Stárnout s porozuměním

ŽIVOTNÍ příběh letitého muže ze Středního východu, který prožil mnohé těžkosti a neštěstí, končí ujištěním, že „zemřel, starý a spokojený se dny“. Bylo mu více než 140 let. — Job 42:16, 17.

Jiný muž, také ze Středního východu, se dožil úctyhodného stáří 175 let. Zpráva říká, že „vydechl naposled a zemřel v dobrém stáří, starý a spokojený“. Ano, lidé mohou vést uspokojující život i v pokročilém věku. — 1. Mojžíšova 25:7, 8.

Ve věku, který bychom dnes považovali za velmi vysoký, jeden z výše uvedených mužů dobrovolně opustil svůj pohodlný domov ve městě a s celou svou domácností se přestěhoval do cizí země. První část jeho putování byla dlouhá 970 kilometrů. Navíc cestoval bez pomoci moderních dopravních prostředků. Ten druhý muž trpěl vážnými zdravotními problémy. Oba muži ve svém pokročilém věku vychovávali rodiny.

Jeden z nich viděl, jak část země, kde přebýval, byla zaplavena spojenými armádami pěti útočících králů. Musel shromáždit skupinu asi tří set mužů, aby tyto krále pronásledoval a zachránil draze milovaného příbuzného. Později viděl, jak byla Božím činem zničena dvě vzkvétající města. Dvakrát se stalo, že tomuto muži mocní králové dočasně zadrželi jeho krásnou ženu.

Oba tito staří muži — Job a Abraham — úspěšně prošli skličujícími událostmi, a navíc byli na konci svého života ‚staří a spokojení‘. Jaké bylo jejich tajemství?

Moderní problémy stáří

Opravdu se problémy, které dnes mají starší lidé, tolik liší od problémů, které prožívali lidé ve starověku? Nepostihuje dnes některé starší lidi ztráta majetku, nebo nepřicházejí dokonce o prostředky k životu?

Někdo ztrácí domov a musí se přestěhovat do neznámého prostředí. Blízcí příbuzní, přátelé a manželští druhové umírají. Závažným činitelem, se kterým musí staří lidé bojovat, jsou zdravotní problémy. Je smutné, že některé děti opouštějí své rodiče, odmítají je podporovat a nechají je, aby se o sebe starali sami.

Nemusíme takové problémy dále rozebírat, protože je známe až příliš dobře. Ale můžeme moudře hledat řešení.

Postoj ke stárnutí

Možná je třeba, aby člověk upravil svůj postoj; ten by totiž mohl být kořenem jeho nespokojenosti. Někteří staří lidé například trvají na tom, že budou žít sami, i když postarat se o sebe je daleko za hranicemi jejich možností. Jedna postižená žena, která měla velký pozemek a žila sama, si pověsila na dveře tabulku, na níž stálo: „Nevstupovat!“ Domnívala se, že všichni chtějí jen její peníze nebo majetek; nikomu nedůvěřovala.

Takový člověk nestárne s porozuměním, a to je velmi smutné! Pravda, každému se nedá důvěřovat. Ale je mnohem moudřejší přijmout skutečnost, že někomu je možné věřit, a obdržet tak přátelství a pomoc těch, kdo se upřímně snaží být nápomocní!

Někteří starší lidé se možná domnívají, že už mají život za sebou. Ale stále ještě žijí a zjišťují, že je prospěšné udržovat mysl v činnosti a plně využívat svou schopnost přemýšlet. Poznávat nové věci není nad jejich schopnosti a může je to obohatit, i když jim učení možná trvá déle, než když byli mladí.

Stáří je svět sám pro sebe

Na odborné škole se při výuce geriatrie říká, že staří lidé potřebují cítit nezávislost mysli i těla. Musí také cítit, že jsou milováni a že je někdo potřebuje, že jsou užiteční a že se o sebe mohou postarat. Dále se při této výuce říká, že starší lidé potřebují mít pocit sounáležitosti, který je možné získat v rodině a s přáteli, a že by jim prospělo náboženské společenství.

Jaký je tedy ten nejlepší postoj, který by starší lidé měli zaujmout? Skutečnou pomocí může být optimistický pohled. Jedním z lidí, kteří se dívali na stáří jako na novou kapitolu svého života, byla devadesátiletá matka jednoho bývalého amerického prezidenta. Ve svých pamětech napsala: „Není třeba bát se stáří. . . Může být bohaté a může přinášet naplnění. . . Kvalita našeho pozdějšího života bude určena životem, kterému jsme již dali podobu.“ Takový postoj dodá pozdějším létům života více smyslu.

Již zmíněné lekce z geriatrie upozorňují, že spokojení staří lidé jsou ti, kteří se dokáží vzdělávat. Našli si nové a uspokojující zájmy, učí se a pěstují podnětné koníčky, těší se z významných zážitků a přátelství, učí se vážit si života a žít podle svých tělesných možností.

A co nevyhnutelné životní problémy? Kniha On Growing Old (O stárnutí) říká: „Není třeba dodávat, že pokud má člověk přístup k vyšším hodnotám, a zvlášť k síle, která je vlastní víře, bude schopen lépe snášet problémy. . . Staří lidé by se především měli snažit posilovat svá náboženská pouta.“

Někteří lidé dávají naprostou přednost ‚životu na plné obrátky‘. Jedna bělovlasá jedenašedesátiletá paní našla zálibu v silných motocyklech a stala se členkou motocyklového klubu výhradně pro lidi nad 40 let. Tím ovšem Probuďte se! nedoporučuje letitým lidem motocykly!

Jeden starší pár má heslo: „Netrap se kvůli svému věku a nenech všeho, když jdeš do důchodu.“ Tímto heslem se řídili, a v roce 1980 jeli na kole z Los Angeles do New Yorku. Devětašedesátiletý muž a jeho čtyřiašedesátiletá manželka cestovali na kole po Kanadě, Spojených státech, Norsku, Belgii, Holandsku, Německu, Francii a Británii. Od roku 1976, kdy odešli do důchodu, tak procestovali během čtyř let více než 25 000 kilometrů. Ani tímto nedoporučujeme, aby si člověk naplnil život takovými zájmy, které mu nenechávají čas na to, aby poznával pravé uctívání Boha a podílel se na něm. Ale přece tento příklad ukazuje, že někteří starší lidé mají velkou schopnost žít aktivně.

Tvořivá činnost a práce pro ostatní mohou člověku pomoci, aby stárnul s půvabem. Skupina řemeslníků v oblasti Velkého Vancouveru v Kanadě, kteří byli v důchodu, a některým bylo již přes sedmdesát, si udržovala svou zručnost tím, že poskytovali důchodcům levné opravy v domácnosti. O tom, jaký účinek měla tato práce na řemeslníky, jeden muž řekl: „Je to dobrá terapie. Udržuje je v činnosti.“ Novinová zpráva uvedla, že „nejsou ještě na odchodu, jsou pouze v důchodu“. Tito muži si také myslí, že dívat se po zbytek života na televizi je pouze pro lidi, kteří opravdu na odchodu jsou.

Úloha ocenění

Svou roli hraje také ocenění pro život. Čilý sedmaosmdesátiletý muž z Britské Kolumbie (Kanada) projevil mnoho ocenění pro to, že prostě může být naživu. Jeho zásada pro to, jak stárnout s porozuměním, zněla: „Udržuj mysl v činnosti a zůstaň srdcem mladý. Nedělej si starost o příští dny.“ Nikdy se vlastně na stáří předem nepřipravoval, ale měl stále hodně práce na čerstvém vzduchu, když se staral o své ovocné stromy. Aby se přizpůsobil změněným okolnostem, udržoval si živý zájem o ostatní lidi a vždy se snažil jít s dobou.

I když postavení starších lidí v rodině a ve společnosti prochází změnami, tito lidé nemusí ztrácet všechen zájem o život nebo upadat do hluboké duševní sklíčenosti. Pokud je v této době podporují přátelé a příbuzní, může to způsobit mnoho dobrého, protože staří lidé se tak mohou podělit o své zkušenosti a radosti. Jeden starší muž, který žije sám ve svém domě v Britské Kolumbii, poznamenal: „Pokud jsou staří lidé svými rodinami zanedbáváni, mají sklon žít minulostí, a to není dobré.“ Váží si své rozvětvené rodiny a jejich věrnosti v tom, jak s ním udržují kontakt. „Telefon,“ řekl tento muž, „je pro staré lidi báječný vynález.“

Jeden muž, který musel předčasně odejít do důchodu kvůli vážným srdečním potížím, se vyjádřil k nebezpečí žít minulostí. Vedl velmi aktivní život. Byl úspěšným obchodníkem a zároveň sloužil jako jmenovaný starší ve sboru svědků Jehovových. Žil lítostí nad činnostmi, které již nemohl vykonávat? „Ne,“ řekl, „opravdu ne. Jsem spokojen s tím, že jsem dělal, co bylo v mých silách. Položil jsem základ, na kterém mohou stavět jiní.“

Vztah, který panuje mezi tímto mužem a jeho vdanými dcerami s jejich rodinami, se postupem let stal, řečeno jeho slovy, „tím nejtěsnějším“. On a jeho manželka si váží svých milovaných a naučili se nechávat rodinná rozhodnutí svých dospělých dětí na těch, kterým patří — na nich samotných. Pokud by to nedělali, působilo by to jen neshody a nespokojenost a také známé problémy mezi rodiči a manželskými druhy jejich dětí.

O kolik radosti prarodiče přicházejí, není-li jejich úloha uznávána! Jaké je to ale štěstí slyšet, jak vnouče říká: „Dědečku! Kde jsi byl? Tolik se nám stýskalo!“

V dnešním světě je tolik sobectví a takový nedostatek přirozené náklonnosti, že ne všem nemocným a stárnoucím lidem se dostává morální a hmotné podpory, kterou tolik potřebují, aby mohli být vyrovnaní, když se setkají s problémy. Vedoucí jednoho střediska naléhavé péče v Kanadě zhodnotila situaci takto: „Mnozí z těchto starých lidí opouštějí svůj útulný domov a přicházejí sem, kde mají jen postel a skříň. Když je odváží pohřební vůz, zůstane po nich jen malá krabice, která obsahuje všechen majetek, který na světě měli. Je otřesné to zažít.“ Za určitých okolností však tato zařízení mohou být jediným řešením pro rodiny, jež se snaží zajistit péči o své letité milované.

Hledět do budoucnosti s porozuměním

Podle některých prognostiků přijde čas, kdy předepsané léky potlačí stárnutí, tak jako jsou dnes pod kontrolou některé jiné zdravotní problémy. Ale opravdu poskytují takové iluzorní předpovědi nedokonalých lidí skutečnou, posilující naději pro člověka, kterému je téměř „sedmdesáte“ nebo „osmdesát let“? — Žalm 90:10, Bible kralická.

Tisíce starších lidí našlo posilující naději v Božím slově, v Bibli. Nyní důvěřují jistým slibům „Prastarého na dny“, Jehovy Boha. (Daniel 7:9, 13) Jedním takovým slibem je, že tělo staršího člověka se „stane svěžejším než v mládí“ a on se „vrátí do dnů své mladistvé síly“. (Job 33:25) Dokonce i ti, kdo spí ve smrti, se vzbudí k takovému druhu života v Božím spravedlivém novém světě, který brzy nahradí přítomný neuspokojivý systém věcí. (Skutky 24:15; 2. Petra 3:13) Právě tato zdravá naděje umožnila Abrahamovi a Jobovi, aby byli na konci svého života ‚staří a spokojení‘.

Opravdu, žít podle takových hodnot, které přinášejí uspokojení srdci, je jako budovat si bankovní konto pro budoucnost. Starší člověk také může vzkvétat, má-li rodinu a přátele, kteří jej podporují, a zabývá-li se vhodnými činnostmi. Především blízký vztah k Tomu, kdo slíbil úlevu od stárnutí a smrti, umožňuje stárnout s porozuměním. Ano, těm, kdo mají Boží přízeň, se bude „stále dobře dařit, až zešediví“. — Žalm 92:14.