Trpká cena hazardních her

Bobbyho nalezli mrtvého v zaparkovaném autě v jedné ulici na severu Londýna. Bylo mu jen třiadvacet let; spáchal sebevraždu.

Než se jeden starší muž obrátil na středisko pro sociální péči, strávil řadu nocí na ulici. Byl velmi slabý, protože čtyři dny nejedl a neužíval své předepsané léky proti srdeční slabosti.

Emilio, otec pěti dětí, byl zničený žalem. Manželka i děti jej opustily. Nyní s ním dokonce odmítaly promluvit.

SEBEVRAH, tulák a zavržený otec: tři smutné případy, které spolu zdánlivě nesouvisí, ale které v současné době nejsou ve společnosti neobvyklé. Všechny tyto tragédie však mají jednoho společného jmenovatele — závislost na hazardních hrách.

Mnoho náruživých hazardních hráčů odmítá připustit, že má problém. A příslušníci jejich rodin často tento problém zastírají, aby na nich neulpěla špatná pověst. Ale každým dnem prožívají milióny domácností na celém světě mučivou bolest a zoufalství v důsledku této zničující závislosti.

Nikdo neví, kolik je ve skutečnosti na světě osob posedlých hraním. Pro Spojené státy se za umírněný odhad považuje číslo deset miliónů. Tento znepokojivý počet na celém světě roste, protože v jedné zemi za druhou se pro hazardní hry otevírají nové možnosti. Neodolatelná hráčská vášeň byla nazvána „nejrychleji se šířící závislostí“.

Mnozí z těch, kteří této závislosti propadli, začínali jako příležitostní hazardní hráči, kteří chtěli jenom „zkusit štěstí“. Pak je však proud strhl, a oni propadli děsivé závislosti na hazardních hrách.

Když se hraní vymkne z rukou

Proč příležitostní hráči propadají hráčské vášni? Příčiny jsou různé, ale tak či onak dospějí hazardní hráči k takové mezi, kdy mají pocit, že bez hazardních her nemohou žít. (Viz rámeček na straně 7.) Někteří v hazardních hrách objevují vzrušení, které jim v životě chybí. Jedna hazardní hráčka vysvětlila: „Vlastně mi nezáleží na tom, jestli vyhraji nebo prohraji. Když sázím, zvláště když vsadím víc než druzí, cítím se jako nejdůležitější osoba na světě. Lidé mě uznávají. Je to ohromně vzrušující!“

Jiní se uchylují k hazardním hrám z pocitu osamělosti nebo z deprese. Ester, matka čtyř dětí, byla vdaná za příslušníka armády, který často býval mimo domov. Cítila se osamělá, a proto začala navštěvovat herny s hracími automaty. Zanedlouho tím trávila několik hodin denně. Brzy se rozkutálely peníze na nákupy a problémů přibývalo. Snažila se své utrácení před manželem skrývat. Zoufale se pokoušela půjčovat si peníze od bank a od druhých lidí, aby mohla pokračovat ve své vášni, která ji denně stála 200 dolarů.

Jsou také lidé, jejichž posedlost hazardními hrami roznítila velká výhra. Robert Custer, odborník v problematice neovladatelné hráčské vášně, vysvětluje: „Náruživými hazardními hráči se zpravidla stávají ti, kteří na začátku hráčské kariéry brzy a často vyhrávali.“ Člověka pak začne přemáhat touha po dalších výhrách.

Léčka pověr

Mnoho hazardních hráčů se řídí spíše předtuchami, než logikou. Kdyby se každý potenciální hazardní hráč nechal vést jen samotným rozumem, měla by ho odradit jednoduchá aritmetika. Znázorněme si to. Ve Spojených státech se pravděpodobnost, že do vás udeří blesk, rovná 1 ku 1 700 000. Pravděpodobnost výhry ve Státní loterii je přinejmenším dvakrát nižší.

Kdo očekává, že do něho udeří blesk? Jen nevyléčitelný pesimista. Ale téměř každý, kdo si koupí los, sní o tom, že jeho číslo vyhraje. Pravda, vyhlídka na výhru v loterii je lákavější než vyhlídka na usmrcení bleskem. Ovšem důvodem k tomu, že mnozí doufají v něco téměř beznadějně neuskutečnitelného, je pověrčivost. Skutečnost, že zvolili svá oblíbená „šťastná čísla“, je ubezpečuje, že snad mohou zvítězit i nad nepřízní osudu. — Viz rámeček na straně 8.

Claudio Alsina, španělský matematik, poukázal na to, že kdyby kasina a loterie používaly v hazardních hrách místo čísel písmena, byly by šance na výhru naprosto stejné, ale zmizelo by určité kouzlo — a pravděpodobně i značná část příjmů. Je podivuhodné, jakým uchvacujícím vlivem mohou některá čísla působit. Někteří lidé si oblíbili čísla 9, 7, 6 a 0. Jiní volí svá „šťastná čísla“ podle data narození nebo podle horoskopu. Jsou také lidé, kteří se nechávají vést nějakou zvláštní událostí.

Jistý muž byl jednoho dne na cestě ke kasinu v Monte Carlu nepříjemně překvapen. Holub, který mu právě letěl nad hlavou, mu znečistil klobouk. Téhož dne vyhrál tento muž 15 000 dolarů. V přesvědčení, že holubí trus byl znamením osudu, nikdy již nevstoupil do kasina, aby se předtím neprošel ulicemi v naději, že obdrží další „znamení z nebe“. Pověry tak svádějí mnoho hazardních hráčů k domněnce, že série výher nikdy neskončí. Přitom je však často sevře posedlost hraním, která je opanuje a nakonec stráví.

Pro lásku k penězům

Lidé hrají hazardní hry, aby vyhráli peníze — a pokud možno veliké peníze. Ovšem pro náruživého hráče získávají vyhrané peníze zvláštní kouzlo. Robert Custer vysvětluje, že v očích hráče „peníze jsou důležitost. . . Peníze jsou přátelství. . . Peníze jsou lék.“ Proč jsou pro něj peníze tak důležité?

Mezi hazardními hráči je obdivován člověk, který hodně vyhrává a který hodně utrácí. Chtějí být v jeho blízkosti. Vyhrané peníze proto hráči sdělují, že je „někdo“ a že to umí. Peníze mu také dávají zapomenout na problémy, pomáhají mu uvolnit se a dodávají mu kuráž. Slovy výzkumnice Jay Livingstonové, hazardní hráči dávají všechna svá „emoční vejce do jedné ošatky“, totiž soustředí se jen na peníze. A to je tragická chyba.

Když bublina splaskne a hráč začne prohrávat, začnou peníze nabývat ještě větší důležitosti. Nyní hráč zoufale chce získat zpět, co prohrál. Jak dá dohromady dostatek peněz, aby zaplatil věřitelům a mohla začít nová série výher? Netrvá to dlouho a celý jeho život se zvrhne v neustálé úsilí, aby získal peníze.

Tento bídný stav je pro milióny hazardních hráčů životní skutečností. Jsou mezi nimi zástupci obou pohlaví, všech věkových skupin a nejrůznějších životních osudů. A podlehnout může každý. Je to patrné z toho, jak nedávno náhle vzrostl počet případů závislosti na hazardních hrách mezi dospívající mládeží a ženami v domácnosti.

Dospívající a ženy v domácnosti

Mladí lidé se stávají snadnou kořistí fascinujících hracích automatů a jiných hazardních her, které jim poskytují naději na rychlé získání peněz. V jednom anglickém městě uskutečnili průzkum, z něhož vyšlo najevo, že čtyři pětiny čtrnáctiletých dětí tráví pravidelně určitý čas u hracích automatů a že většina z nich s tím začala dřív, než jim bylo devět let. Některé děti chodily za školu, aby mohly hrát. Průzkum amerických středoškoláků odhalil, že 6 procent z nich „jeví známky patologického návyku na hazardní hry“.

Manuel Melgarejo, prezident jedné svépomocné skupiny v Madridu (Španělsko), složené z bývalých hazardních hráčů, vysvětlil časopisu Probuďte se!, že citlivého mladého člověka si dokáže podmanit jedna jediná tučná výhra u hracího automatu. Hazardní hra se tak pro něj přes noc stane kratochvílí i vášní. Zanedlouho začne tento mladý náruživý hráč prodávat rodinné cennosti, brát peníze příbuzným, nebo se dokonce začne dopouštět drobných krádeží či prostituce, aby mohl financovat svou neovladatelnou vášeň.

Odborníci také poukazují na to, že značně vzrostl počet žen v domácnosti, které propadly hráčské vášni. Ve Spojených státech 30 procent osob, které propadly neovladatelné hráčské vášni, představují nyní ženy. Odhaduje se však, že do roku 2000 jich bude 50 procent.

María, matka dvou děvčat, pocházející z dělnické rodiny, je typickou představitelkou mnoha žen v domácnosti, z nichž se staly náruživé hráčky. Za posledních sedm let utratila ve hře bingo a u hracích automatů 35 000 dolarů — z čehož většina byly peníze určené na domácnost. „Ty peníze jsou navždy pryč,“ povzdechla si. „Toužím po dni, kdy vstoupím do kavárny s padesáti dolary v peněžence a budu mít sílu koupit za ně něco dětem [a ne utratit je u hracího automatu].“

Sny, z nichž se stal přízrak

Hazardní hry jsou postaveny na snech. Pro některé hazardní hráče jsou sny o bohatství pomíjivé, ovšem jiní jsou těmito sny posedlí a sledují je s takovou houževnatostí, že nevnímají nebezpečí bankrotu, uvěznění, nebo dokonce smrti.

Hazardní hry slibují, že mohou uspokojit některé oprávněné potřeby — příjemně strávený volný čas, trochu vzrušení, nějaké peníze navíc nebo únik před všedními starostmi —, ale náruživí hráči ke svému zármutku zjišťují, že je tu nadmíru vysoká skrytá daň, kterou je třeba zaplatit. Bylo by možné tyto potřeby uspokojit někde jinde?

[Rámeček a obrázek na straně 7]

Portrét náruživého hráče

HAZARDNÍ hráč hazarduje dál a dál bez ohledu na to, kolik prohrává. A když nakonec přece jen vyhraje, s vyhranými penězi hazarduje. Vášnivý hráč, který má v kapse peníze, snad sice tvrdí, že může přestat, kdykoli se mu zachce, ale ve skutečnosti nevydrží bez sázení déle než několik dnů. Má chorobnou touhu hrát.

Ustavičně upadá do dluhů. Když není schopen svým věřitelům zaplatit, zoufale si půjčuje peníze, aby splatil nejnaléhavější dluhy a mohl dále hrát. Dříve nebo později se uchyluje k nepoctivosti. Může dokonce prohazardovat peníze svého zaměstnavatele. Obvykle nakonec dostává výpověď.

Hazardní hře podřizuje vše, včetně manželky a dětí. Tato nutkavá vášeň nevyhnutelně vede k manželským sporům a může dojít i k rozluce nebo rozvodu.

Prožívá intenzívní pocity viny, a proto se stále více uzavírá do sebe. Obtížně navazuje vztahy s lidmi. Nakonec začne trpět hlubokou depresí, a možná se dokonce pokusí spáchat sebevraždu; nevidí z této těžké situace jiné východisko.

[Rámeček a obrázek na straně 8]

Muž, který rozbil bank v Monte Carlu

ANGLIČAN Charles Wells navštívil v červenci roku 1891 kasino v Monte Carlu. V několika dnech proměnil deset tisíc franků na milión a k úžasu všech tento kousek o čtyři měsíce později zopakoval. Mnoho dalších hazardních hráčů se pokusilo objevit jeho „systém“, ale marně. Wells vždy tvrdil, že žádný nemá. O rok později o všechny peníze přišel a zemřel zcela bez prostředků. Je ironií, že tato epizoda se stala pro kasino reklamou. Získalo mezinárodní proslulost, kterou již nikdy neztratilo.

Montecarloský klam

Mnoho hazardních hráčů věří, že hrací automaty nebo rulety mají paměť. Hráč rulety proto možná usoudí, že když dosud padala čísla v určité posloupnosti, je velmi pravděpodobné, že bude ruleta nadále upřednostňovat čísla, která do této posloupnosti patří. Podobně někteří lidé, kteří hrají u hracích automatů, předpokládají, že když určitý automat nevydává delší dobu výhru, jistě ji brzy vydá. Takovým nesprávným závěrům se říká montecarloský klam.

Jak ruleta, tak mechanismus hracího automatu, který vyplácí výhry, pracuje podle náhodného výběru. To, k čemu došlo v minulosti, je tudíž naprosto bezvýznamné. The New Encyclopædia Britannica uvádí, že ve hrách, které jsou založeny na náhodě, „pravděpodobnost, že dojde k určitému očekávanému výsledku, je u každé jednotlivé hry stejná“. Pravděpodobnost výhry je tedy pokaždé táž. Zatímco nejednoho hazardního hráče montecarloský klam zničil, pokladny kasin se díky němu plní.