Opeření krasavci na jezeře Bogoria

Od dopisovatele Probuďte se! v Keni

JEZERO Bogoria leží v úzké kotlině a nad ním se jako věže vypínají dominanty útesů. Někteří lidé ho považují za nejkrásnější jezero v celé Keni. A když se k němu my tři v našem landroveru blížíme, již chápeme, proč je to tak. Jezero má třpytivou, hráškově zelenou barvu, protože je v něm velké bohatství vodních řas. Těmto drobným rostlinám se tu opravdu daří. Mají hojnost slunečního světla a teplo dodávají četné horké prameny, jež do jezera proudí. Jezero Bogoria je proto místem, kam se za řasami s oblibou slétají desítky plameňáků růžových, kteří jsou ozdobou jezera.

Plameňáci jsou však jen první z mnoha opeřených krasavců, které budu na naší cestě, spojené s tábořením, pozorovat společně s Paulem a jeho manželkou Paulou. Jedeme pomalu podél vyprahlého skalnatého západního pobřeží. Proudy horké páry vystřelují k obloze své bílé chocholy. Přímo pod námi — na skalním výběžku vyčnívajícím z vody těsně u pobřeží — sedí další opeřený správce bohaté zásoby vodních řas: orel jasnohlasý.

„V tomto alkalickém jezeře nejsou ryby,“ vysvětluje Paul. „Co myslíš, proč jsou tu tedy orli?“ ptá se mě. Odpověď letí přímo nad námi — jiný orel jasnohlasý svírá ve svých ostrých spárech plameňáka! Nyní již chápu, proč si růžoví krasavci udržují bezpečnou vzdálenost od těchto dravců, kteří se usazují na vyvýšených místech.

Orel jasnohlasý se dá snadno rozpoznat už z dálky. Jeho čistě bílá hlava, hřbet, hruď a ocas ostře kontrastují s kaštanovým břichem a černými křídly. Orli, kteří žijí v oblasti alkalických jezer, v nichž se nevyskytují ryby, se živí téměř výlučně plameňáky; pár orlů uloví jednoho plameňáka každé dva až tři dny. U sladkovodních jezer se však orel jasnohlasý živí rybami. Představte si tedy, že se procházíte po břehu nějakého afrického sladkovodního jezera a pojednou přímo před vás spadne z čistého nebe ryba k večeři. Že to není možné? Ale je. Náš bělohlavý rybář má totiž nešikovné prsty a je známý tím, že svou rybí kořist někdy upustí — k velké radosti místních obyvatel!

Orel jasnohlasý je ovšem vynikající letec a předvádí fantastické ukázky vzdušné akrobacie. Párek orlů stoupá třeba až do výše šedesáti metrů a pak si náhle vzájemně zaklesnou drápy. S nehybně roztaženými křídly klesají po vzrušující spirále, kterou ukončí jen asi devět metrů nad hladinou. Oddělí se od sebe a pak se opět nechají vynášet vzhůru na vzestupných teplých vzdušných proudech.

Okřídlení tanečníci

Prašná kamenitá cesta kolem jižního okraje jezera je stále více kopcovitá a jede se nám zde velmi obtížně. Při stoupání posledním úsekem cesty míjíme párek jeřábů pavích, kteří tiše sezobávají hmyz z dlouhých stébel trávy. Je už pozdě odpoledne, a tak se nám uleví, když dorazíme do našeho cíle — do tábořiště Fíkovník. Nachází se na nejzazším konci jihovýchodního břehu jezera a pro utrmácené cestovatele je vítanou oázou.

Po nočním odpočinku sedíme ráno u ohně a usrkáváme horkou kávu. A najednou ho vidíme! Asi metr nad námi se vznáší sameček lejska nádherného. Zabral se do stavby hnízda na stromě, který je od našeho tábořiště necelý metr. „Ten má ale překrásný dlouhý bílý ocas!“ zvolá Paula. Je skutečně dlouhý. Sameček měří bez ocasních per jen asi 18 až 19 centimetrů. Ale jeho dvě ocasní pera mohou dosáhnout podivuhodné délky — až 40 centimetrů. Přestože je tento lejsek poměrně malý, je to bojovník. Když se k jeho rodinnému hnízdu opováží příliš blízko třeba i mnohem větší draví ptáci, sameček neváhá a zaútočí!

„Asi to bude těžké, udělat dobrý záběr,“ říká Paul, když si připravuje fotoaparát. Zaměstnaný stavitel hnízda dlouho na jednom místě neposedí. Stále létá vysoko do koruny stromu k jedné opuštěné pavučině, která je pokrytá listím. Proč to dělá? Chce shromáždit lepkavé látky, aby je použil při stavbě hnízda. Dychtivě vyhledává nejlepší části pavučiny, poletuje sem a tam, přičemž dělá tak prudké pohyby, až jeho honosná ocasní pera divoce šlehají na všechny strany. Je pro nás požitkem sledovat tak efektní tanec! Když lejsek najde žádoucí kousky, vrací se k hnízdu a jeho elegantní ocasní pera za ním vlají jako vlečka.

Později totéž dopoledne se nám podaří zahlédnout ještě jeden párek jeřábů pavích. Rozhodli se uspořádat hostinu před naším tábořištěm na travnaté louce mezi jezerem a fíkovníkovým hájem. Jeřábi mají černé nohy podobné chůdám, jsou vysocí téměř metr, a tak patří mezi největší východoafrické ptáky. Jejich opeření je nádhernou kombinací bílé, kaštanové, černé a šedé barvy. Pozoruhodná je však jejich hlava. Mají sametově černé čelo, bílé líce a šarlatově červené laloky, jakési masité vaky. A korunka? To je elegantní chocholka ze slámově žlutých per, která se podobají jemným štětinkám. Není divu, že sousední Uganda si jeřába vybrala do svého státního znaku.

„Viděl jsi někdy tanec jeřába pavího?“ volá na mě Paul z dálky. Jdu okamžitě k němu. „Tak co tomu říkáš?“ šeptá, když se k nim přibližujeme. Jeřábi stojí proti sobě a elegantními hlavami si vzájemně kynou a uklánějí se, jako by se účastnili nějakého mimořádného královského obřadu. Rozevírají křídla — mají přibližně metrové rozpětí —, zvedají je vysoko nad hřbetem a pak několik minut tančí a víří v slavnostních piruetách.

„To je svatební tanec?“ ptám se šeptem.

„Ne, dělají to kdykoli,“ odpovídá Paul. „V západní Keni jsem viděl tančit hejno, kde mohlo být i přes sto jeřábů.“

V období, kdy se jeřábi páří, se sameček skutečně předvádí. (Jak by také mohl doufat, že na samičku zapůsobí pouze každodenní tanec?) Stojí přikrčený a s nahrbenou šíjí, jedno křídlo má zvednuté, hlavou pohazuje pyšně dozadu, přičemž má zobák namířený k nebi a dunivým basem vydává vábivé volání. Je to skutečně působivé!

Ještě jeden krasavec

Neradi si balíme věci a připravujeme se na odchod. Ani bychom si nepomysleli, že nás čeká setkání ještě s jedním opeřeným krasavcem. Pojednou se nebem mihne velmi zvláštní okřídlený tvor. Je to sameček vdovky rajské. Vystavuje na odiv svá dvacet osm centimetrů dlouhá ocasní pera, kterými se zdobí zvláště v době páření. Ocas má velké svislé vydutí, takže vypadá jako sukně s ‚honzíkem‘. Nepřekvapuje tedy, že s tak těžkou vertikální ‚stabilizační plochou‘ je let tohoto ptáka vlnitý i tehdy, když letí přímo. Podobá se letadlu, které neustále ztrácí rychlost. Tento pták doslova spadne z nebe, a přesto nějakým způsobem dokáže dosednout přesně.

Naše cesta byla příliš krátká na to, abychom viděli vše, co se v této oblasti dá vidět. Posilnila však naše ocenění ke Stvořiteli, a proto s dychtivostí vzhlížíme k době, kdy všechno pozemské tvorstvo bude na celém světě žít společně v pokoji a v dokonalém souladu s přírodou. — Ozeáš 2:18.

[Mapy na straně 23]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

KEŇA

Jezero Bogoria

Nairobi

[Obrázky na straně 24]

Jeřáb paví

Plameňáci

Vdovka rajská

Orli jasnohlasí