Zásobárny vody chráněné ostny

NE VŠECHNY rostliny arizonského přírodního parku Saguaro National Monument si chrání svou vodu pomocí ostnů. V jehličnatých lesích majestátního pohoří Rincon rostliny vodu většinou pouze vstřebají do kořenů a listy ji odpaří. Ale to je odlehlá část tohoto parku. Návštěvníky totiž poutají zejména horké vysušené nížiny. Daří se tu živým zásobárnám vody, přestože zde za rok spadne méně než 300 milimetrů srážek.

V tomto parku je možné vidět asi 50 druhů kaktusů a jmenovec této chráněné přírodní oblasti, obrovitý kaktus saguaro, Carnegiea gigantea, je největší vodní zásobárnou. Kaktus začíná růst coby úplný drobeček, ale vyroste z něho obr. Nějaký čas to ovšem trvá. Semínko není větší než tečka za touto větou. Na konci prvního roku měří semenáček pouhých 6 milimetrů. Po patnácti letech je kaktus vysoký asi 30 centimetrů, v padesáti letech má kolem dvou metrů a první dužnatá větev se objeví asi v sedmdesáti pěti letech. Tou dobou začíná kvést a vytvářet semena. Za rok vytvoří dospělý kaktus saguaro desetitisíce semen a za celý život asi 40 miliónů, z nichž však možná vyroste jen jediný kaktus, který se dožije vysokého věku. Může se totiž dožít až dvou set let. Lodyha má pak průměr asi 0,8 metru, je 15 metrů vysoká a váží 10 tun — čtvrtinu hmotnosti tvoří voda, kterou si kaktus lakotně střeží svými ostny.

A saguaro také po vodě lační. Jeho kořeny vytvářejí mělce pod povrchem síť, která se rozprostírá všemi směry až do vzdálenosti 30 metrů. Po dešti mohou kořeny vstřebat až 750 litrů vody, což kaktusu stačí na celý rok. Středem lodyhy a dužnatých stonků probíhají jako opory jakési válce sestávající z dvanácti i více dřevitých žeber. Záhyby podobné měchům na akordeonu umožňují kaktusu objem dutin zvětšovat nebo zmenšovat podle toho, zda zásoby vody přibývá nebo ubývá. Zelený voskovitý plášť napomáhá fotosyntéze a chrání vodní zásobu. Ostré trny odrazují zvířata, aby se nepokoušela kaktusu jeho vodu krást.

Ale nejpodivuhodnějším mechanismem těchto kaktusů, které si dokáží vodu shromažďovat, je to, že si umějí vyrábět živiny bez zbytečné ztráty vody. K fotosyntéze — procesu, jímž si rostliny vyrábějí živiny — je zapotřebí voda z kořenů, oxid uhličitý ze vzduchu a sluneční světlo. Během dne většina rostlin póry neboli průduchy v listech vylučuje obrovské množství ze svých vodních zásob a zároveň přijímá oxid uhličitý a sluneční světlo potřebné pro fotosyntézu.

V tak horkém a vyprahlém prostředí každého dne si však kaktusy nemohou dovolit vodu ztrácet. Uzavírají proto průduchy ve své lodyze, a tak brání jakýmkoli ztrátám vody, k nimž by docházelo odpařováním. Tím však zároveň brání přístupu oxidu uhličitého, potřebného pro fotosyntézu, který mohou rostliny přijímat jen při slunečním světle, jež jim k tomu poskytuje dostatečné množství energie. Jak saguaro řeší toto dilema? Velmi neobvyklým biologickým postupem.

Řešení problému

V poušti jsou noci chladné až studené. Tehdy kaktusy otevírají své průduchy. Přijímají oxid uhličitý, ale do nočního vzduchu odpařují jen velmi málo vláhy. V této době fotosyntéza neprobíhá. Oxid uhličitý se uskladňuje pomocí řetězu zcela zvláštních a velmi účinných chemických reakcí, kterých se účastní látka, jíž se říká fosfoenolpyruvát. Saguaro později oxid uhličitý uvolní a dopraví jej do míst, kde se během dne odehraje celý proces fotosyntézy.

Fotosyntéza je již sama o sobě velmi složitý proces, neboť zahrnuje asi 70 jednotlivých chemických reakcí, a považuje se za „skutečně zázračný jev“. Zvláštní způsob, jímž kaktusy spouštějí fotosyntézu v noci, aby si uchovaly vodu, k této zázračnosti ještě přispívá. Evolucionisté samozřejmě tvrdí, že se to vše vyvinulo slepou náhodou. Avšak vzhledem k tomu, že tento zvláštní proces používá několik rostlin, které ani nejsou příbuzné, slepá náhoda by tento zázrak musela provést ne jednou, ale mnohokrát. Samotná fakta i zdravý rozum nás přivádějí k tomu, že za takovým účelným uspořádáním musí stát inteligentní Stvořitel.

Slouží mnohým

Kaktus saguaro je všestranně užitečný. Od konce dubna až do června pokrývají bílé kytice květů vrchol lodyhy a dužnatých větví. Jednotlivé květy se otevírají v noci a příští den vadnou. Ale každý kaktus saguaro tuto podívanou opakuje noc po noci asi po čtyři týdny a vytvoří až sto květů. Díky takové atraktivní přehlídce si saguarový květ vysloužil čest stát se symbolem státu Arizona. Ptáci, netopýři, včely a noční motýli se živí nektarem z květů a přitom je opylují.

Ovoce dozrává během června a července a spolu se semeny poskytuje hostinu divokým prasátkům pekari, kojotům, liškám, veverkám, mravencům zrnojedům a mnoha ptákům. Datli vyklovávají do lodyhy i jednotlivých větví více hnízd, než potřebují, ale rostlina tyto rány zaceluje ochrannou tkání, aby zabránila ztrátě vody. Tyto dutiny později využívá mnoho dalších ptáků včetně sov a menších dravých ptáků. O dutiny se vede urputný boj.

Dříve tyto tykvovité dutiny používali Indiáni jako nádoby na vodu. Dřevitá žebra, která nesou obrovskou váhu kaktusů plných vody, zase sloužila při stavbě přístřešků a ohrad. Zelení obři také poskytují bohatou sklizeň šťavnatých plodů podobných fíkům; domorodí Indiáni z kmene Papago je z vrcholu lodyhy a větví sráželi dlouhými tyčemi. Vyráběli z nich džem, sirup a alkoholické nápoje. Jedli i semena a také jimi krmili kuřata. Pro Indiány z kmene Papago bylo ovoce kaktusu saguaro tak důležité, že jeho sklizeň označovala začátek roku.

Pouštní rostliny se s potřebou vody vyrovnávají nejrůznějšími způsoby. Jedna rostlina z čeledi citlivkovitých si načerpá tolik vody, kolik potřebuje, když hlavní kořen vysílá do hloubky 10 až 30 metrů, kde nalezne nějaký podzemní zdroj vody. Ale jak malý semenáček přežije dlouhé suché období, než kořen na vodu narazí? To je jedna z mnoha nevyřešených záhad pouště. Kaktus rodu Cereus si vytváří hlízu, která mu slouží jako osobní podzemní zásobárna vody. Jeden pouštní keř z čeledi kacibovitých shromažduje vodu svými dlouhými kořeny, jimiž zároveň vylučuje jedovaté látky, a hubí tak jakékoli jiné semenáčky, které začnou růst nablízku.

Nádherné jednoleté rostliny, které vykvétají na jaře a pokrývají poušť kobercem barevných fantazií, však nemají žádné takové důmyslné zařízení, aby mohly nedostatek vody přestát. Jak se s tím tedy vyrovnávají? Nedostatku vody se zcela vyhýbají! Semena v sobě mají chemické inhibitory, které jim nedovolí vyklíčit. Vydatný déšť tyto inhibitory odplaví a semínka vyraší, začnou růst, rostliny rozkvetou a vytvoří semena pro budoucí rostliny. K odplavení inhibitorů musí spadnout nejméně 13 milimetrů srážek, pouhá přeprška nestačí. Tato semena vlastně dokáží měřit množství dešťových srážek. Pokud déšť neprosytí půdu natolik, aby jim to zajistilo úplný životní cyklus, zůstávají v klidu. Nezačnou s něčím, co nemohou dokončit.

Kaktusy saguaro mají tedy zajímavé sousedy.

[Obrázky na straně 24]

Květy a plody kaktusu saguaro

[Obrázek na straně 25]

Dravcům slouží jako rozhledny

[Podpisek]

Frank Zullo