Buvol africký — Zvíře ochotné spolupracovat

Od dopisovatele Probuďte se! v Keni

JEDETE africkou savanou. Vaše auto se kodrcá přes pahorek. Náhle se jen několik metrů před vámi objeví stádo zvířat, která nahánějí hrůzu. Jsou to mohutná stvoření, každé z nich dosahuje v kohoutku výšky kolem jednoho a půl metru a váží téměř tunu. Váš příjezd je vyrušil, a tak stojí jako přimrazena, hlavy mají zdvižené, jak se snaží zachytit váš pach, a výhružně na vás hledí.

Vaše oči jsou však upřeny na jejich mohutné rohy, které se stáčejí dolů a do stran. Mezi špičkami rohů je vzdálenost téměř 150 centimetrů. U některých zvířat se zvrásněné základny rohů rozšiřují a pokrývají celý vršek jejich čela, takže tvoří jakousi mohutnou přilbu. Uvažujete o tom, kolik ran takovým beranidlem by vaše vozidlo mohlo vydržet.

Vezmeme-li v úvahu pověst těchto zvířat, vaše obavy jsou pochopitelné. Jsou to totiž afričtí buvoli. Jsou považováni za mimořádně nebezpečná zvířata se sklonem zaútočit při sebemenším podráždění. O afrických buvolech se říká, že zranili nebo zabili více lidí — a lvů — než všichni ostatní býložravci, kteří na zemi žijí. Není divu, že pohled na ně vás může vyděsit! Když tedy jeden z tvorů prudce odfrkne, připravujete se na nejhorší. K vašemu překvapení a úlevě však žádný útok nepřichází. Místo toho se celé stádo obrací, dává se do klusu a mizí!

Ne, nepodařilo se vám vyděsit tyto tvory svým upřeným pohledem. Africký buvol sice není zvíře, se kterým by bylo možné si zahrávat, ale svým založením je to tvor překvapivě klidný. Jeho potravou je tráva, nikoli maso (ani zvířecí, ani lidské). Skutečnost, že se buvolům připisuje zuřivost, nevyplývá z vědeckého studia, ale je výsledkem legend a vymyšlených historek lovců. Buvol nevyhledává konflikty, raději uteče. Afričtí buvoli vůbec nejsou nesnášenlivá zvířata — naopak jsou vzorem vzájemné spolupráce.

Spolupráce pro přežití

Africký buvol je mimořádně společenským stvořením. Vyskytuje se na většině území Afriky od Sahary na jih, a pokud je na blízku voda, cítí se spokojeně prakticky v jakémkoli typu krajiny. Během období dešťů, kdy je dostatek vody a hojnost potravy, se africký buvol pohybuje ve velkých stádech. Zatímco v některých oblastech se průměrné stádo skládá asi z 350 kusů, jsou i stáda, v nichž jde počet zvířat do tisíců. V období sucha se stáda rozpadají na skupinky od dvou do dvaceti jedinců. Každý den — jednou ráno a jednou večer — se stádo přesune k blízkému zdroji vody. Jeden buvol vypije i 30 až 40 litrů.

V žáru dne tito společenští čtvernožci s oblibou leží ve vodě a válejí se v blátě. Tento zvyk buvolům slouží nejen k tomu, aby se ochladili a osvěžili, ale také jim pomáhá zbavit se obtížných parazitů. Nebo mohou prostě ležet ve stínu — vypadají, jako by meditovali — a pomalu přežvykovat trávu, větvičky a listí, které přes noc spásli.

Když vyvstane nebezpečí, duch spolupráce je okamžitě zřejmý. Jeden buvol vyhlásí poplach tím, že hlasitě odfrkne. Brzy je celé stádo připraveno k obraně. O buvolech se ví, že se semknou dohromady a zaútočí i na lva! Tento instinkt navzájem se chránit je mezi býložravci něčím zcela neobvyklým. V případě nebezpečí totiž u býložravců většinou platí pravidlo zachraň se, jak umíš. Mezi buvoly jsou díky jejich instinktu schopna přežít i kulhavá a slepá zvířata, pokud se těsně drží stáda.

Stejná soudržnost pokračuje i tehdy, když žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí. Jestliže například dojde ke změně činnosti, buvoli se třeba pasou a potom se ukládají k odpočinku, celé stádo se této nové činnosti přizpůsobí během několika minut. Vědci se dříve domnívali, že stádo se řídí podle toho, co dělá vůdčí jedinec. V současné době se má za to, že buvoli následují toho člena stáda, který je nejlépe seznámený s terénem, v němž se stádo nachází. Obecně to bývá starší kráva. Dospělí býci mají sklon oddělovat se od stáda a žít samostatně. Zvířata ve stádě tedy nejsou tyransky nucena k poslušnosti panovačným vůdcem, ale dávají najevo, že svým založením jsou docela ochotná ke spolupráci.

Je osamělý býk samotářem?

Proč se tedy býci oddělují od stáda? Přestávají být společenští? Rozhodně ne. Jejich poměrně osamělý způsob života vyplývá z toho, jak ohromné mají tělo. Jsou příliš těžcí na to, aby se přesunovali z místa na místo tak často jako stádo, a proto dají přednost usedlejšímu způsobu života. Každý z nich si tedy určí osobní území, kde žije — místo, kde je stín, zeleň, na které se může v noci pást, a blízký vodní zdroj. Stále však zůstává co nejblíže stezek, po kterých se pohybuje stádo při svých každodenních cestách k vodě. Čas od času se takový býk bude se svými bývalými společníky pást. Když vodní zdroje v období sucha vysychají, několik býků se sdruží, aby dvakrát denně vykonávali cestu ke společnému zdroji vody.

Co se stane, když je stádo nuceno projít osobním územím nějakého býka? Dojde k ohromnému boji? Vůbec ne. Býk se sejde se stádem na hranicích svého „pozemku“ a osobně je doprovodí k hranici území, které patří sousednímu býkovi. Nyní převezme odpovědnost on a převede stádo k dalšímu území. Proces se opakuje, dokud se stádo nedostane k vodě. Když je stádo v nebezpečí, býci převezmou úlohu ochránců krav a telat. Automaticky se zařadí do zadního voje — to je nejnebezpečnější místo — a na útěk se dávají jako poslední.

Afričtí buvoli si tedy nezaslouží pověst zvířat, která nahánějí hrůzu. Když jsme je poznali trochu lépe, nedíváme se na ně jako na tvory, kteří bezmyšlenkovitě útočí a kteří ničí vše, co se jim postaví do cesty. Díváme se na ně jako na příklad pokojné spolupráce — příklad, který je hoden toho, aby o něm lidé uvažovali, a snad jej i napodobili.

[Obrázky na straně 24 a 25]

O buvolech se ví, že se semknou dohromady a zaútočí i na lva

I když býci stádo opustí, stále zůstávají poměrně společenskými zvířaty