Příklad mého věrného otce

BYL 6. červenec roku 1947 a naše rodina se účastnila oblastního sjezdu svědků Jehovových v Londýně (Anglie). Otec měl v očích slzy radosti, když natahoval ruku, aby mi pomohl z bazénu pro křty. Byli jsme s otcem právě pokřtěni na znamení naší oddanosti Jehovovi, Stvořiteli a univerzálnímu Svrchovanému Panovníkovi. Při této radostné události byla také moje matka a moji tři bratři.

Žel, jednota naší rodiny v křesťanském uctívání měla být brzy narušena. Než vám však budu vyprávět o tom všem a o tom, jak na mne zapůsobila otcova věrnost, dovolte, abych vám řekl něco o jeho dřívějším životě.

Orientální i západní prostředí

Můj otec Lester se narodil v březnu 1908 v Hongkongu. Jeho otec byl zástupcem přístavního kapitána. Když byl můj otec kluk, brával ho jeho táta s sebou na vyjížďky člunem, kdy kontroloval dění v okolí Hongkongu a na blízkých ostrovech. Pak, když bylo mému otci osm let, jeho táta zemřel. Otcova maminka se pak znovu vdala a rodina se přestěhovala do Šanghaje. V roce 1920 maminka poslala mého otce a jeho desetiletou sestru Phyl do Anglie, aby tam chodili do školy.

Můj otec strávil následující roky poblíž canterburské katedrály, která je sídlem anglikánské církve. Chodil tam do kostela, a tak získal první představy o náboženství. Phyl chodila do internátní školy severně od Londýna, ale školní prázdniny trávili během těchto let společně, a tím se velmi sblížili. Když po pěti letech v roce 1925 otec ukončil školu, přijela jeho maminka do Anglie dohlédnout na to, aby se dobře zavedl v podnikání. Následující rok se pak vrátila do Šanghaje a vzala Phyl s sebou.

Než otcova maminka odjela, dala mu jeden výtisk knihy, kterou napsal jeho pradědeček. Bylo to poetické vyprávění o Buddhově životě s názvem „Světlo Asie“. To způsobilo, že otec začal přemýšlet o tom, jaký je skutečný smysl života. V Canterbury na něj působila velkolepost katedrály a obřadnost náboženského dění, ale nedostatek duchovního poučení v něm zanechal pocit prázdnoty. A tak se ptal sám sebe: ‚Poskytnou odpověď východní náboženství?‘ Rozhodl se, že to prozkoumá. Během následujících let zkoumal buddhismus, šintoismus, hinduismus, konfuciánství a islám. Žádný směr neposkytl odpověď na jeho otázky.

Otec bydlel v klubovně, kterou spravovala firma, u níž pracoval. Rád vesloval, hrál ragby a věnoval se dalším sportům. Netrvalo dlouho a zamiloval se do Edny, přitažlivé dívky, která sdílela jeho lásku ke sportům. Vzali se v roce 1929 a během následujících deseti let byli obdařeni čtyřmi syny.

Bolestná léta války

Během třicátých let se na obzoru začaly stahovat mraky druhé světové války, a tak se otec rozhodl odstěhovat se z Londýna na venkov. Stěhování proběhlo jenom několik měsíců předtím, než v září 1939 vypukla válka.

Začalo se povolávat do vojenské služby, a jak válka pokračovala, postupně klesala věková hranice. Otec nečekal, až bude povolán, dobrovolně se přihlásil ke královskému letectvu a v květnu 1941 nastoupil. Ačkoliv mohl občas přijít domů na dovolenou, trvalo šest let, než se naše normální rodinné vztahy opět obnovily. Břemeno péče o nás, děti — z nichž dvě starší mezitím začaly dospívat —, leželo na matce.

Duchovní probuzení

Asi dva roky předtím, než otce propustili z letectva, navštívily matku dvě svědkyně Jehovovy a zavedly s ní biblické studium. Matka napsala otci a líčila mu, jak se jí líbí to, čemu se učí. Když byl otec jednou na dovolené, vzala ho na sborové studium knihy v soukromém domě.

Otec byl z armády propuštěn v prosinci 1946 a začal se účastnit biblických rozhovorů, které maminka měla se dvěma svědkyněmi. Všimly si jeho zájmu a pozvaly předsedajícího dozorce Ernie Beavora, aby za otcem přišel. Za jediný večer bratr Beavor zodpověděl z Bible všechny námitky, které otec měl. V příštích dvou týdnech při svém každodenním cestování vlakem do práce v Londýně otec přečetl všechny tři knihy, které mu bratr Beavor dal. Když ho bratr Beavor opět navštívil, otec ho vítal: „To je pravda, kterou jsem hledal! Co musím udělat?“

Od té doby začal otec brát nás, kluky, na shromáždění. Matka však nebyla ochotna jít pokaždé s námi. Její zájem začal opadat. Přesto jsme v roce 1947 všichni odjeli na sjezd v Londýně, kde jsme byli s otcem pokřtěni. Matka potom chodila na shromáždění jen občas.

Krátce po křtu přijela na návštěvu do Anglie moje teta Phyl a k velké radosti mého otce pohotově přijala pravdu a byla pokřtěna. Po návratu do Šanghaje se spojila se dvěma misionáři svědků Jehovových, Stanleyem Jonesem a Haroldem Kingem, kteří tam byli posláni krátce předtím. Tito misionáři byli později uvězněni panující komunistickou vládou, jeden na sedm a druhý na pět let. Duchovně Phyl podporovali, dokud její manžel neodešel do důchodu ze svého zaměstnání, které měl v Číně. Pak se Phyl s manželem vrátili do Anglie a usadili se blízko nás.

Tragický rozpad rodiny

Mezitím se skutečná komunikace mezi matkou a tatínkem stala problémem. Když matka viděla, s jakou horlivostí projevoval otec svou nedávno objevenou víru, domnívala se, že by to ohrozilo hmotné zabezpečení rodiny, a začala se stavět proti jeho křesťanské činnosti. V září 1947 ho nakonec postavila před ultimátum, že pokud se nevzdá své křesťanské víry, ona ho opustí.

Otec jí na základě Písma ukázal, že není žádný důvod k obavám, a domníval se, že tak uklidnil matčiny obavy. Bez jakéhokoli dalšího varování to však vyvrcholilo 1. října 1947. Když ten den otec přišel domů z práce, našel prázdný dům a mě, jak sedím s našimi kufry na schodu přede dveřmi. Matka odešla a vzala s sebou všechno, včetně mých tří bratrů. Řekl jsem otci, že jsem se rozhodl zůstat s ním. Matka dokonce nenechala ani řádek. — Matouš 10:35–39.

Ernie Beavor zařídil, abychom mohli bydlet u jednoho staršího manželského páru, dokud pro nás otec nenajde ubytování. Byli velmi laskaví a utěšovali nás slovy apoštola Pavla z 1. Korinťanům 7:15: „Jestliže však nevěřící odchází, ať odejde; bratr nebo sestra nejsou za takových okolností v nevolnictví, ale Bůh vás povolal k pokoji.“

Nakonec jsme se s naší rodinou spojili a navštívili ji, ale brzy jsme si uvědomili, že jediné řešení, které by matka přijala, by bylo, kdybychom udělali kompromis vzhledem k naší víře. Věděli jsme, že ústupky by nám nepřinesly Jehovovo požehnání. A tak otec pokračoval ve světské práci, aby mohl matce poskytovat finanční prostředky na zajištění mých bratrů. Po skončení školy v roce 1947 jsem si našel práci na částečný úvazek a v lednu 1948 jsem byl schválen pro službu plným časem.

Pamětihodné biblické rozhovory

Když mi bylo pouhých sedmnáct let, jednoho dne jsem mluvil v kazatelské službě ve farmářském domku s nějakým mužem. V době mé návštěvy přijel Winston Churchill, čelní představitel Británie v době druhé světové války. Náš rozhovor se tím přerušil, ale pan Churchill si všiml Strážné věže a pochválil mne za mou činnost.

O několik dnů později jsem byl zase v kazatelské službě a zazvonil jsem na zvonek u dveří velkého domu. Otevřel sluha a když jsem požádal, abych mohl mluvit s pánem domu, zeptal se mě, zda vím, kdo to je. Neměl jsem tušení. „Toto je Chartwell,“ řekl „sídlo Winstona Churchilla.“ V tu chvíli se pan Churchill objevil. Vzpomněl si na naše předchozí setkání a pozval mě dovnitř. Hovořili jsme krátce, pan Churchill přijal tři knihy a pozval mě, abych přišel znovu.

Později, v jedno teplé odpoledne, jsem přišel znovu a opět mě pozval dále. Pan Churchill mi nabídl limonádu a po krátkém přivítání řekl: „Máš půl hodiny na to, abys mi řekl, co je podle tebe Boží Království, ale pak mě musíš nechat, abych ti řekl, jak si to představuji já.“ A to jsme taky udělali.

Pan Churchill se domníval, že Boží Království bude vytvořeno prostřednictvím bohabojných státníků a nepřijde, dokud se lidé nenaučí žít v míru. Dokázal jsem mu vysvětlit biblický názor na Boží Království a poukázat na požehnání, která přinese. Pan Churchill byl velmi srdečný a vyjádřil se, že si našeho díla váží.

Žel, již se mi nepodařilo, abych se s ním setkal znovu. Jsem však velmi vděčný za to, že ačkoli jsem byl ještě mladík, dokázal jsem díky tomu, že mě otec školil a povzbuzoval, vydat dobré svědectví takovému významnému státníkovi. — Žalm 119:46.

Rozšířená služba

Matka nám v květnu 1950 sdělila, že se stěhuje do Kanady a bere s sebou mého nejmladšího bratra Johna. V té době se bratři Peter a David již osamostatnili. A tak po osmnácti letech u firmy (včetně válečných let, kdy byl na seznamu zaměstnanců) podal můj otec výpověď a přihlásil se do pravidelné průkopnické služby. Plným časem začal sloužit v srpnu roku 1950, když se vrátil z velkého mezinárodního sjezdu svědků Jehovových v New Yorku. V listopadu 1951, o rok a něco později, byl otec jmenován cestujícím dozorcem a začal navštěvovat sbory, aby je povzbuzoval. Já jsem byl mezitím na podzim roku 1949 pozván, abych sloužil v kanceláři odbočky svědků Jehovových v Londýně (Anglie).

Pak přišlo jiné bohaté požehnání — byli jsme s otcem pozváni do 20. třídy misionářské školy Gilead v New Yorku. Naše třída začala studovat v září roku 1952 a graduovali jsme následující rok v únoru. Já jsem pak sloužil ve světovém ústředí svědků Jehovových v Brooklynu (New York) a můj otec byl poslán jako cestující dozorce do Indiany.

V červnu jsme se mohli zúčastnit mezinárodního sjezdu v New Yorku, protože bratři kvůli tomuto sjezdu zdrželi celou 20. třídu a neposlali nás hned do našich misionářských pověření. Velmi jsem si oblíbil jednu ze svých spolužaček, Kae Whitsonovou, a rozhodli jsme se, že se vezmeme. Dostali jsme přidělení k práci cestujícího dozorce v Michiganu a pak za dva roky jsme byli přiděleni jako misionáři do Severního Irska.

Když jsme se však chystali vyplout, Kae zjistila, že je těhotná. Měli jsme tedy jiný úkol, totiž vychovat syna a tři dcery, aby se z nich stali schopní služebníci plným časem, stejně jako to dělal můj otec se mnou. Otec odjel v listopadu roku 1953 do Afriky a 4. ledna 1954 dorazil na místo svého misionářského pověření v Jižní Rhodésii (nyní Zimbabwe).

Otec se měl co učit — přišel nový způsob života, nové zvyky, nové zkoušky víry. V roce 1954 nebyla Jižní Rhodésie příliš ovlivněna Západem. Po roce působení v kanceláři odbočky byl otec vyslán, aby cestoval jako oblastní dozorce. V roce 1956 byl pozván zpět do kanceláře odbočky a zde sloužil do své smrti 5. června 1991. Viděl, jak se osazenstvo odbočky rozrostlo z pěti v roce 1954 více než na čtyřicet a počet zvěstovatelů Království se zvýšil z devíti tisíc více než na osmnáct tisíc.

Poslední léta života tatínka a maminky

Otec a matka se nikdy nerozvedli. Poté, co opustila Anglii, zůstala matka nějaký čas v Kanadě a pak se s Johnem přestěhovala do Spojených států. Žádný z mých bratrů se nestal svědkem. Uprostřed šedesátých let se však s matkou spojili svědkové Jehovovi. V roce 1966 se přestěhovala do Mombasy v Keni, kde ve studiu pokračovala. Následující rok se ale nervově zhroutila.

Moji bratři Petr a David jí zařídili, aby se vrátila do Anglie a tam byla léčena. Zotavila se a opět začala studovat se svědky. Umíte si představit, jakou měl otec radost, když mu napsala, že má být v roce 1972 na sjezdu v Londýně pokřtěna. Přiletěli jsme s manželkou ze Spojených států, abychom s ní byli v době křtu.

Příští rok jel otec na dovolenou, a když byl v Anglii, radoval se z toho, že se mohl podílet na službě dům od domu s matkou. Pak navštívil naši rodinu ve Spojených státech. Otec a matka probírali otázku urovnání jejich vztahu, ale matka mu řekla: „Byli jsme příliš dlouho od sebe. Bylo by to obtížné. Počkejme na nový svět, až bude všechno v pořádku.“ Tak se otec vrátil ke svému přidělení. Onemocnění v Keni zanechalo na matce stopy a nakonec musela zůstat v nemocnici. Tam v roce 1985 zemřela.

Otec v roce 1986 těžce onemocněl, a proto jsme ho s mým bratrem Peterem navštívili u něj doma v Zimbabwe. To otce ohromně povzbudilo a zdálo se, že to v něm probudilo chuť do života. Afričtí bratři byli ke mně neobyčejně laskaví, protože jsem byl jeho syn! Opravdu, otcův příklad měl pozitivní vliv na život každého, kdo s ním přišel do styku.

Teď jsem nemocný já sám. Lékaři mi řekli, že už nebudu žít dlouho. Říkají, že mám vzácně se vyskytující smrtelnou nemoc amyloidózu. Jsem však šťasten, že se moje děti řídí mým příkladem, tak jako jsem se řídil já příkladem svého věrného otce. Všechny moje děti s námi pořád věrně slouží Jehovovi. Velkou útěchou je vědomí, že ať žijeme, nebo zemřeme, máme pevnou naději, že se budeme věčně těšit z bohatých požehnání našeho milujícího nebeského Otce, protože jsme věrně konali jeho vůli! (Hebrejcům 6:10) — Vyprávěl Michael Davey.a

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 20]

Vlevo: Moji rodiče se mnou a se starším bratrem

[Obrázek na straně 22]

Dokázal jsem obšírně mluvit o Božím Království s Winstonem Churchillem

[Podpisek]

USAF photo

[Obrázek na straně 23]

Můj otec Lester krátce před smrtí

[Obrázek na straně 24]

S mou manželkou Kae