Jsem šťastný, že jsem přežil

POKUD jste viděli film Most přes řeku Kwai, snadno si jej při mém vyprávění vybavíte. Za druhé světové války jsem byl v zajetí Japonců. Patřil jsem k zajatcům, kteří byli donuceni stavět železniční trať při řece Kwai (nyní Kwae Noi).

Naše vojenské oddíly byly složené z Holanďanů a domorodců. Ustupovali jsme před početnější japonskou armádou a v březnu roku 1942 jsme se u Bandungu na Jávě vzdali. Několik týdnů jsme strávili v místní civilní věznici. Pak nám jednou brzy ráno řekli, abychom se připravili na dlouhý pochod.

Nejprve nás však dopravili vlakem z Bandungu do Batavie (nynější Jakarty), hlavního jávského města. Tam jsme se nalodili a vydali se na cestu do Singapuru. V Singapuru nás nahnali do vlaku a přepravili téměř 1 600 kilometrů do Siamu (dnešního Thajska). Před hlavním městem Bangkokem jsme odbočili směrem na západ a po přípojné trati jsme dojeli do Kančanaburi, nedaleko hranic s Barmou (nyní Myanmar).

Zamýšlená železniční trať byla projektována tak, aby vedla podél řeky Kwai, která je zdrojem pitné i užitkové vody. My vězni, polomrtví hladem, jsme měli stavět železniční úsek vedoucí do Barmy. Nejprve jsme jeli nákladními automobily až na konec asfaltové silnice a potom prašnou cestou do prvního tábora válečných zajatců. Příštího rána nás odvezli do druhého tábora.

Tento druhý tábor byl výchozím bodem našeho dlouhého pochodu. Ale dříve než popíšu, co se stalo, dovolte mi, abych vám řekl něco o sobě a o tom, jak jsem se stal válečným zajatcem Japonců.

Válka přichází do Nizozemské Východní Indie

Maminka byla německého původu a tatínek byl Holanďan. Žili jsme na Jávě, čtvrtém největším z více než 13 600 ostrovů, které tvořily Nizozemskou Východní Indii (dnešní Indonésii). Naším domovem byla krásná, úrodná farma na úpatí sopky Bukit Daun. Otec vedl kaučukovou plantáž a já jsem chodil do školy ve velkém městě Bandungu. Když v roce 1939 vypukla druhá světová válka, přestěhovali jsme se na Sumatru, do města Lahatu, vzdáleného asi 550 kilometrů.

Moje matka byla katolička, a tak jsem byl spolu se svýma dvěma bratry poslán do katolické internátní školy. Jednoho dne jsem se při vyučování zeptal kněze: „Proč Hitler pronásleduje Židy, když Ježíš byl také Žid?“ Kněz se rozzlobil a odpověděl, že Ježíš nebyl Žid. Rozhodným hlasem prohlásil, že Ježíš je Bůh, součást Trojice.

„A nebyla Marie, Ježíšova matka, Židovka?“ zeptal jsem se.

Kněz se rozzlobil ještě víc: „Povím ti to, až budeš starší. Zatím je to pro tebe příliš složité!“

V květnu roku 1940 přepadla německá armáda Nizozemí. Nizozemská Východní Indie byla tehdy holandskou kolonií. Otec předtím vstoupil do NSU (Národně socialistické unie), protože se domníval, že tato strana přispěje za války k lepší obraně Východní Indie. Ovšem po vpádu německých vojsk do Nizozemí začala NSU stranit Hitlerovi. Otec ze strany okamžitě vystoupil, ale bylo již pozdě. Holandská armáda pozatýkala ve Východní Indii všechny členy NSU a poslala je do koncentračního tábora. Uvězněn byl i otec.

Když byla v květnu roku 1941 potopena německá bitevní loď Bismarck, mnoho žáků internátní školy se radovalo. Věděli, že má matka je původem Němka, a proto křičeli: „Dobrý Němec — mrtvý Němec!“ Při vyučování jsem se kněze zeptal: „Znamená to snad, že by měli být mrtví i všichni němečtí katoličtí kněží a biskupové?“ Kněz okamžitě opustil třídu. Asi za hodinu se vrátil a zakázal nám mluvit před ním o politice a o válce.

Tatínek byl tedy politickým vězněm a pro maminku bylo vedení farmy příliš obtížné. Vrátil jsem se proto domů, abych jí pomáhal, zatímco moji dva bratři zůstali ve škole. Tatínek se v jednom dopise zmínil o jakémsi spoluvězni, který odmítl z důvodu svědomí vojenskou službu a který ho učil zajímavé věci z Bible.

Můj starší bratr byl tou dobou povolán do armády. Tři měsíce nato jsem se dobrovolně přihlásil i já. Byla mi přidělena civilní kancelářská práce, ale po japonském útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 jsem byl okamžitě povolán do vojska Nizozemské Východní Indie a absolvoval jsem výcvik pro boj v džungli. Učili jsme se zakopávat v džungli munici a označovat tato místa na vojenských mapách. Účelem bylo pomocí těchto map zajistit, abychom měli munici vždy po ruce v případě boje v džungli.

Japonské ozbrojené síly se brzy vylodily na ostrovech Billiton (nyní Belitung) a Sumatra. Zde se střetly s naší méně početnou armádou. Japonci brzy dobyli Palembang, jedno z velkých měst na Sumatře. Dostali jsme rozkaz ustoupit Sundským průlivem do Meraku na západním pobřeží Jávy. Odtud jsme ustupovali dále do Batavie. Nakonec, jak jsem již na počátku uvedl, jsme se u Bandungu vzdali Japoncům a upadli do zajetí.

Setkání s otcem

Okupační japonská armáda v Bandungu zvláštní shodou okolností propustila z vězení spolu s ostatními politickými vězni i mého otce. Ten pak šel bydlet k mé tetě do Bandungu. Tam se dozvěděl, že jsem nedaleko odtud v zajetí, a zašel mě navštívit. Mohl jsem mu tedy říci, kde bydlí naše rodina a že můj starší bratr je nezvěstný.

Tatínek mi začal vzrušeně vyprávět, co se od svého spoluvězně dozvěděl z Bible. Řekl mi, že Boží jméno není Ježíš. Jméno, které vyslovil, mi tehdy znělo podivně — Jehova. Japonci žel tatínkovi další návštěvy nepovolili. Tehdy jsem s ním mluvil naposledy. Dlouho na svobodě nepobyl. Po válce jsem se dozvěděl, že v říjnu 1944 zemřel nedaleko Bandungu v jednom japonském koncentračním táboře.

Stavba železnice

V úvodu jsem již popsal, jak nás, válečné zajatce, přepravili k barmským hranicím. Rozdělili nás do skupin. Podle plánu měla každá skupina položit asi 20 kilometrů tratě. První úsek se měl napojit na další úsek, který vybudovala jiná skupina o 20 kilometrů dál. Tyto skupiny vězňů se měly po čase setkat s jinými skupinami, které pokládaly trať v Barmě.

Stavět železnici holýma rukama prakticky bez pomoci strojů, v tropickém horku a vlhku, byl vyčerpávající úkol i pro muže tělesně zdatné. Ovšem v našem stavu vyhladovění to bylo téměř nad lidské možnosti. K našemu utrpení přispělo i to, že jsme po několika týdnech stavby museli pracovat bosí a téměř nazí, protože nám při neustálých monzunových deštích shnilo oblečení i boty.

Neměli jsme prakticky žádné léky a obvazy. V nejvyšší nouzi jsme používali místo obvazů sítě proti moskytům. Ovšem bez těchto sítí na nás útočily ve dne roje much a v noci myriády komárů. Brzy se rozbujely choroby. Mnoho zbídačených vězňů onemocnělo žloutenkou, malárií, a úplavicí.

Pak propukla epidemie hrozných tropických vředů, která postihla i napohled zdatnější vězně. Nedostatek léků přinutil hrstku lékařů, kteří byli mezi námi, aby léčili vředy pomocí čajových lístků, kávové sedliny a bláta. Jediný lék, který nám Japonci dodávali, byly tabletky chininu, určené jako prevence proti malárii. Za těchto okolností není divu, že obětí na životech rychle přibývalo. Ke konci umíralo denně obvykle až šest lidí, převážně na malárii a tropické vředy. Je neuvěřitelné, že navzdory tomuto strádání a lidskému utrpení byla železnice do Barmy dokončena.

Pak ale zahájila spojenecká vojska bombardování železnice. K náletům docházelo hlavně v noci. Často byly shazovány časované bomby, které však do rána většinou všechny explodovaly. Vězni potom museli pracovat na opravě škod, k nimž v noci došlo. Po dokončení železnice jsme na hranicích Siamu s Barmou vyhloubili do stěn horského průsmyku, zvaného Tři pagody, kulometná hnízda. V těchto místech byla řeka Kwai překlenuta dvěma mosty. Zde mě zastihl konec války.

Na jaře roku 1945, potom, co jsem tři roky otročil jako válečný zajatec, se Japonci vzdali. Byl jsem vážně nemocný. Měl jsem malárii, amebovou úplavici a žloutenku. Zhubl jsem tolik, že jsem nevážil ani 40 kilogramů. Byl jsem ale vděčný, že jsem ta hrozná léta přežil.

Po válce

V létě roku 1945 mě převezli do Siamu. Tam jsem dostal jídlo a léky; trvalo to však tři měsíce, než jsem se trochu zotavil. Nadále jsem potom sloužil v armádě, nejprve v Bangkoku, potom v Nizozemské Východní Indii na ostrovech Sumbawa, Bali a Celebes (nyní Sulawesi).

Snažil jsem se navázat spojení s matkou a mladším bratrem. Když se mi to podařilo, zažádal jsem o zvláštní dovolenou, protože maminka vážně onemocněla, a měla být poslána do Nizozemí. Dostal jsem třítýdenní dovolenou a měl jsem nesmírnou radost, když jsem ji v Batavii opět uviděl. V únoru 1947 odcestovala z Východní Indie do Nizozemí. Tam žila až do své smrti v roce 1966. I já jsem se rozhodl přesídlit do Nizozemí. Tam jsem byl v prosinci 1947 — po šesti letech vojenské služby — z armády propuštěn.

Najít dobré zaměstnání nebylo snadné. Po třech letech studia na večerní škole jsem složil závěrečnou zkoušku a získal kvalifikaci lodního strojníka. Rodina, u níž jsem tehdy žil, se mě zeptala, jaký dárek bych si při této příležitosti přál. Požádal jsem o Bibli. Darovali mi tedy „Nový zákon“. Čítával jsem si jej často večer na moři, kamkoli mě má práce zavedla.

V roce 1958 jsem se přestěhoval do Amsterdamu. Zamýšlel jsem dál studovat, abych získal akademický titul. Zjistil jsem však, že soustředěné studium klade příliš vysoké nároky na mé zdraví a začínají se projevovat následky mých válečných útrap. Vzpomněl jsem si na přátele, které jsem si našel mezi australskými válečnými zajatci během stavby železnice, a rozhodl jsem se požádat o vystěhování do Austrálie.

Začínám nalézat odpovědi

Než jsem opustil Amsterdam, snažil jsem se nalézt odpovědi na některé otázky a navštívil jsem proto řadu různých kostelů. Po skončení jedné bohoslužby jsem se zeptal faráře, zda zná Boží jméno. Odpověděl, že Bůh se jmenuje Ježíš. Věděl jsem, že to není pravda, ale nemohl jsem si vzpomenout, co mi o Božím jménu před mnoha lety otec říkal.

Krátce nato mě navštívil jeden manželský pár. Vysvětlili mi, že by se mnou rádi hovořili o dobré zprávě z Bible. V průběhu rozhovoru se mě zeptali, zda vím, jak se Bůh jmenuje. Řekl jsem „Ježíš“. Vysvětlili mi, že tak se jmenuje Boží Syn, a pak mi v Bibli ukázali Boží jméno Jehova. (Žalm 83:18) Okamžitě jsem si vzpomněl, že právě o tom jménu mluvil můj otec. Když jsem se jich zeptal, jakého jsou náboženství, odpověděli: „Jsme svědkové Jehovovi.“

Svědkové mě pak přišli znovu navštívit, ale já se nedal snadno přesvědčit. O několik dnů později jsem potkal faráře holandské reformované církve a zeptal se ho, co si myslí o svědcích Jehovových. Řekl, že jim není nakloněn, ale v jednom je pochválil — neúčastnili se války. Po všech těch hrůzách, které jsem za druhé světové války zažil, na mne takový postoj udělal dojem.

O několik dnů později, bylo to v roce 1959, jsem se vystěhoval do Austrálie. Tam mě svědkové navštívili opět. Začal jsem si mimo jiné uvědomovat, že nauky o ohnivém pekle a o Trojici, které učí katolická církev, jsou nesprávné, a tak jsem z církve vystoupil. Biblické poznání mi pomohlo překonat děsivé sny a pocity viny, které jsem po léta prožíval v důsledku zážitků z války. Biblická pravda mě osvobodila. — Jan 8:32.

V roce 1963 jsem se oddal Jehovovi a nechal jsem se pokřtít. Nedlouho potom jsem se přestěhoval do Townsville, které leží na pobřeží severního Queenslandu, a tam jsem se podílel na kazatelské službě plným časem. Seznámil jsem se zde s věrnou spolukřesťankou Muriel a v roce 1966 se s ní oženil. Od té doby sloužíme Jehovovi společně, často ve službě plným časem.

Když jsme se doslechli, že v australském vnitrozemí je potřeba zvěstovatelů evangelia, nabídli jsme se dobrovolně, že půjdeme do Alice Springs, které se nachází přímo v srdci tohoto rozlehlého území. Již mnoho let tu spolu šťastně sloužíme. Za ta léta jsme měli s manželkou přednost pomoci několika dalším lidem na cestu k duchovnímu osvobození a věčnému životu. — Vyprávěl Tankred E. van Heutsz.

[Obrázek na straně 21]

Tankred E. van Heutsz s manželkou