V jediném okamžiku

PRÁVĚ jste to opět udělali. Včera jste to udělali asi 15 000krát. Pravděpodobně jste si toho vůbec nebyli vědomi, ale nepřestali jste v tom, a tak jste si chránili dvě nanejvýš cenné věci, které máte. Přitom jste také bezděčně naznačovali, že váš mozek pracuje. Jak jste to vše provedli? Mrknutím oka.

Jsou-li naše oči v pořádku, jsou nejchoulostivějším a nejcitlivějším smyslovým ústrojím, které máme. Oko se všeobecně považuje za konstrukční zázrak. Lze je přirovnat k plně automatické, barevné filmové kameře pro trojrozměrný obraz, která má automatické zaostřování a je neustále v chodu. Když se ‚kamera‘ právě nepoužívá, citlivý ‚objektiv‘ je zakrytý ‚víčkem objektivu‘. Ale to není vše.

Větší část oka je usazena v očním důlku, a ten je chrání. Ale zbývajících deset procent povrchu oka je přímo vystaveno ovzduší, kde víří prach a nebezpečné částečky. Na ochranu před takovým neustálým ohrožením je tělo vybaveno velice složitým zatahovacím „krytem objektivu“ — očním víčkem. To sestává z vůbec nejtenčí kůže těla, kterou posilují drobné vláknité svaly. Víčko tak může po oku lehce klouzat. Oko mrkne asi patnáctkrát za minutu, přičemž jedno mrknutí trvá pouze asi desetinu sekundy.

Ale tento drobný, sotva znatelný pohyb znamená mnoho. Při mžiknutí rozetře víčko po povrchu oka tenký tekutý povlak, čímž oko účinně omyje. Zároveň povrch oka vyleští. Oční víčko tedy můžeme přirovnat ke kombinaci krytu objektivu, čističe a leštiče. Důmyslné, že?

Ale vědci si dlouho nedovedli vysvětlit jednu zvláštnost: Vzhledem k rychlosti, jakou se slzy na povrchu oka rozptylují, by pro omývání a leštění stačilo jedno nebo dvojí mrknutí za minutu. Proč tedy oko mrká tak často? Zdá se, že odpověď souvisí s naší myslí.

Výzkumní pracovníci vidí spojitost mezi mrkáním oka a myšlením. Například ve stresové situaci se počet mrknutí zvyšuje. Jestliže si chcete vyzkoušet řízení helikoptéry, jestliže vás netaktně vyslýchá nepřátelsky zaměřený právník nebo jestliže pociťujete úzkost, zřejmě budete mrkat více, než je obvyklé. Lidé, kteří pracují jako televizní moderátoři, pravděpodobně dostali radu, aby si na mrkání dávali pozor. Diváci by si totiž mohli myslet, že zprávy moderátora vyděsily.

Na druhé straně, při zrakovém soustředění — třeba když budete kreslit čáru labyrintem, řídit vůz v ulicích města nebo číst nějaký román — budete mrkat méně často. Kapitán letadla se zřejmě musí soustředit více než druhý pilot, a proto také méně mrká. Mrkání je obzvláště potlačeno v případě, kdy se člověk ocitne ve skutečném nebezpečí; oči se totiž musí rychle orientovat mezi středem a samým okrajem zorného pole.

Mezi mozkem a mrkáním existuje ještě jedna spojitost. Podle kanadského listu The Medical Post svědčí výzkumy o tom, že „každé mrknutí zřejmě nastává v rozhodujícím momentu, kdy se přestáváme dívat a začínáme myslet“. Kupříkladu člověk, který se něco učí zpaměti, zřejmě mrkne právě po přečtení informace, kterou si chce uložit do paměti. Testy ukazují, že při rozhodování „dá mozek povel k mrknutí tehdy, když má dostatek informací, aby mohl učinit správné rozhodnutí“, poznamenává list The Medical Post a dodává: „Experimenty naznačují, že mrkání slouží jako určitý druh mentální interpunkce.“

Téměř před třemi tisíci lety byl jeden moudrý muž inspirován k tomu, aby napsal: „Jsem podivuhodně udělán, způsobem, který vzbuzuje bázeň.“ (Žalm 139:14) Dnešní vyspělá lékařská věda toto hledisko jenom podporuje. Představte si to: leštění a mazání velmi složité čočky, okamžitá reakce na míru soustředěnosti mozku nebo na pocity úzkosti, a přerušování neustálého toku vizuálních informací — to vše během jediného okamžiku!

[Obrázek na straně 14]

Vnějšímu prostředí je vystaveno jenom 10 procent povrchu oka