Tajemní jezdci na nebeském větru

„Kdo jiný než Bůh může vymyslet výjevy tak nekonečné nádhery? Kdo jiný než Bůh by je mohl vytvořit — namalovat na nebesa tak oslnivý obraz?“

CO VZBUDILO v polárním badateli devatenáctého století Charlesi F. Hallovi takovou zbožnou úctu? Jeden z nejúžasnějších přírodních jevů, jaké mohou lidské oči spatřit — aurora borealis, běžně nazývaná severní polární záře.

Lidé byli těmito nebeskými světly okouzleni už ve 4. století před naším letopočtem, kdy řecký filozof Aristoteles sepsal o tomto jevu svou teorii. Avšak teprve v roce 1621 zavedl francouzský vědec a matematik Pierre Gassendi pojem „aurora borealis“ (neboli severní svítání), jak se používá dnes. Aurora bylo v klasické mytologii jméno růžovoprsté římské bohyně svítání. Ta byla také matkou větrů — severní vítr se jmenoval Boreas.

Co je příčinou polární záře? Mohly by ji působit sluneční paprsky, když se odrážejí od drobných ledových krystalů rozptýlených ve vzduchu? Nebo sluneční světlo odrážející se od ledovců? Nebo exploze, které vznikají, když se setká teplý vzduch se studeným? Nic takového. Moderní vědecké výzkumy uvádějí tento jev do přímé souvislosti s činností Slunce a magnetického pole Země.

Toto úžasné představení začíná 150 miliónů kilometrů od nás, v srdci naší sluneční soustavy. Jaderné výbuchy, k nimž dochází na povrchu Slunce i uvnitř něho, vyvrhují do okolního vesmíru ohromné množství plynu rychlostí, kterou někteří vědci odhadují až na 4 000 000 kilometrů za hodinu. Tento prudký sluneční vítr, který obsahuje ohromné množství částic s velkou energií, se do vnější zemské atmosféry dostane během 24 až 48 hodin. Jakmile vstoupí do vnějšího pásu magnetického pole Země, mnoho částic bohatých na energii je lapeno a vlečeno k pólům. Později se srážejí s molekulami dusíku a atomy kyslíku, uvedou je do excitovaného stavu, a tím zahájí hru světel. K podobné reakci dochází při rozsvícení neónové zářivky.

Někdy se zdá, jako by se závěsy polární záře téměř dotýkaly země. Polární záře se však objevuje jen ve výšce 100 až 1 000 kilometrů nad zemí. Srážky, k nimž dochází v nižších polohách, vytvářejí žluté a zelené odstíny, zatímco ve vyšších polohách vzniká červené a modré záření. Některé světelné efekty jsou ohromné. Mají tloušťku 3 až 5 kilometrů, jsou více než 160 kilometrů vysoké a táhnou se doslova tisíce mil.

Kde ji můžeme vidět a jak vypadá?

Je škoda, že jen malé procento obyvatel Země někdy uvidí polární záři. Pro lidi žijící v tropech je v podstatě neznámým jevem. Pokud však žijete v jižním Grónsku, na Islandu, v severním Norsku nebo na severní Aljašce, tančí pro vás polární záře až 240 nocí v roce. Na severní Sibiři a ve střední Kanadě ji lidé vidí asi sto nocí v roce, zatímco obyvatelé jižní Aljašky ji pozorují jen pět nocí v roce. Ve středním Mexiku mohou být svědky této události jednou za deset let. Na jižní polokouli se tato tančící světla, označovaná jako aurora australis, předvádějí hlavně tuleňům, velrybám a tučňákům. Avšak Nový Zéland a části Austrálie a Argentiny patří do řídce zalidněné oblasti, kde se polární záře vyskytuje. Jejich obyvatelé tedy mohou tuto nebeskou podívanou spatřit.

Jasná noční obloha skýtá dokonalé pozadí pro neustále se měnící panoráma jakýchsi závěsů, arkád a vodopádů, jež se vlní a pohupují po celé obloze. Zdá se, že nejjasnější polární záře se objevuje v neviditelném pásu kolem severního a jižního magnetického pólu Země, někde mezi 55. a 75. stupněm zeměpisné šířky. Polárník William H. Hooper připouští: „Nelze popsat slovy ty stále se měnící oslnivé výjevy; žádné pero ani tužka nedokážou popsat její proměnlivé barvy, její třpyt a její velkolepost.“

Můžete ji skutečně slyšet?

I když vědci nevyloučili možnost, že následkem polární záře vznikají nějaké zvuky, je nejasné, jak by mohl nějaký slyšitelný ruch pocházet z úkazu samotného. Tento jev se vyskytuje značně vysoko nad zemí. Zvuk překoná vzdálenost jednoho kilometru za tři sekundy, takže by měl za světelným zábleskem značné zpoždění.

Je zajímavé, že při jedné jasné polární záři měl jistý muž zavázané oči, a „téměř při každém třpytivém záblesku polární záře vykřikl: ‚Copak to neslyšíte?‘“ Jistý astronom–amatér řekl: „Zní to jako šustění celofánu a sykot páry. Byla to jedna z nejtajemnějších chvil v mém životě.“ Jistý Eskymák z Fort Chimo na poloostrově Ungava v Kanadě byl požádán, aby vyprávěl, co slyšel jedné jasné noci, když mířil domů se svým psím spřežením. „Dělalo to húúúš, uiš, húúúš, nějak tak. Nebyl to vítr. Noc byla velmi klidná . . . A psi byli vyděšení. Rozběhli se všemi směry, tak je to vylekalo.“

Jsou to přeludy — zvuky v mysli? Někdo se to domnívá. Nicméně vědec William Petrie ve své knize Keoeeit—The Story of the Aurora Borealis (Keoeeit — Příběh severní polární záře) nabízí možné vysvětlení. Uvažuje takto: „Vadný vypínač může vydávat tichý zvuk, jakoby sykot nebo praskání, jak elektrický náboj uniká, místo aby procházel vypínačem jako obvykle. A protože polární záře vzniká následkem toho, že do atmosféry vnikly elektricky nabité částice, dá se očekávat, že elektrické podmínky v blízkosti zemského povrchu se změní. Konec konců, nedávno bylo zjištěno, že podmínky se mění podstatně, což má za následek, že elektřina ‚utíká‘ se zemského povrchu, a je možné, že přitom působí slabý zvuk.“

Jak velkou energii má polární záře? Čtvrtletník Alaska Geographic ve vydání z roku 1979, který měl název Aurora Borealis—The Amazing Northern Lights (Aurora borealis — podivuhodná severní polární záře), podal zprávu, že „elektrická energie spojená s úkazem polární záře je ohromná; asi 1 000 miliard wattů neboli 9 000 miliard kilowatthodin za rok — je větší než spotřeba elektrické energie Spojených států za rok, která činí necelých 1 000 miliard kilowathodin“. Polární záře vysílá vlny, jimž se říká rádiový šum. Je možné zachytit je rozhlasovým přijímačem, ale lidé je neslyší. Od tohoto šumu nás naštěstí chrání jako štít ionosféra, takže můžeme rozhlas nerušeně poslouchat.

Již se stalo, že velmi intenzívní polární záře přerušila komerční komunikační prostředky. Jednou se přimísil hrubý telefonický rozhovor do příjemné hudby, kterou vysílala jistá rozhlasová stanice. Jindy byl vlivem polární záře Transaljašský ropovod pod elektrickým proudem 100 ampérů. Dokonce i radarové systémy byly natolik zmateny, že hlásily napadení jadernými střelami. Jeden ohromný úkaz polární záře nad Severní Amerikou prý vzbudil mořské racky na nábřeží v Torontu (Kanada).

Trvalé dojmy

Když severní polární záři viděl Edward Ellis, dobrodruh a spisovatel z 19. století, přimělo ho to k výroku: „Lituji člověka, který říká: ‚Není žádný Bůh‘, nebo toho, koho takové ukázky nekonečné moci zjevně nepohnou až do hloubi duše.“ Vidí-li někdo tyto tajemné jezdce na nebeském větru poprvé, derou se mu na jazyk takové výrazy obdivu, jako úžasné! velkolepé! majestátní! Tento jev je tak přitažlivý, že si lidé až z Japonska zaplatí let do Yellowknife v Severozápadních teritoriích (Kanada), jen aby viděli severní polární záři. Jeden místní člověk o jedné takové skupině řekl: „Někteří z nich potom plakali, tak jim to připadalo krásné.“

Opravdu, jen dílo našeho Mistra Výtvarníka může zasáhnout naše city tak úžasným způsobem. Je to právě tak, jak říká výrok, k němuž byl pohnut žalmista: „Nebesa oznamují Boží slávu; a prostor vypráví o díle jeho rukou.“ — Žalm 19:1.

[Rámeček na straně 26]

Legendy a pověry o severní polární záři

V severních kulturách se po celé generace věřilo, že polární záře jsou:

„Pochodně, jež drží v ruce duchové, kteří vedou ty, kdo právě zemřeli, do země štěstí a hojnosti“

„Duchové mrtvých, kteří si hrají s hlavou mrože jako s míčem“

„Špatné znamení války a moru“

„Duchové pobitých nepřátel“

Znamení, že se „počasí změní k horšímu“

„Ohně, na kterých velcí šamani a válečníci . . . v obrovských hrncích pomalu vaří své mrtvé nepřátele“

„Zářící had, který tančí na obloze“

„Duchové dětí, které zemřely při narození“

„Pomoc při léčení srdečních potíží“

[Podpisek obrázku na straně 24]

NASA photo