Vítězní tváří v tvář smrti

„Pro nacisty však bylo překvapením, že také [svědky] nebylo možné vyhladit. Čím více byli utlačováni, tím byli pevnější, a ve svém vzdoru se stali tvrdými jako diamant. Hitler je katapultoval do eschatologické bitvy a oni zachovali víru. . . Jejich zkušenost představuje hodnotný materiál pro všechny, kdo studují schopnost přežití pod extrémním tlakem. Protože oni přežili.“ — Připisováno historičce dr. Christine Kingové v časopise Together.

SVĚDKOVÉ JEHOVOVI by měli být považováni za všeobecně nejočerňovanější a nejpronásledovanější náboženskou skupinu na zemi v dějinách 20. století. Byli nepochopeni a často se s nimi špatně zacházelo jen kvůli jejich postoji křesťanské neutrality a kvůli tomu, že odmítali učit se válce nebo se jí účastnit. Tím, že se oddělovali od všech politických svazků, si přivodili hněv totalitních vládců v mnoha zemích. A přece jednou z věcí, kterou přispěli k moderním dějinám, je záznam o jejich přísné neutralitě a neústupné ryzosti.a

Britský historik Arnold Toynbee v roce 1966 napsal: „V naší době byli v Německu křesťanští mučedníci, kteří se raději zřekli svého života, než aby vzdávali hold výbojnému nacionalismu, který tam byl zastoupen lidským bohem Adolfem Hitlerem.“ Skutečnosti ukazují, že mezi těmito mučedníky měli přední místo svědkové Jehovovi. Některé zkušenosti mohou posloužit jako příklady toho, jak svědkové čelili pronásledování, a dokonce smrti, pro svou ryzost — a nejen v období nacismu. Záznam o jejich vítězstvích tváří v tvář smrti se v mnoha částech světa shoduje a nemá obdobu.

Příběh Ananije Grogula z Ukrajiny

„Moji rodiče se stali svědky Jehovovými během druhé světové války v roce 1942, když mi bylo 13 let. Krátce poté byl můj otec zatčen, uvězněn a později převezen do sovětských táborů na Uralu. V roce 1944, když mi bylo patnáct let, mě vojenské autority povolaly k přípravné službě v ozbrojených silách. Jelikož jsem již měl pevnou víru v Jehovu, odmítl jsem učit se válce. Proto jsem byl v tomto útlém věku odsouzen k pěti letům vězení.

Pak přišel velmi těžký rok 1950. Znovu jsem byl zatčen a odsouzen k trestu odnětí svobody na 25 let za činnost, kterou jsem jako svědek vykonával. Bylo mi 21 let. V pracovních táborech jsem přežil sedm let a čtyři měsíce. Mnoho lidí jsem viděl zemřít — břicha měli nafouklá z hladovění a byli zničeni tvrdou prací.

Po Stalinově smrti v roce 1953 se podmínky začaly měnit a v roce 1957 mne úřady propustily z vězení. Znovu jsem byl na ‚svobodě‘. Tentokrát mne však poslali na deset let do vyhnanství na Sibiř.

Nelidské mučení mé sestry

Na Sibiři jsem se znovu setkal se svou tělesnou sestrou, která v té době již byla invalidní. Byla zatčena přesně dva týdny po mém zatčení v roce 1950. Její výslechy probíhaly naprosto nezákonným způsobem. Zamkli ji do samovazby a potom v její cele nechali volně běhat potkany. Ti ji kousali do nohou a lezli jí po těle. Nakonec ji její mučitelé donutili stát ponořenou až po hrudník ve studené vodě a pozorovali její utrpení. Za svou kazatelskou činnost byla odsouzena na 25 let vězení. Sestře ochrnuly obě nohy, ale mohla používat ruce a paže. Pět let ji drželi v nemocnici v táboře a nakonec ji odepsali jako mrtvou. Potom ji přemístili k rodičům, kteří byli v roce 1951 posláni do doživotního vyhnanství na Sibiř.

Návrat na Ukrajinu a větší pronásledování

Na Sibiři jsem se seznámil s Naďou, která se stala mou manželkou a přivedla na svět naše děti. Dokonce i na Sibiři jsme pokračovali v kazatelském díle. Byl jsem pověřen výrobou a rozmnožováním biblické literatury. Každou noc jsem byl se svým bratrem Jákobem plně zaměstnán rozmnožováním Strážných věží v zemljance vyhloubené ve sklepě. Měli jsme dva psací stroje a podomácku vyrobený rozmnožovací stroj. Policie náš dům pravidelně prohledávala. Pokaždé však policisté odcházeli s prázdnýma rukama.

Mé vyhnanství skončilo. S celou rodinou jsem se přestěhoval na Ukrajinu, ale pronásledování šlo s námi. Dostal jsem přidělení, abych sloužil jako cestující dozorce. Musel jsem přijmout zaměstnání, abych uživil rodinu. Několikrát každý měsíc za mnou na pracoviště přicházeli členové státní bezpečnosti a snažili se přimět mne ke kompromisu v otázce víry. Jednou jsem Jehovovu pomoc pocítil velmi zvláštním způsobem. Byl jsem zatčen a odvezen do úřadoven státní bezpečnosti v Kyjevě. Tam mne věznili šest dní. Po celou tu dobu se mne snažili zmást ateistickou propagandou. Bezbožným způsobem kritizovali Strážnou věž a další publikace Společnosti Watch Tower. Tlak se stal téměř nesnesitelným. V umývárně jsem padl na kolena a propukl v pláč; volal jsem k Jehovovi. Ne, neprosil jsem o to, abych byl propuštěn na svobodu, ale prosil jsem o sílu, abych vytrval a nezradil své bratry.

Potom se na mne přišel podívat náčelník policie. Sedl si naproti mně a zeptal se, zda jsem opravdu přesvědčen o tom, čeho se zastávám. Vydal jsem mu krátké svědectví a prohlásil jsem, že jsem připraven za pravdu zemřít. Jeho odpověď byla: ‚Jste šťastný člověk. Kdybych byl já přesvědčen o tom, že je to pravda, byl bych připraven strávit ve vězení ne tři nebo pět let, ale byl bych připraven stát ve vězení šedesát let na jedné noze.‘ Chvíli zamyšleně seděl a pak pokračoval: ‚V sázce je věčný život. Umíte si představit, co to ve skutečnosti znamená věčný život?‘ Po krátké odmlce řekl: ‚Běžte domů.‘ Tato slova mi dodala nečekanou sílu. Již jsem neměl hlad. Jen jsem toužil odejít. S jistotou jsem cítil, že to byl Jehova, kdo mi dodal sílu.

V nedávných letech se situace v bývalém Sovětském svazu změnila. Nyní je zde hojnost biblické literatury. Můžeme navštěvovat krajské a oblastní sjezdy a podílíme se na všech druzích kazatelské činnosti včetně služby dům od domu. Opravdu, tváří v tvář mnoha zkouškám nám Jehova dal vítězství.“

Zkoušky ryzosti v Africe

Na konci šedesátých let se Nigérie dostala do ničivé občanské války. Vojáci patřící k odtrženému území, jež tehdy dostalo jméno Biafra, čelili rostoucím ztrátám, a tehdy násilím odváděli mladé muže do své armády. Protože svědkové Jehovovi jsou v politických otázkách neutrální a odmítají zapojovat se do válčení, mnozí svědkové v Biafře byli pronásledováni, týráni a vražděni. Jeden svědek Jehovův řekl: „Byli jsme jako krysy. Museli jsme se schovávat, kdykoli jsme slyšeli přicházet vojáky.“ Často nebyl čas se schovat.

Jedno páteční ráno v roce 1968 byl Philip, dvaatřicetiletý služebník plným časem, ve vesnici Umuimo a vydával svědectví staršímu muži. Vtom tam vtrhli vojáci Biafry v rámci výpravy, při které odváděli muže do armády.

„Co tady děláte?“ dotazoval se velitel jednotky. Philip řekl, že mluví o Jehovově přicházejícím Království.

„Teď není čas kázat!“ vykřikl další voják. „Je válka a nechceme vidět, jak zdatní muži chodí sem a tam a nic nedělají.“ Vojáci potom svlékli Philipa do naha, svázali mu ruce a odvedli ho. Israel, křesťanský starší, kterému bylo 43 let, se také nestačil skrýt. Byl zajat, když chystal jídlo svým dětem. Do dvou hodin odpoledne vojáci shromáždili více než sto mužů. Přinutili své zajatce, aby běželi 25 kilometrů do vojenského tábora v Umuacha Mgbedeala. Když někdo zůstával pozadu, dostal bičem.

Israelovi řekli, že bude nosit těžký kulomet; Philip měl projít výcvikem v zacházení s lehkým kulometem. Když vysvětlili, že se nemohou připojit k ozbrojeným silám, protože to Jehova zakazuje, velitel přikázal, aby byli zavřeni na strážnici. Ve čtyři hodiny odpoledne dostali všichni odvedenci, včetně těch, kteří byli na strážnici, příkaz, aby se postavili do řady. Vojáci potom každého muže žádali, aby podepsal prohlášení, že souhlasí se vstupem do armády. Když přišla řada na Philipa, odvolal se na slova v 2. Timoteovi 2:3, 4 a řekl veliteli: „Jsem již ‚znamenitým vojákem Krista‘. Nemohu bojovat pro Krista a současně také bojovat pro někoho jiného. Když to udělám, Kristus mne bude považovat za zrádce.“ Velitel ho udeřil po hlavě a řekl: „Tvoje pověření být Kristovým vojákem je ukončeno! Teď jsi vojákem Biafry.“

Philip odpověděl: „Kristus mi ještě neoznámil, že moje pověření být jeho vojákem je ukončeno. Mé pověření trvá, dokud takové oznámení nedostanu.“ Vojáci potom zvedli Philipa a Israela do vzduchu a udeřili jimi o zem. Oba byli omráčeni, krváceli z očí, nosu a úst a vojáci je odvlekli pryč.

Před popravčí četou

Později téhož dne se Israel a Philip ocitli před popravčí četou. Vojáci je však nezastřelili. Místo toho je tloukli pěstmi a pažbami pušek. Velitel tábora potom rozhodl, že oba budou ubiti k smrti. Určil 24 vojáků, kteří to měli udělat. Šest vojáků mělo tlouci Philipa a dalších šest Israela. Dalších 12 mělo podávat nové hole a střídat ty vojáky, kteří se unaví.

Oběma, Philipovi a Israelovi, svázali ruce a nohy. Israel vypráví: „Nemohu říci, kolik ran jsme té noci dostali. Když se jeden voják unavil, další ho vystřídal. Tloukli nás ještě dlouho poté, kdy jsme ztratili vědomí.“ Philip říká: „Během mučení mi v mysli vyvstal text z Matouše 24:13, který hovoří o vytrvání až do konce; a to mne posílilo. Bolest z bití jsem cítil jen několik sekund. Vypadalo to, jako by nám Jehova poslal na pomoc jednoho z andělů, tak jako to udělal v době Daniela. Jinak bychom tu strašnou noc nemohli přežít.“

Když vojáci skončili, mysleli si, že Israel a Philip jsou mrtví. V té době pršelo. Tito dva křesťané se probrali z bezvědomí až další den ráno. Když vojáci viděli, že jsou oba ještě naživu, odvlekli je zpátky na strážnici.

„Už teď páchnete jako mrtvoly“

Po bití byla jejich těla rudá, celá pokrytá otevřenými ranami. Israel vypráví: „Nedovolili nám, abychom si rány omyli. Po několika dnech na nás bez přestání hodovaly mouchy. V důsledku mučení jsme nebyli schopni jíst. Teprve po týdnu mohlo našimi ústy projít něco jiného než voda.“

Každé ráno je vojáci bičovali — oba dostávali po 24 ranách. Vojáci tomu sadisticky říkali „snídaně“ nebo „horký ranní čaj“. Vždy v poledne je vojáci odvedli na pole a nechali je vystavené tropickému slunci až do jedné hodiny odpoledne. Po několika dnech takového zacházení si je velitel nechal zavolat a zeptal se jich, jestli se již vzdali svého postoje. Bratři řekli, že nikoli.

„Zemřete ve své cele,“ řekl velitel. „Vždyť už teď páchnete jako mrtvoly.“

Philip odpověděl: „I když zemřeme, víme, že Kristus, pro něhož bojujeme, nás vzkřísí.“

Jak přežili tu strašnou dobu? Israel říká: „Philip a já jsme se během naší zkoušky navzájem povzbuzovali. Na začátku jsem mu řekl: ‚Neměj strach. Ať se stane cokoli, Jehova nám pomůže. Pokud jde o mne, nic mne nepřiměje, abych vstoupil do armády. I kdybych musel zemřít, tyto ruce s kulometem zacházet nebudou.‘“ Philip řekl, že udělal stejné rozhodnutí. Společně si připomínali různé texty Písma a hovořili o nich.

Nový velitel rozhodl, že se asi sto odvedenců přesune do výcvikového tábora Ibema v oblasti Mbano, která dnes patří státu Imo. Israel vypráví, co se potom stalo: „Velké nákladní auto bylo připraveno a všichni odvedenci byli uvnitř. Moje manželka June běžela k vojákům a s odvahou prosila, aby nás neodváželi. Když ji odbyli, padla poblíž nákladního auta na kolena, modlila se a modlitbu ukončila hlasitým amen. Pak nákladní auto odjelo.“

Setkání se soucitným žoldnéřem

Vojenské nákladní auto dorazilo do tábora v Ibemě následující odpoledne. Muž, který měl pravděpodobně tábor na starosti, byl izraelský žoldnéř. Když viděl, jak jsou Philip a Israel zbití a slabí, zeptal se jich, proč jsou v takovém hrozném stavu. Vysvětlili, že jsou svědky Jehovovými, kteří odmítli vojenský výcvik. Žoldnéř se rozhněvaně obrátil k ostatním důstojníkům, kteří tam byli. „Biafra tuto válku určitě prohraje,“ řekl. „Každá válčící země, která pronásleduje svědky Jehovovy, určitě prohraje. Svědky Jehovovy byste neměli odvádět do armády. Když nějaký svědek souhlasí, že půjde do války, je to v pořádku. Jestli ale odmítá, nechte ho být.“

Táborový lékař se pak dotazoval, jestli ti dva svědkové byli očkováni a zda mají lékařské potvrzení o zdravotní způsobilosti. Protože nic takového neměli, žoldnéř odmítl všechny odvedence a nařídil, aby je odvezli zpět do Umuacha.

„Jděte svou cestou, služte svému Bohu“

Později se Israelova manželka a Philipova matka rozhodly navštívit tábor Umuacha v naději, že dostanou nějakou zprávu. Když tam přišly, slyšely z tábora nějaký ruch. Strážný v bráně řekl: „Jehovova svědkyně! Tvoje modlitba byla vyslyšena. Skupinu, kterou před třemi dny odvezli, poslali nazpět.“

Tentýž den byli Philip a Israel propuštěni z tábora. Velitel řekl June: „Víte o tom, že naše úsilí bylo neplodné díky vaší modlitbě?“ Israelovi a Philipovi potom pověděl: „Jděte svou cestou, služte svému Bohu a stále zachovávejte ryzost svému Jehovovi.“

Pokud jde o Israela a Philipa, zotavili se a pokračovali v křesťanské činnosti. Po válce se Israel po dva roky účastnil kazatelské služby plným časem a dále slouží jako křesťanský starší. Philip sloužil deset let jako cestující dozorce a stále se účastní kazatelské služby plným časem. I on je sborovým starším.

Odmítli přispívat na zbraně

Zebulan Nxumalo a Polite Mogane jsou dva mladí služebníci plným časem z Jižní Afriky. Zebulan vypráví: „Jednou v neděli ráno do našeho domu přišla skupina mužů a vymáhali 20 randů (asi sedm dolarů) na nákup zbraní. Uctivě jsme je požádali, aby přišli večer, jelikož náš nedělní časový plán byl příliš zaplněný na to, abychom tu záležitost rozebírali v tu chvíli. K našemu překvapení souhlasili. Večer přišlo 15 mužů. Z výrazu jejich tváří bylo zřejmé, že to myslí vážně. Zdvořile jsme se představili a potom jsme se zeptali, co si přejí. Vysvětlili, že potřebují peníze na nákup větších a lepších zbraní, s nimiž by se postavili proti nepřátelské politické frakci.

Zeptal jsem se jich: ‚Je možné uhasit oheň benzínem?‘

‚Ne, to by bylo nemožné,‘ odpověděli.

Vysvětlili jsme, že podobně i násilí by jedině vyvolalo další násilí a skutky pomsty.

Zdálo se, že tento výrok několik přítomných mužů rozhněval. Z jejich žádosti se nyní stala otevřená hrozba. ‚Tato výměna názorů je ztrátou času,‘ mručeli. ‚O povinném příspěvku se nediskutuje. Buď zaplatíte, nebo ponesete následky!‘

V tom okamžiku,“ vzpomíná Zebulan, „právě když se situace začínala vymykat kontrole, vešel jejich vůdce. Chtěl vědět, v čem je problém. Vysvětlili jsme svůj postoj a on pozorně naslouchal. Jako znázornění jsme použili jejich vlastního politického přesvědčení. Zeptali jsme se, jakou reakci by očekávali od cvičeného vojáka své organizace, kdyby ho někdo zajal a nutil, aby se dopustil kompromisu ve svém postoji. Řekli, že takový člověk by měl být připraven za své přesvědčení zemřít. Když jsme je za jejich odpověď pochválili, usmívali se. Neuvědomili si, že nám dali skvělou příležitost, abychom jim znázornili naši situaci. Vysvětlili jsme, že se odlišujeme od církví křesťanstva. Podporujeme Boží Království a naše ‚ústava‘ je založena na Bibli, která odsuzuje všechny formy vražd. Na nákup zbraní proto nejsme ochotni přispět ani jediným centem.

Když rozhovor vrcholil, do domu postupně přicházeli další lidé, takže jsme nakonec hovořili k velké skupině posluchačů. Sotva si byli vědomi, jak vroucně jsme se modlili, aby tento rozhovor měl příznivý výsledek.

Poté, kdy jsme objasnili svůj postoj, následovalo dlouhé ticho. Nakonec vůdce promluvil ke své skupině: ‚Pánové, chápu postoj těchto mužů. Kdybychom chtěli peníze na stavbu domova důchodců nebo by někdo z našich sousedů potřeboval peníze, aby mohl jít do nemocnice, tito muži by sáhli hluboko do své kapsy. Nejsou však ochotni dát nám peníze na zabíjení. Já osobně nejsem proti jejich přesvědčení.‘

Potom všichni vstali. Potřásli jsme si rukama a poděkovali jim za trpělivost. To, co začalo jako hrozivá situace, jež nás mohla stát život, skončilo velkým vítězstvím.“

Davy vedené kněžími

Vypráví Jerzy Kulesza, svědek z Polska:

„Pokud jde o horlivost a o to, jak dávat zájmy Království na první místo, byl můj otec Aleksander Kulesza příkladem hodným následování. Kazatelská služba, křesťanská shromáždění a osobní a rodinné studium pro něj byly skutečně posvátnými věcmi. Ani sněhová bouře ani mráz nebo silný vítr či horko pro něj nebyly překážkou. V zimě si nasadil lyže, vzal si batoh s biblickou literaturou a na několik dní odešel do některého z polských vzdálených obvodů. Setkával se s různými nebezpečími včetně násilnických partyzánských skupin.

Někdy podnítili odpor proti svědkům kněží, kteří popouzeli davy. Lidé se svědkům vysmívali, házeli na ně kameny nebo je tloukli. Domů se však svědkové vraceli šťastní, že vytrpěli urážky pro Krista.

Během těch prvních let po druhé světové válce nebyly úřady schopné udržet v zemi zákon a pořádek. Byl zde zmatek a zkáza. Policie a tajná bezpečnost vládly ve dne, zatímco v noci působily partyzánské skupiny a různé gangy. Bujely krádeže a přepadení a často docházelo k lynčování. Bezbranní svědkové Jehovy byli snadnou kořistí, zvláště když se na ně některé skupiny vedené kněžími zaměřovaly. Vpády do našich domovů tito lidé ospravedlňovali výmluvou, že brání katolickou víru svých otců. Při takových příležitostech rozbíjeli okna, kradli dobytek a ničili oblečení, potraviny a literaturu. Bible házeli do studny.

Nečekané mučednictví

Jednoho červnového dne roku 1946 jsme měli jet na kolech do vzdáleného obvodu, ale než jsme se sešli, navštívil nás mladý bratr Kazimierz Kądziela a tlumeným hlasem mluvil s mým otcem. Otec nás poslal do obvodu, ale nejel s námi. To nás překvapilo. Důvod jsme poznali později. Když jsme se vrátili domů, dověděli jsme se, že během minulé noci rodinu Kądzielových surově ztloukli. Můj otec šel proto pečovat o těžce zraněné bratry a sestry.

Později jsem vešel do pokoje, kde leželi, a ten pohled mne rozplakal. Zdi i strop byly postříkané krví. Na postelích leželi ovázaní lidé ztlučení do modra, oteklí, se zlámanými žebry a končetinami. Sotva bylo možné je poznat. Sestra Kądzielová, matka rodiny, byla strašně ztlučená. Můj otec jim pomáhal a předtím, než odešel, pronesl významná slova: ‚Ach, můj Bože, jsem tak zdravý a zdatný [bylo mu tehdy 45 let a nikdy nebyl nemocný] a neměl jsem tu výsadu trpět pro tebe. Proč se to stalo této letité sestře?‘ To ještě nevěděl, co ho čeká.

Když zapadlo slunce, vrátili jsme se domů, což odtud byly asi tři kilometry. Náš dům obklopila skupina padesáti ozbrojených mužů. Přivedli dovnitř i rodinu Wincenciukových, takže nás tam bylo devět. Každý z nás dostal otázku: ‚Jsi svědek Jehovův?‘ Když jsme odpověděli ano, tloukli nás. Potom se dva z těch surovců střídali, tloukli mého otce a ptali se ho, zda přestane číst Bibli a kázat o ní. Chtěli vědět, zda půjde do kostela a vyzná své hříchy. Vysmívali se mu a říkali: ‚Dnes tě budeme ordinovat na biskupa.‘ Otec neřekl ani slovo, nevydal ani sten. Snesl jejich mučení tiše jako ovce. Za rozbřesku, asi 15 minut poté, kdy náboženští tyrani odešli, zemřel, ubitý k smrti. Ale ještě předtím, než ti muži odešli, vybrali si jako svou další oběť mne. Bylo mi tehdy sedmnáct let. Když mne tloukli, několikrát jsem ztratil vědomí. Tělo jsem měl od pasu nahoru černé od ran, které jsem dostal. Týrali nás šest hodin. To vše proto, že jsme byli svědky Jehovovými!

Podpora od věrné manželky

Byl jsem ve skupině 22 svědků, kteří byli dva měsíce uvězněni v tmavé cele o ploše menší než deset čtverečních metrů. Ke konci tohoto období nám snížili příděl jídla. Na den jsme dostávali malý kousek chleba a hrneček hořké kávy. Ulehnout na studenou betonovou podlahu a spát bylo možné pouze tehdy, když někoho v noci odvedli k výslechu.

Za křesťanskou činnost jsem byl uvězněn pětkrát, ve vězení jsem strávil celkem osm let. Zacházeli se mnou jako se zvláštním vězněm. V mém osobním záznamu byla v tom smyslu poznámka: ‚Sužujte Kuleszu tak, aby provždy ztratil chuť obnovit svou činnost.‘ Avšak pokaždé, když mne propustili, jsem se dal k dispozici pro křesťanskou službu. Úřady také ztěžovaly život mé manželce Urszule a našim dvěma dcerkám. Jeden soudní úředník například po deset let zabavoval mé manželce část těžce vydělaného platu. Byla to údajně daň za to, že jsem tajně tiskl biblickou literaturu. Zabavili nám všechno kromě těch věcí, které považovali za nutné k životu. Jsem vděčný Jehovovi za svou statečnou manželku, která se mnou trpělivě vytrvala ve všech těchto strastech a po celou dobu pro mne byla skutečnou oporou.

Zde v Polsku jsme viděli duchovní vítězství. Nyní máme v Nadarzyně blízko Varšavy zákonně uznanou kancelář odbočky Společnosti Watch Tower. Po desítkách let pronásledování je nyní v Polsku přes 108 000 svědků, kteří jsou sdruženi do 1 348 sborů.“

Proč tolik mučedníků?

Záznam o ryzosti svědků Jehovových by zaplnil doslova svazky knih. Na takových místech jako v Malawi a Mosambiku, ve Španělsku v době fašismu, v Německu v době nacismu, ve východní Evropě v době komunismu a ve Spojených státech za druhé světové války tisíce svědků zemřelo jako mučedníci nebo zakusilo věznění a nepopsatelná muka, znásilňování a drancování. Vzniká otázka proč. Protože neústupní političtí a náboženští vůdci nejsou ochotni respektovat biblicky školené svědomí upřímných křesťanů, kteří se odmítají učit zabíjet a kteří se nepodílejí na žádné politické činnosti. Situace je přesně taková, jak ji popsal Kristus, jehož slova jsou zaznamenána v Janovi 15:17–19: „To vám přikazuji, abyste milovali jeden druhého. Jestliže vás svět nenávidí, víte, že mě nenáviděl dříve, než nenáviděl vás. Kdybyste byli částí světa, svět by měl rád to, co je jeho vlastní. Protože však nejste částí světa, ale já jsem vás vyvolil ze světa, proto vás svět nenávidí.“

Přes veškeré celosvětové pronásledování počet svědků Jehovových vzrostl ze 126 000 v 54 zemích v roce 1943 na téměř 4 500 000 ve 229 zemích v roce 1993. Dokonce i tváří v tvář smrti zvítězili. Jsou rozhodnuti pokračovat ve svém jedinečném vzdělávacím díle, při kterém oznamují dobrou zprávu o Království, dokud Jehova nerozhodne, že je toto dílo skončeno. — Izajáš 6:11, 12; Matouš 24:14; Marek 13:10.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 6]

Mučednictví v Německu

AUGUSTU DICKMANNOVI bylo 23 let, když vůdce SS Heinrich Himmler nařídil, aby byl před všemi ostatními svědky Jehovovými v koncentračním táboře Sachsenhausen zastřelen. Očitý svědek Gustav Auschner o tom vypráví: „Bratra Dickmanna zastřelili a řekli nám, že pokud nepodepíšeme prohlášení, že se zříkáme své víry, budeme zastřeleni všichni. Chtěli nás po třiceti nebo čtyřiceti nahnat do pískovny a všechny nás postřílet. Druhý den příslušníci SS přinesli každému z nás prohlášení, abychom je podepsali, nebo nás zastřelí. Měli jste vidět, jak protáhli obličeje, když odešli bez jediného podpisu. Doufali, že nám veřejnou popravou naženou strach. Více než jejich kulek jsme se však báli toho, že bychom zklamali Jehovu. Nikoho z nás už potom veřejně nezastřelili.“

[Rámeček a obrázek na straně 9]

Nejvyšší cena

ZVÍTĚZIT tváří v tvář smrti někdy znamenalo zaplatit nejvyšší cenu. Dopis, který přišel ze sboru Nseleni v severní části jihoafrické provincie Natal, vypráví o tragické události: „Píšeme vám tento dopis, abyste věděli o ztrátě našeho milovaného bratra Mosese Nyamussuy. Byl svářečem a opravářem aut. Při jedné příležitosti ho členové jisté politické skupiny požádali, aby jim svařil jejich podomácku vyrobené pušky, což bratr odmítl. Potom, šestnáctého února 1992, měli své politické shromáždění, při kterém došlo k boji s nepřátelskou skupinou. Tentýž den večer, když se vraceli z bitky, potkali bratra, jak jde do nákupního střediska. Tam ho zabili svými oštěpy. Proč to udělali? ‚Odmítl jsi svařit naše pušky, a naši kamarádi teď zemřeli v boji.‘

Pro bratry to byl skutečně velký šok,“ uvádí bratr Dumakude, tajemník sboru. „Budeme však,“ dodává, „stále pokračovat v naší službě.“

[Rámeček a obrázek na straně 11]

Mučednictví v Polsku

V ROCE 1944, když německé oddíly rychle ustupovaly a fronta se blížila k jednomu městu ve východním Polsku, okupační úřady nutily civilisty, aby hloubili protitankové zákopy. Svědkové Jehovovi odmítli podílet se na této činnosti. Mladého svědka Stefana Kieryła, který byl pokřtěn pouhé dva měsíce předtím, úřady nutily, aby vstoupil do pracovní brigády. On však statečně zaujal tentýž neutrální postoj. Úřady podnikly různé kroky, aby zlomily jeho ryzost.

Nahého jej přivázali ke stromu v bažinaté krajině, aby padl za oběť komárům a jinému hmyzu. Toto trýznění i další muka vydržel, a tak ho nechali být. Když ale přišel na inspekci brigády jeden vysoký důstojník, kdosi mu řekl, že je tam muž, který za žádnou cenu neuposlechne jeho příkaz. Důstojník třikrát Stefanovi nařídil, aby kopal zákop. On dokonce odmítl vzít do ruky rýč. Byl zastřelen. Stovky těch, kdo celou událost sledovali, ho osobně znaly. Jeho mučednictví se stalo svědectvím o tom, jak velkou sílu může Jehova poskytnout.

[Obrázek na straně 7]

Ananij Grogul

[Obrázek na straně 10]

Jerzy Kulesza