Pozorujeme svět

Infekční nemoci se vracejí

„Nebezpečí představované infekčními nemocemi nepominulo. Zvětšuje se,“ říká Robert Shope z Yaleovy univerzity. Tak se vyjádřil ke zprávě vydané Národní akademií věd USA. „Pokud nepodnikneme přípravy, abychom tyto záležitosti znovu dostali pod kontrolu, mohli bychom čelit novým krizím podobným pandemii HIV nebo pandemii chřipky, jaká byla v letech 1918–1919.“ Čtyři choroby se již „vynořily zdánlivě odnikud a způsobily mnoho utrpení a smrti“, dodává Joshua Lederberg, Shopeův spolupředseda výboru, který zprávu připravil. Patří k nim tuberkulóza necitlivá na antibiotika, AIDS, lymská nemoc a nová smrtelná forma streptokokové infekce. Ačkoli bylo během posledních tří desetiletí vyvinuto mnoho léčiv a antibiotik, mikroorganismy se vůči nim staly různými způsoby rezistentními. Například baktérie mohou měnit genetické vybavení včetně genů pro rezistenci vůči antibiotikům. V důsledku toho se nemocnice, zařízení pro celodenní péči a útulky pro bezdomovce staly chovnými stanicemi infekčních chorob rezistentních vůči léčivům. Zvyšující se cestovní ruch rozšířil tyto „superbacily“ po zeměkouli. Barry Bloom z Fakulty lékařství Alberta Einsteina v New Yorku říká: „Co se týká infekční choroby, neexistuje místo, od něhož bychom byli vzdáleni, a neexistuje osoba, s níž bychom nebyli ve spojení.“

Násilné zločiny v Kanadě

„Myslíte, že Kanada je pokojnou zemí? Uvažujte,“ uvádí The Toronto Star. „V západním světě stojí Kanada na druhém místě v procentu násilných trestných činů“ za Spojenými státy. Mezinárodní studie ukázala, že zločinnost v Kanadě je dvakrát až třikrát vyšší než v západní Evropě, kde je zase třikrát vyšší než v Japonsku. V posledních desetiletích se zločinnost v Kanadě zdvojnásobila až ztrojnásobila. Nejvyšší míru zločinnosti mají města Vancouver, Edmonton a Ottawa. Po nich následují London a Ontario a za nimi jsou Toronto a Montreal. Podle kriminologa Irvina Wallera z Ottawské univerzity se počet násilných trestných činů může zvýšit, pokud se nepodnikne více pro odstranění kořenů tohoto problému. K nim patří chudoba, bytové těžkosti, lhostejnost, nezaměstnanost a návykové látky.

Pastýřské symfonie

Chovatelé dojnic v Japonsku hledají účinnější a časově méně náročný způsob, jak sehnat dohromady krávy roztroušené po pahorcích, kde je omezená viditelnost. Proto udělali pokus, aby zjistili, je-li možné nahnat krávy do stáda pomocí hudby. Po třináct dní hráli 16 krávám dvakrát až čtyřikrát denně po třech minutách japonskou melodii Haru no Ogawa (Říčka v čase jara). Ihned potom jim dali jejich oblíbené krmivo. Po zimní přestávce, během níž krávy přivedly na svět telata, bylo deset „cvičených“ krav se svými devíti telaty vypuštěno na pastvu. Pak jim znovu přehráli onu melodii. Asahi Evening News uvádí, že „během dvou minut se shromáždilo celé stádo. Bylo svoláno hudbou, kterou asi čtyři měsíce neslyšelo.“

Dobře zachovávané lékařské tajemství

Jedno z nejlépe zachovávaných tajemství v dánských lékařských kruzích prozradila specialistka profesorka Margareta Mikkelsenová. Uvedla, že zdravotnický personál, který vyšetřuje pacienty s dědičnými nemocemi, pravidelně zjišťuje, že muž, jenž je označován jako otec dítěte, nemůže být biologickým otcem pro genetickou neslučitelnost. Podle listu Süddeutsche Zeitung není v Dánsku biologickými otci svých dětí 5 až 8 procent otců. To znamená, že z 60 000 porodů ročně je nejméně 3 000 porodů připisováno nevěře. Mužům se však o takovém zjištění neříká, aby nedošlo k rozpadu rodiny.

„Tragédie v tragédii“

Nedávný seminář, který v Římě zorganizovala Světová zdravotnická organizace a Mezinárodní středisko pro výzkum a pomoc, odhalil „dlouhý seznam absurdností, plýtvání a neuvěřitelných chyb, kterých se pravidelně dopouští mezinárodní mašinérie pro poskytování pomoci“, říká Economia, příloha listu Corriere della Sera. Seznam zahrnuje cukrovinky se sníženou kalorickou hodnotou poslané do hladomorem zasažené Etiopie; letní stany odeslané po zemětřesení do Anatolie v Turecku, kde teploměr naměřil –12 stupňů Celsia; léky s prošlou lhůtou a očkovací látky, jež se musí uchovávat zmrazené, které byly zaslány do míst, kde není elektrický proud. Dodávky materiální pomoci často zůstanou ve skladištích a nejsou rozeslány nebo se nedostanou k těm, kteří je potřebují. Proč se tyto obrovské chyby stále opakují? Economia odpovídá: „Mezinárodní pomoc musí dosahovat viditelných a pokud možno okázalých výsledků. . . Veřejné mínění to vyžaduje, a není rozhodující, zda je to — a je to téměř vždy — pouhé vyhazování peněz.“ Odborníci tomu říkají „tragédie v tragédii“.

Řasa, která zabíjí

Rostoucí znečišťování vodních zdrojů nese odpovědnost za šíření jedovaté řasy, která ohrožuje ryby na celém světě, říkají vědci. Podle zprávy v International Herald Tribune určitý typ řas zvaný bičíkovci produkuje toxin, který zabíjí ryby. Bičíkovci se pak na mrtvé rybě přichytí a leptají její tělo prostřednictvím bičíku, jímž vypouštějí trávicí šťávy. Tím se maso rozpustí a bičíkovci je do sebe nasají. Při velkých úhynech ryb výzkumníci napočítali až 175 000 bičíkovců v jedné čajové lžičce vody. Hustota pouhých 1 500 bičíkovců na čajovou lžičku stačí na usmrcení ryb v akváriích. Do nových oblastí se bičíkovci dostávají prostřednictvím zátěžové vody, která se vypouští z lodí.

Přibývá rozvodů mezi duchovenstvem

„Každé třetí manželství v Německu končí rozvodem,“ uvádí The German Tribune. Tomu odpovídá, že „se rozpadá stále více manželství protestantských duchovních“. Hans-Martin Heusel, zástupce hlavy protestantské církve v Hesensku a Nassau, přiznává, že „počet rozvodů mezi mužskými i ženskými duchovními je nyní stejně vysoký jako v populaci všeobecně“. Církev sice učí, že manželský svazek by měl být nerozdělitelný, prohlašuje Tribune, ale „skutečnost je i mezi duchovními naprosto odlišná. Křesťanské svědectví osobního života a kázání církve se v otázce rozvodů pastorů naprosto rozcházejí.“ Až na několik výjimek „rozvedený pastor může zůstat mezi duchovenstvem, ať už na svém původním místě, nebo někde jinde“.

„Maskovaná deprese“

U rostoucího počtu japonských úředníků, kteří odcházejí do důchodu, se objevují různé příznaky nemoci, od bolesti žaludku až po paralýzu. Když se blíží odchod do důchodu, tito lidé závislí na práci ztrácejí v zaměstnání vliv, a jejich rodiny, které zanedbávali, s nimi jednají jako s přítěží v domácnosti. „I když se dostávají do deprese,“ informuje list Asahi Shimbun, „snaží se to zakrýt tím, že jsou veselí. Brzy se dostaví příznaky v podobě bolestí žaludku.“ Prohlídka ukáže, že po tělesné stránce je vše v pořádku. Doktor Tooru Sekija, který tyto příznaky označil jako „maskovanou depresi před odchodem do důchodu“, říká o typickém pacientovi: „Hýčká se uvažováním, že jediný způsob, jak být přijímán, je onemocnět. To přirozeně vede k množství příznaků.“ Co se s tím dá dělat? Doktor Takaši Sumioka, který v Tokiu léčí mnoho takových pacientů, radí: „Najděte hodnoty v něčem jiném než v práci, například v nějakém koníčku. . . navykněte si stále mít v lásce svou rodinu.“

Mexiko a katolická církev

Dvacátého prvního září 1992, po přestávce, která trvala téměř 130 let, Mexiko a Vatikán plně obnovily diplomatické styky. Došlo k tomu poté, kdy prezident Carlos Salinas de Gortari navrhl změnit ústavu a vrátit náboženským skupinám práva, jež jim byla odebrána po revoluci v roce 1910. „Většina těchto práv byla původně zrušena již mezi rokem 1856 a rokem 1861, kdy odbojní liberálové, dychtiví udržet na uzdě ohromnou moc katolické církve, zpřetrhali svazky mezi svou zemí a Svatou stolicí,“ popisuje list The New York Times. Většina zákazů se však dlouho přehlížela. Ústava přesto zůstala nezměněná, protože mnoho Mexičanů stále nedůvěřovalo moci katolické církve. Všechny církve nyní mají vymezené právní postavení, mají právo vést náboženské vzdělávání a mohou vlastnit nemovitosti.

Oprava tělesné teploty

Více než sto let se přijímala skutečnost, že průměrná teplota lidského těla je 37 stupňů Celsia. Tento závěr, který publikoval v roce 1868 Carl Wunderlich, byl založen na více než miliónu měření tělesné teploty u 25 000 dospělých lidí. Byl to nemalý výkon, protože teploměrům té doby trvalo 15 i 20 minut, než zaznamenaly teplotu, a tu bylo nutné přečíst, dokud ještě byl teploměr v podpažní jamce. Philip A. Mackowiak z lékařské fakulty univerzity v Marylandu říká, že by se tento údaj měl změnit. Jeho průzkum ukázal, že 37 stupňů Celsia „nebyla souhrnná průměrná teplota, ani průměrná teplota v žádném ze zkoumaných časových úseků, ani střední teplota nebo jednotlivá nejčastěji zaznamenaná teplota“. Ve skutečnosti byla tato teplota zjištěna pouze v 8 procentech ze 700 provedených měření. Průměrná tělesná teplota by podle něj měla být 36,8 stupně Celsia.