Tragická daň za potraty

KAŽDÝ rok zahyne potratem 50 až 60 milionů nenarozených dětí. Umíte si představit, kolik to je? Je to, jako byste každý týden odstranili z mapy celou populaci Havajských ostrovů!

Je obtížné zjistit přesný počet, protože většina vlád nevede pečlivou evidenci potratů. A tam, kde jsou potraty omezeny nebo jsou ilegální, se odborníci mohou jen pokoušet o odhad. Celosvětový přehled však vypadá asi takto:

Ve Spojených státech jsou potraty druhým nejčastějším chirurgickým zákrokem hned po chirurgickém vynětí mandlí. Ročně se provede kolem 1,5 milionu potratů. Převážná většina žen je neprovdaných — čtyři z pěti. Svobodné ženy ukončují těhotenství dvakrát častěji, než kolikrát porodí, zatímco vdané ženy rodí v průměru desetkrát častěji, než podstupují potrat.

Ve Střední a Jižní Americe — které jsou převážně katolické — jsou zákonná omezení potratů nejpřísnější na světě. Přesto je tam hodně nelegálních potratů, které znamenají vážné nebezpečí pro zdraví žen. Ženy v Brazílii například podstoupily minulý rok čtyři miliony potratů. Více než 400 000 těchto žen muselo následkem komplikací vyhledat lékařské ošetření. V Latinské Americe je přerušena přibližně čtvrtina všech těhotenství.

Za Atlantickým oceánem, v Africe, jsou zákony také přísné. Poškození a úmrtí jsou běžná zvláště u chudých žen, které vyhledávají pomoc pokoutních andělíčkářek.

V mnoha zemích Středního východu je sice psaný zákon přísný, ale přesto je tam značný počet žen, které si mohou dovolit zaplatit vysoký poplatek a dávají si potrat udělat.

Ve většině zemí západní Evropy jsou potraty do určité míry povoleny; nejliberálnější v tomto ohledu je Švédsko. Britská státní zdravotní péče vede záznamy o potratech od roku 1967, kdy byl tento zákrok legalizován. Pozorovali dvojnásobný nárůst počtu potratů a zároveň vzestup počtu porodů nemanželských dětí, pohlavně přenášených nemocí, prostituce a spoustu reprodukčních poruch.

S měnící se situací ve východní Evropě se mění i zákony ohledně potratů. Odhaduje se, že v bývalém Sovětském svazu je provedeno 11 milionů potratů ročně; patří tak mezi oblasti s nejvyšším počtem potratů na světě. Pro nedostatek antikoncepčních prostředků a pro špatné ekonomické podmínky ženy v této oblasti zřejmě podstupují v průměru šest až devět potratů za život.

V celé východní Evropě je všeobecný trend k uvolnění. Výrazným příkladem je Rumunsko, kde bývalý režim aktivně postavil potraty mimo zákon a zakazoval antikoncepci, aby se podpořil růst populace. Ženy byly nuceny porodit určený počet dětí — nejméně čtyři. V roce 1988 byly rumunské sirotčince přeplněny opuštěnými dětmi. A tak od doby, kdy revoluční vláda v roce 1989 upustila od omezení potratů, mají v Rumunsku nejvyšší poměr v Evropě, totiž tři ze čtyř dětí jsou odstraněny potratem.

Nejvyšší počet potratů má Asie. Čínská lidová republika se strategií ‚jedno dítě na rodinu‘ a zákonem nařízenými potraty vede, když hlásí 14 milionů potratů ročně. V Japonsku ženy zdobí malé sošky bryndáčky a hračkami na památku dětí, které si nechaly vzít. Veřejnost má velké obavy z antikoncepčních tablet a potraty jsou hlavní metodou plánovaného rodičovství.

Na území Asie, zvláště v Indii, vzniklo následkem lékařských postupů trapné dilema pro aktivistky za práva žen. Techniky, jako jsou amniocentéza a ultrazvuk, lze použít k tomu, aby se určilo pohlaví dítěte ve stále časnějších fázích těhotenství. Orientální kultura dávno oceňuje syny více než dcery. A tak tam, kde určení pohlaví dítěte a potrat jsou snadno dostupné, dochází ve velké míře k potratům plodů ženského pohlaví. Posouvá se tím poměr mezi počtem narozených chlapečků a holčiček. Feministické hnutí je nyní v paradoxní situaci, protože ve svých důsledcích prosazuje, aby žena měla právo dát pryč plody ženského pohlaví.

Co cítí matky

Podobně jako jiné lékařské zákroky, i potraty s sebou nesou určitou míru nebezpečí a bolesti. V těhotenství je děložní hrdlo neboli cervix těsně uzavřeno, aby bylo dítě v bezpečí. Roztažení děložního hrdla a zavedení nástrojů může být bolestivé a může způsobit poranění. Potrat formou odsátí trvá přibližně 30 minut, během kterých žena může pociťovat střední až silnou bolest a křeče. V případě potratu solným roztokem se vyvolá předčasný porod, někdy za pomoci prostaglandinu, látky, která spouští porod. Stahy mohou trvat hodiny, nebo dokonce dny a mohou být bolestivé a po citové stránce vyčerpávající.

Bezprostřední komplikace potratu zahrnují krvácení, poškození nebo natržení děložního hrdla, proražení dělohy, krevní vmetky, reakce na narkózu, dále křeče, horečku, třesavku a zvracení. Nebezpečí infekce je zvláště vysoké tam, kde zůstaly v děloze zbytky plodu nebo plodového lůžka. Je běžné, že potrat není proveden úplně, a potom je zapotřebí operativního zákroku, aby byla odstraněna rozkládající se tkáň, která v děloze zůstala. Někdy je třeba vyjmout celou dělohu. Vládní studie ve Spojených státech, Británii a v bývalém Československu uvádějí, že potraty výrazně zvyšují předpoklad, že později dojde k neplodnosti, mimoděložnímu těhotenství, spontánním potratům, předčasným porodům a vrozeným vadám.

Bývalý americký hlavní lékař C. Everett Koop si povšiml, že nikdo neudělal „studii citových reakcí nebo pocitu viny u žen, které si nechaly udělat potrat a nyní zoufale touží po dítěti, a nemohou je mít“.

Studie o potratech by měla mít v kontrolní skupině cudné mladé křesťany, kteří si zachovávají své panenství z úcty k Božímu zákonu a k životu. Takové studie by zjistily, že tito lidé mají kvalitnější vztahy, větší sebeúctu a trvalý pokoj mysli.

Co cítí nenarozené dítě

Jaké pocity má nenarozené dítě, bezpečně uhnízděné v teple matčiny dělohy, když je náhle napadeno smrtící silou? To se můžeme jen dohadovat, protože takové bezprostřední vyprávění nikdy nebude možné vyslechnout.

Většina potratů se provádí v prvních 12 týdnech života dítěte. V této době již malinký plod cvičí dýchání a polykání a jeho srdce tluče. Může ohýbat drobounké prstíčky, svírá pěst, dělá kotrmelce ve svém vodním světě — a cítí bolest.

Mnohé plody jsou z dělohy vyrvány pomocí vakuové trubice s ostrou hranou a odsáty do nádoby. Postup se nazývá miniinterrupce. Mohutné sání (29krát silnější než vysavač prachu) roztrhá malinké tělíčko. Život jiných dětí je předčasně ukončen roztažením děložního hrdla a kyretáží. Nožem ve tvaru smyčky se vyškrabe výstelka dělohy a dítě se při tom rozkrájí na kousky.

Plody, které jsou starší než šestnáct týdnů, umírají solným potratem neboli metodou otravy solí. Dlouhou jehlou se propíchne vak s plodovou vodou, ta se zčásti odebere a nahradí koncentrovaným solným roztokem. Jak dítě polyká a dýchá, naplní se jeho jemné plíce toxickým roztokem a ono se zmítá v křečích. Leptající toxický roztok spálí povrchovou vrstvu kůže a způsobí, že ta se obnaží a svraští. Mozek plodu začne krvácet. Bolestivá smrt může nastat řádově za hodiny, i když při porodu, který začne za jeden den nebo později, dojde občas k vypuzení živého, leč umírajícího dítěte.

Jestliže je dítě příliš velké na to, aby bylo zabito touto metodou nebo podobnými způsoby, zůstává jediná možnost — hysterotomie, císařský řez. Zákrok má pochybený účel — místo, aby život zachránil, má za úkol ho ukončit. Břicho matky se operativně otevře a téměř vždy je vyňato živé dítě. Může dokonce i křičet. Ale musí se nechat zemřít. Některé z těchto dětí byly záměrně usmrceny zadušením, utopením nebo jinými způsoby.

Co cítí lékaři

Po staletí se lékaři zastávali hodnot, které vyjadřuje Hippokratova přísaha, kde se v jedné části říká: „Nikomu nepodám smrtící lék, ani kdyby o to žádal, ani nikomu v tomto směru neposkytnu radu. Ani žádné ženě nepodám prostředek, který vyvolá potrat. Budu vždy chránit své umění, aby zůstalo čisté a neposkvrněné.“

Jakým etickým zápasem prošli lékaři, kteří ukončují život v děloze? Doktor George Flesh to popisuje tímto způsobem: „První potraty, které jsem dělal jako sekundář, mne citově nijak nezatěžovaly. . . Moje nespokojenost začala po mnoha stovkách potratů. . . Proč jsem se změnil? Na začátku mé praxe ke mně přišel manželský pár se žádostí o potrat. Děložní hrdlo pacientky bylo tuhé, a nemohl jsem ho roztáhnout, abych provedl výkon. Řekl jsem jí, aby přišla za týden, protože by hrdlo mohlo být volnější. Manželé se vrátili a oznámili mi, že si to rozmysleli. Za sedm měsíců jsem byl u porodu jejich dítěte.

O několik let později jsem si hrál s malým Jeffreyem v bazénu u tenisového klubu, jehož členy byli jeho rodiče i já. Bylo to šťastné a krásné dítě. Děsilo mne pouhé pomyšlení, že jen díky technické překážce jsem neukončil Jeffreyův budoucí život. . . Jsem přesvědčen, že roztrhat plod na kusy pouze proto, že si to matka přeje, je akt zkaženosti, kterou by společnost neměla trpět.“

Zdravotní sestra, která přestala asistovat při potratech, vyprávěla o svém působení na oddělení, kde se prováděly potraty: „Jedním z našich úkolů bylo zjistit, zda jsou venku všechny části tělíčka. . . Pokud by byla mladá žena propuštěna a něco z dítěte by jí zůstalo v děloze, mohly by nastat vážné problémy. Brala jsem jednotlivé části a pečlivě jsem sledovala, zda jsou všechny; přesvědčovala jsem se, že tam jsou dvě ruce, dvě nohy, trup a hlava. . . Mám čtyři děti. . . Mezi mým zaměstnáním a mým soukromým životem byl obrovský rozpor, se kterým jsem se nemohla vyrovnat. . . Dělat potraty je obtížné řemeslo.“