Kéralské „létající“ hadí čluny
Od dopisovatele Probuďte se! v Indii
„PROPÁNAKRÁLE! To jsou ale neuvěřitelné stvůry! Co je to?“ zvolal můj australský přítel Neville, když spatřil, jak se k nám žene několik černých objektů. Rychle se přibližovaly a zdálo se, že mávají křídly a letí, jako by se ani nedotýkaly vodní hladiny.
Můj přítel nevydržel sedět na místě. Z vysoké dřevěné galerie natahoval krk, aby lépe viděl. Poprvé v životě sledoval závod hadích člunů.
Čluny byly od nás pořád ještě vzdálené více než kilometr, ale už jsme slyšeli rytmus bubnů a pronikavé hvízdání. Když se potom tato rychlá plavidla se svými stočlennými posádkami přibližovala k cíli, vzrušený dav začal šílet. Fanoušci všech věkových kategorií povzbuzovali své oblíbené družstvo, vyskakovali a bouřlivě tleskali. Ženy zahalené do pestrobarevných sárí o překot mávaly šátky. Byl to jen začátek každoročního závodu člunů o Néhrúovu cenu v Alleppey v jihoindickém státě Kérala.
Hadí čluny jsou jedinečnou atrakcí vodních svátků, které se konají na řekách a na stojatých vodách v nížinatém území středního Travancoru. Ale zřejmě si říkáte: „Co to vlastně jsou hadí čluny a jak celá tato událost vznikla?“
Trochu dějinného pozadí
Hadí čluny byly původně určeny, aby sloužily v bitvách. Na území dnešního státu Kérala vládlo kdysi několik místních rádžů neboli králů, z nichž každý panoval nad svou malou oblastí. Často docházelo k válkám, vyvolávaným i tou nejmalichernější provokací. Pět hadích člunů mohlo snadno přepravit celou námořní sílu jednoho z králů.
Časem se moci ujal jeden silný panovník, sjednotil území a z člunů se staly pouhé muzejní kusy. Při zvláštních svátečních příležitostech se vyzdobené čluny používají při vítání politických a náboženských hodnostářů. Při takových událostech se vždy konají závody člunů. Džaváharlál Néhrú, první ministerský předseda Indie, navštívil v roce 1952 Allepey a sledoval závod člunů. Nehleděl na svůj věk ani na bezpečnostní opatření a tak se nechal unést vzrušením, že skočil do vítězného člunu, tleskal a zpíval spolu s ostatními. Později daroval stříbrný hadí člun jako cenu pro vítěze, a tak se zrodil závod o Néhrúovu cenu, závod, který jsme s přítelem právě sledovali.
Památky na zaniklou kulturu
Hadí čluny jsou dlouhé, štíhlé, hladké dřevěné kanoe proudnicového tvaru. Bývají dlouhé 25 až 30 metrů a v nejširším místě měří na šířku jen 1,5 metru. Záď se v některých případech zvedá 6 metrů nad hladinu a vypadá jako vztyčená kobří hlava. Odtud tedy název hadí člun. Příď má tvar ptačího zobáku.
Tyto připomínky na staletí starou kulturu se dnes vyrábějí jen zřídka. Odvahu pustit se do takového ohromného díla má již jen velmi málo zkušených řemeslníků, kteří pocházejí z prastarých tesařských rodin. Ke stavbě jsou zapotřebí tuny drahého dřeva a měsíce tvrdé práce. Hotový člun se nechá vysušit na slunci a pečlivě se napustí sádlem a olejem, které se smísí s vaječnými bílky. To je opatření, aby člun rychleji „létal“.
Vytrénovat a secvičit mužstvo, které bude tvořit posádku člunu při závodech, to také není nic snadného. Asi sto veslařů sedí s krátkými vesly ve dvou řadách po celé délce člunu. Na zádi stojí další dva nebo tři s delšími vesly, kterými kormidlují. Aby se udržel jednotný pohyb vesel, jeden muž rytmicky tluče dřevěnou paličkou na rezonanční desku. Na lodi se veze přinejmenším půl tuctu dalších mužů, kteří povzbuzují veslaře tím, že tleskají do rytmu, hvízdají a křičí.
Závod pokračuje a vzrušení se stupňuje, rytmus úderů se zrychluje a vesla zabírají jako jeden harmonický celek. Na každé straně člunu se rytmicky pohybuje nahoru a dolů více než padesát vesel, a to navozuje dojem, jako by se plavidlo vznášelo na křídlech. Právě to uvedlo v úžas mého přítele, takže s údivem hleděl na čluny, které jako by se ani nedotýkaly hladiny.
Účast v závodě vyžaduje nesmírné soustředění a dobře sladěné úsilí skupiny. Chvilková nepozornost jednoho z veslařů může vnést zmatek do celého družstva. Zpěváci na palubě soupeřících člunů se proto někdy snaží rozptýlit pozornost druhých podivnými zvuky a výjevy. Někdy se výhoda nad druhým mužstvem dá získat trikem.
Během jednoho závodu postavil kapitán mužstva na zdviženou příď svého člunu opičku. Zvíře sedělo, brebentilo a cenilo zuby. Kapitán soupeřícího družstva si ihned uvědomil, kolik uhodilo. Nezůstal však pozadu. Začal hlasitě povzbuzovat své mužstvo, odhodil oděv a postavil se na příď člunu úplně nahý. Požadovaný účinek se dostavil. Zatímco se po něm druhý tým ohlížel, jeho muži zachovali stálou rychlost a závod vyhráli. Prohrát by pro něj znamenalo větší potupu než to, že se svlékl do naha.
Když vesnice vlastní hadí člun, je to známkou prestiže, a ještě větší ctí je vyhrát závod. V době konání závodu se dostaví veškeré obyvatelstvo, aby povzbudilo své družstvo. Špatné počasí fanoušky neodradí. Čelí prudkým monzunovým lijákům a moskytům a sledují závody po kolena v kalné vodě. Mezi fanoušky soupeřících mužstev dochází často k šarvátkám a rvačkám. Do příštích závodů, které se budou konat za rok, si odnášejí vzájemnou zášť.
Dnes již králové nebojují o nadvládu nad územím jako kdysi jejich předkové. Ale soupeřivý duch nadále přetrvává v oblíbeném kéralském sportu — v závodech hadích člunů.