboženská oddanost návštěvníků omezuje na to, že si mohou kleknout pouze ve vstupním prostoru naproti oltáři“. Jedna brožurka o bezpečnosti, kterou vydal policejní úřad, parafrázuje Zjevení 3:2, když uvádí: „Buď ostražitý a posilni to, co zbývá.“

Smrtonosné vlastnictví

„Zbraň dodává běžnému občanovi odvahu. Myslí si, že má ochranu, ale také se vystavuje velkému nebezpečí, že se z něj stane zločinec,“ říká náčelník policie v São Paulo (Brazílie), Nelson Silveira Guimarães, když uvažuje o těch mnohých lidech ve městě, kteří pro osobní ochranu nosí zbraň. „Velká většina není vůbec způsobilá k tomu, aby nosila zbraň,“ dodává policejní vyšetřovatel Robinson do Prado. „Tito lidé nedokáží vůbec ovládat své emoce, aby mohli řešit vypjaté situace.“ Brazilský list Jornal da Tarde uvádí, že není třeba mnoho, aby někdo ztratil sebeovládání. „Provokace, spor, neovládané gesto a z kohokoli se místo oběti může stát vrah.“

Zvláště to platí v případě dětí. „Zbraně jsou snadno dostupné v každém koutě [Spojených států] a tak se značný počet každodenních střetů změnil na střety smrtelné,“ píše časopis U.S.News & World Report. „Příčina je zřejmá. Dnes jsou děti k násilí citlivé méně než kdykoli dříve, protože je obklopuje střelba ze zbraní a sdělovací prostředky jim do hlavy vtloukají obrazy hrdinů typu Rambo, kteří zabíjejí, kdy se jim zachce.“

Jak předcházet malárii

Jednoduché preventivní opatření by mohlo velmi snížit počet úmrtí na malárii. Při nedávném průzkumu, prováděném v 73 vesnicích v západoafrickém státě Gambii, bylo zjištěno, že ve vesnicích, kde se používaly sítě proti moskytům napuštěné insekticidem, byl počet úmrtí malých dětí na malárii o 70 procent nižší než tam, kde se sítě nepoužívaly. Moskyti, kteří přenášejí malárii, bodají hlavně v noci. Sítě tedy chrání člověka tehdy, kdy je nejzranitelnější — ve spánku. Když se síť napustí permetrinem, je mnohem účinnější a to dokonce i tehdy, když je trochu potrhaná. Podle WHO (Světové zdravotnické organizace) umírají ročně na malárii až dva milióny lidí. Přibližně 25 procent z nich jsou děti.

„Obří sbory“

„Vítejte do světa ‚obřích sborů‘,“ píše časopis The Economist. „Nyní existuje nejméně šest amerických církví, které každou neděli přivábí více než 10 000 lidí, a 35 církví, které navštěvuje nejméně 5 000 osob.“ První baptistická církev v Hammondu (stát Indiana, USA) tvrdí, že má největší sbor — nedělních bohoslužeb se totiž účastní více než 20 000 lidí. Téměř všechny takové „obří sbory“ jsou fundamentalistické; věří v uzdravování vírou, v mluvení jazyky nebo v obojí. Středem pozornosti jsou děti. Církev v Hammondu nemá pouze nedělní školu, ale nabízí také dětskou ligu baseballu a pořádá letní tábory. „Vše, co je zapotřebí k vytvoření obřího sboru, je silné poselství o dobru a zlu, nadaný kazatel s organizačním talentem a velká posluchárna,“ poznamenává časopis The Economist. „Znuděným obyvatelům předměstí na americkém středním západě a v jižních a jihozápadních státech, kteří nejsou zvyklí na žádnou společenskou soudržnost, takové církve pohotově nabízejí svá požehnání.“

Uspěchané blahoslavení „svatého“ z Opus Dei

Opus Dei je uzavřená elitní společnost uvnitř katolické církve. Roku 1928 ji ve Španělsku založil katolický kněz José María Escrivá de Balaguer. Zemřel v roce 1975 a od té doby zastánci společnosti Opus Dei vedli kampaň za to, aby byl blahoslaven. Pod nadpisem „Ohromení nad ‚svatým‘ z Opus Dei“ uváděl londýnský list Catholic Herald reakce španělského kardinála a někdejšího madridského arcibiskupa Enriqua Tarancona a jezuitského arcibiskupa Michaela Campbella-Johnsona ohledně „‚nevysvětlitelného‘ spěchu týkajícího se procesu blahoslavení“ zakladatele společnosti Opus Dei. List uvádí, že tento spěch se nápadně liší od pomalého postupu při blahoslavení kardinála Newmana, který zemřel roku 1890, a blahoslavení papeže Jana XXIII., který zemřel roku 1963. „Neřekl bych, že to byl nějaký příkladný člověk,“ řekl někdejší člen Opus Dei, Vladimir Felzman, který J. M. Escrivu znal osobně. „V mnoha ohledech byl anachronismem. Naskýtá se otázka: V čem vlastně má být příkladem?“

Hepatitida a transplantace

Hepatitida C, smrtelné onemocnění jater, byla přidána na rostoucí seznam onemocnění, která se mohou přenést při transplantacích. Na seznamu jsou také další formy hepatitidy, AIDS a cytomegalie. Zjištění, která uvedl časopis The New England Journal of Medicine, mohou vysvětlit, proč se po transplantacích objevuje tolik případů dlouhotrvajících onemocnění jater. Průzkum 29 lidí, kteří podstoupili transplantace a obdrželi orgány od lidí s virem hepatitidy C, ukázal, že u 14 se hepatitida C objevila a 6 z nich zemřelo. Výzkumní pracovníci zastávají názor, že ve většině případů by lékaři neměli dovolit lidem, kteří jsou nositeli viru hepatitidy C, aby darovali orgány na transplantaci.

Umělá řeka v Libyi

„Velbloudi kráčející po dávné karavanní stezce z pouštní oázy v západní Libyi do pobřežního města Benghazi mají novou pomoc pro orientaci, podle níž se mohou řídit,“ uvádí časopis New Scientist. „Více než tisíc kilometrů je doprovází vodovodní potrubí, které je tak široké, že by jím projel automobil.“ Tato umělá řeka, dlouhá téměř jako Rýn, je již sedm let největším projektem stavebního inženýrství na světě. Ze studní vyhloubených ve vnitrozemském Sirte proudí denně dva milióny krychlových metrů vody do pobřežních farem, které vyčerpaly své zásoby podzemní vody. Ještě zbývá postavit čtyři další části plánovaného obřího potrubí napříč Libyí. Cena přenosu této vody ze zdrojů pod Saharou je obrovská. V některých úsecích musí být voda čerpána přes kopce vyšší než 100 metrů. Odborníci se obávají, že studny během padesáti let vyschnou. Specialista na vodní zdroje, Tony Allen, nazývá tento projekt „národním rozmarem — je bláznovstvím používat tuto vodu pro zemědělství, protože ji nikdy nebude možné nahradit“.

Krys je více než lidí

Světová zdravotnická organizace odhaduje, že v São Paulu (Brazílie) je asi 70 miliónů krys, čili na každého obyvatele připadá několik krys, jak uvádí list Jornal da Tarde. Když tedy město zasáhnou povodně, stanou se běžnými taková onemocnění jako například leptospiróza — choroba, která se přenáší močí krys. „Pokud by boj s krysami závisel pouze na jedech, bylo by velmi jednoduché je vyhladit,“ říká Minekazu Matsuo, vedoucí Střediska pro kontrolu stavu hlodavců a přenašečů nemocí v São Paulu. Když je však potravy a vody hojnost, jed nepomáhá, protože jej krysy nežerou. Pro omezení stavu krys je naprosto nezbytné odstranit odpadky, jimiž se živí, říká pan Matsuo.

Ulice nejsou posázeny zlatem

Americký úřad pro sčítání obyvatel uvádí, že téměř 34 miliónů Američanů nyní žije v chudobě. V období sedmi let chudoba nyní poprvé vzrostla, a to z 12,8 procenta z celkového počtu obyvatel v roce 1989 na 13,5 procenta v roce 1990. Za hranici chudoby se v roce 1990 považoval roční výdělek 13 359 dolarů nebo méně pro čtyřčlennou rodinu. Dvě třetiny těch, kteří žijí pod hranicí chudoby, jsou běloši, ale ze všech rasových nebo etnických skupin trpí největší chudobou 32 procent černochů. Ve stavu chudoby také žije každé páté dítě.

AIDS a kojení

Výzkumní pracovníci říkají, že matky, které mají AIDS, mohou tuto nemoc přenést na své děti kojením snáze, než se dříve pokládalo za možné. Zpráva otištěná v časopise The New England Journal of Medicine byla založená na průzkumu matek v Kigali, hlavním městě středoafrické republiky Rwanda. Ačkoli pravděpodobnost toho, že nemluvňata budou nakažena, je až padesát procent, přesto je nebezpečí úmrtí kojenců mnohem vyšší tehdy, když se na přípravu dětské stravy použije znečištěná voda. Proto se v těchto oblastech stále doporučuje kojení. Ne všechny ženy, které jsou nakažené AIDS, přenášejí tento virus svým mlékem. Je možné, že velké procento přenosu nemoci je uváděno kvůli tomu, že sledované ženy byly pozitivně testovány na AIDS nejdříve za tři měsíce po porodu či ještě později. Množství virů v těle je totiž nejvyšší právě v době, kdy dojde k nákaze.