Proměny církve ve Francii
Od dopisovatele Probuďte se! ve Francii
„‚Návštěvnost kostelů je téměř nulová. Každé ráno sloužím mši jen pro vrabce a pavouky. Minulý rok jsem vykonal jeden křest a dvacet šest pohřbů. To je, co? Ani jedinou svatbu.‘ Když [tento kněz] poprvé přijel do La Bastide [na jihu Francie], navštěvovalo výuku katechismu osmdesát pět dětí. Dnes je to úhrnem všeho všudy pět dětí. Na diecézi je pouze jeden seminarista a 120 farníků nemá žádného kněze.“ — Výrok kněze citovaný pařížským deníkem Le Figaro.
„Kdo rozhodne, aby se vrátily katolíkům gregoriánské chorály, krásné chvalozpěvy, . . . oltáře poseté květinami, obřadní roucha, kadidlo, varhany a faráři na kazatelně? . . . Katolík, který ve svém náboženství není činný a rozhoduje se pro návrat do ovčince, se podobá marnotratnému synovi. Dnes však nenajde teplo otcovského domu, ale parkovací plochu vybavenou reproduktory.“ — Geneviève Dormannová, která píše do časopisu Le Figaro Magazine.
OD KONCE sedmdesátých let došlo u katolíků, kteří vstupují do manželství s protestanty, k podstatné změně. Do roku 1966 musel katolický manželský partner podepsat přísežný slib, že všechny děti narozené z tohoto svazku bude vychovávat jako katolíky. Protestantský manžel nebo manželka museli tuto dohodu také podepsat. Dnes je církev shovívavější. Svatební obřad může proběhnout buď v protestantském, nebo katolickém kostele za přítomnosti duchovních jednoho, druhého nebo obou vyznání.
„Od II. vatikánského koncilu katolická církev nejen budí nový dojem na veřejnosti, ale také sama na sebe se dívá jinak . . . Církev je teď méně okázalá, má blíže k jiným křesťanským vyznáním, uznává svobodu svědomí a tvrdí o sobě, že je ‚ke službě světu‘.“ — Francouzský deník Le Monde.
Katolická církev prodělává již po několik desetiletí, a zvláště od II. vatikánského koncilu mnoho změn. Jak se na tyto změny dívají věrní stoupenci a duchovenstvo?
Věci nejsou, jak bývaly
Na začátku šedesátých let pařížský arcibiskup kardinál Feltin dovolil kněžím ve své diecézi, aby odložili kněžská roucha a nosili civilnější oblečení, dokonce konfekční obleky pouze s malým křížkem na klopě. Římskokatolická sutana ve Francii prakticky vymizela, protože ji nosí pouze tradicionalističtí kněží. Přibližně ve stejnou dobu dostali katolíci možnost vybrat si, zda se zúčastní mše v sobotu večer, nebo v neděli ráno.
Liturgie, která se po staletí nezměnila, prodělala mnoho změn. Při mši se začaly používat moderní písně, přestože ne každému se líbí. Oltář v kostele byl otočen, takže se kněz během obřadu dívá na své stádo. Jedna z nejzávažnějších změn v katolické liturgii však spočívá v tom, že se mše slouží v jazyku dané země. To mělo za následek, že latinská mše prakticky vymizela.
Příkladem toho, jak někteří zanícení katolíci reagovali na tuto situaci, jsou François, Maryse a Gilles. François byl vášnivým zastáncem toho, aby se mše četla ve francouzštině. Prohlásil: „Přinejmenším byste mohli rozumět, co kněz řekl.“ Maryse byla proti změně, protože, jak uvedla, mše „byla předtím hezčí“. Gilles je zajedno s Maryse. Svěřil se: „Přechod z latiny do francouzštiny mi připadal jako porušení víry.“
Mnozí z těch katolíků, kteří jsou těmto změnám nakloněni, se domnívají, že věci nepostoupily dost daleko. Někteří doporučují, aby církev měla aktivnější úlohu v záležitostech světa. Další jsou zastánci manželství u kněží, a dokonce ordinace žen do kněžského úřadu.
Jsou věřící dostatečně věrní?
Tyto změny nezapůsobily jen na církevní rituály. V mnoha zemích návštěvnost kostelů značně poklesla. Procento francouzských katolíků, kteří se účastní mše alespoň jednou za měsíc, tak pokleslo za posledních dvacet pět let ze 45 na 20 procent. Pravidelná zpověď knězi vyšla z módy. Podle nedávného průzkumu pouze 14 procent Francouzů chodí ke zpovědi alespoň jednou za rok; pro srovnání, v roce 1952 to bylo 51 procent.
Naléhavým problémem se také stal dohled nad stádem. Duchovní stárnou. Kněží, kteří odcházejí z úřadu nebo umírají, nejsou nahrazováni. Následkem toho laici přebírají aktivnější úlohu při uctívání.
Ve venkovských oblastech je krize kněžstva pociťována mnohem naléhavěji. Ve Francii stovky venkovských farností již nemají kněze a mnozí věřící buď cestují na nedělní mši do blízkých městeček, nebo se spokojí s tím, co církev ve Francii označuje jako ADAP, Les Assemblées Dominicales en L’Absence de Prêtres (Nedělní shromáždění bez přítomnosti kněze). Co si lidé myslí o těchto shromážděních, která již nemohou být pokládána za mši? Jedna jeptiška se otevřeně vyjádřila o situaci ve střední Francii: „Lidé vlastně nežádají o nic. Kdyby se v neděli nic nedělo, spokojili by se nakonec i s tím.“
Nové — zpravidla charismatické — katolické skupiny představují pro mnohé lidi známku naděje. Působí však jen na velmi malou část katolických věřících a neposkytují řešení pro to, co se označuje jako krize církve.
Proč ale dochází ke všem těmto změnám? Kdy začaly? Co je způsobilo? Abychom mohli odpovědět na tyto otázky, je třeba, abychom se ve zkratce podívali zpět na dějiny katolické církve za posledních třicet let.