Manželé a manželky — Mluví opravdu rozdílně?

PŘEDSTAVTE si: Vláďa šouravě přišel do Jirkovy kanceláře, ramena viditelně svěšená pod tíhou starostí. Jirka se na přítele vlídně podíval a čekal, až začne mluvit. „Já nevím, jestli mám uzavřít tu transakci,“ povzdechl si Vláďa. „Je tu tolik nečekaných překážek a vedení kanceláře na mě tlačí.“ „Proč si děláš, Vláďo, starosti?“ zeptal se sdílně Jirka. „Víš přece, že jsi v této záležitosti nejzkušenější, a vedení to ví také. Nechvátej s tím. Jestli se ti tohle zdá problém, tak si tedy poslechni, co se mi stalo minulý měsíc . . .“ A Jirka popisuje humorné podrobnosti svého malého nezdaru a jeho přítel brzy opouští kancelář se smíchem a uvolněný. Jirka je šťastný, že mu mohl pomoci.

A představte si dále, že když ten den odpoledne přijel Jirka domů, okamžitě viděl, že jeho žena Líba je také rozčilená. Pozdravil ji obzvlášť vesele a pak čekal, až mu řekne, co se stalo. Po napjatém, ledovém mlčení Líba vyhrkla: „Už to nevydržím! Ten nový šéf je despota!“ Jirka ji posadil, vzal ji kolem ramen a řekl: „Libuško, nezlob se. Vždyť je to jen zaměstnání. To jsou prostě šéfové. Měla jsi slyšet, jaké mi ten můj dnes dal kázání. Jestli to ale nemůžeš vydržet, tak prostě odejdi.“

„Vůbec tě nezajímá, co cítím!“ odsekla Líba. „Nikdy neposloucháš, co ti říkám! Copak můžu odejít? Nevyděláváš přece tolik!“ S pláčem utekla do ložnice. Šokovaný Jirka zůstal stát za zavřenými dveřmi a nechápal, co se stalo. Proč byly reakce na Jirkova uklidňující slova tak odlišné?

Propast mezi muži a ženami?

Někdo by rozdíly v tomto názorném příkladu přičítal prosté skutečnosti, že Vláďa je muž a Líba je žena. Lingvisté se domnívají, že problémy s komunikací v manželství bývají často způsobeny rozdílným pohlavím. Takové knihy jako You Just Don’t Understand (Ty tomu prostě nerozumíš) a Men Are From Mars, Women Are From Venus (Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše) podporují teorii, že muži a ženy, i když mluví stejným jazykem, používají zřetelně odlišný způsob komunikace.

Je nesporné, že když Jehova vytvořil ženu z muže, nebyla pouze lehce upraveným modelem muže. Muž a žena byli dokonale a promyšleně vytvořeni tak, aby jeden druhého doplňovali — tělesně, citově, duševně a duchovně. K těmto vrozeným rozdílům přistupují složitosti vyplývající z individuální výchovy a životních zkušeností a to, jak lidi utváří jejich kultura, prostředí a názor společnosti na to, co je mužské a co ženské. Vzhledem k těmto vlivům je možné vymezit určité profily komunikace typické pro muže a pro ženy. Ale „typicky mužský“ nebo „typicky ženský“ profil existuje snad jenom na stránkách psychologických učebnic.

Pro ženy je příznačná jejich citlivost, nicméně mnozí muži jsou obdivuhodně jemní v jednání s lidmi. Logické myšlení je připisováno spíše mužům, a přesto je mnoho žen, které mají pronikavý, analytický pohled na věc. Tak, ačkoliv není možné označit žádný rys jako výlučně mužský nebo ženský, jedna věc je jistá: pochopení pohledu toho druhého je možná to, co — zvláště v manželství — tvoří rozdíl mezi pokojným soužitím a otevřenou válkou.

Každodenní komunikace mezi mužem a ženou v manželství není lehký úkol. Mnozí vnímaví manželé mohou dosvědčit, jaké nebezpečí může v sobě skrývat zdánlivě nevinná otázka: „Jak se ti líbí můj nový účes?“ Mnohé manželky se diplomaticky naučily zdržet se opakovaných dotazů: „Proč se prostě nezeptáš, kterým směrem jet?“, když při cestování manžel zabloudí. Milující partner nesnižuje zdánlivé osobní zvláštnosti svého manželského partnera a nelpí umíněně na svých vlastních, protože „jsem už takový“. Milující partner se dívá hlouběji pod povrch. To není chladné zkoumání toho, jakým způsobem ten druhý komunikuje, ale je to vřelý, pozorný pohled do srdce a mysli toho druhého.

Stejně, jako je každý člověk jedinečný, tak je jedinečné spojení dvou lidí v manželství. Skutečné splynutí mysli a srdce není dílem náhody, ale protože jsme my lidé nedokonalí, vyžaduje to tvrdou práci. Je například tak jednoduché předpokládat, že ostatní lidé vidí věci stejně jako my. Často uspokojujeme potřeby druhých lidí tak, jak bychom si přáli, aby byly uspokojovány naše vlastní, snad ve snaze jednat podle Zlatého pravidla „Všechno tedy, co chcete, aby vám lidé činili, budete také podobně činit jim“. (Matouš 7:12) Ježíš tím však nemyslel, že to, co vy chcete, by mělo vyhovovat druhým. Naopak si přejete, aby vám druzí dávali to, co vy potřebujete nebo chcete. Měli byste tedy dávat to, co potřebují oni. Zvlášť nezbytné to je v manželství, protože oba slavnostně slíbili, že se budou snažit vyhovět potřebám svého partnera co nejvíce.

Líba a Jirka dali takový slib. Jejich dvouleté manželství bylo šťastné. Ačkoli měli pocit, že jeden druhého dobře znají, přece příležitostné bouřlivé situace odhalily, že v komunikaci zeje propast, kterou dobrá vůle sama o sobě nedokáže překlenout. „Srdce moudrého působí, že jeho ústa projevují pochopení,“ je řečeno v Příslovích 16:23. Ano, tím potřebným klíčem je pochopení při komunikaci. Podívejme se, jaká vrátka odemkl tento klíč Jirkovi a Líbě.

Pohled muže

Jirka se pohybuje v soutěživém světě, kde si své místo na společenském žebříčku musí každý člověk vybojovat, ať je v dané situaci podřízený, nebo nadřízený. Komunikace slouží k tomu, aby upevnila jeho pozici, jeho pravomoc, aby zlepšila jeho odbornou kvalifikaci nebo posílila jeho osobní význam. Být samostatný má pro něj velkou cenu. Když tedy dostává příkazy takovým způsobem, že od něj něco vymáhají, Jirka se vzpírá. Již skrytý náznak „neděláš to, co máš dělat“ vede k tomu, že se bouří, a to dokonce i v případě, kdy požadavek je logický.

Jirka mluví v podstatě proto, aby došlo k výměně informací. Rád mluví o faktech, plánech a o nových věcech, které poznal.

Když Jirka někomu naslouchá, je zcela zaujat informací, a pak zřídka přerušuje toho, kdo mluví; dokonce ani takovou nepatrnou odezvou jako „hm“ nebo „jo“. Pokud však nesouhlasí, pak nemá zábrany, aby to řekl, zvláště mluví-li s přítelem. To ukazuje, že se Jirka zajímá o to, co má přítel na srdci, a zvažuje všechny možné závěry.

Pokud má Jirka problém, dává přednost tomu, aby sám našel řešení. Tehdy se možná stáhne a nevěnuje pozornost nikomu a ničemu jinému. Nebo se možná uvolní při určité zábavě, aby dočasně zapomněl na své dilema. O problému mluví jenom tehdy, když hledá radu.

Pokud nějaký člověk přijde k Jirkovi s určitým problémem, jako přišel třeba Vláďa, Jirka si uvědomí, že je na něm, aby mu pomohl, a snaží se, aby se jeho přítel necítil nedostatečný. Obvykle uvede spolu s radou nějakou svou vlastní nesnáz, aby přítel neměl pocit, že je jediný, komu se děje něco takového.

Jirka je rád, když může různé věci dělat společně s přáteli. Společenství pro něj znamená společnou činnost.

Domov je pro Jirku útočištěm, kam přichází z arény; je to místo, kde není třeba nic dokazovat, kde je uznáván, kde se mu důvěřuje, kde je milován a oceňován. Přes to všechno Jirka občas zjišťuje, že potřebuje samotu. To nemá nic společného s Líbou ani s ničím, co Líba dělá. Prostě potřebuje být nějakou dobu sám. Pro Jirku je těžké, aby před svou ženou přiznal své obavy, své nejistoty a svá trápení. Nechce ji znepokojovat. Jeho úkolem je, aby se o ni staral a chránil ji, a potřebuje, aby Líba věřila, že to dokáže. Jirka sice chce podporu, nechce však soucit. Cítil by se neschopný nebo zbytečný.

Pohled ženy

Líba se cítí být součástí světa vzájemných vztahů mezi lidmi. Je pro ni důležité vytvářet a posilovat pouta v těchto vztazích. Řeč je důležitým prostředkem k vytváření a upevňování blízkých vztahů.

Líbě připadá přirozené, že je na někom závislá. Má pocit, že je milována, pokud se Jirka zajímá o její názor, než udělá nějaké rozhodnutí. Líba přesto očekává, že vedení se ujme on. Pokud musí Líba udělat nějaké rozhodnutí, vyhovuje jí, když se může zeptat svého manžela na radu, ne proto, aby jí řekl, co má dělat, ale proto, aby mu ukázala, jak je jí blízký a jak na něj spoléhá.

Pro Líbu je velmi těžké jít přímo k věci a říci, že něco potřebuje. Nechce Jirku obtěžovat nebo v něm vzbuzovat pocit, že je nešťastná. Místo toho situaci jemně naznačí nebo čeká, až si Jirka všimne.

V rozhovoru Líbu upoutávají drobné detaily a hodně se ptá. Je to přirozené vzhledem k její citlivosti a intenzívnímu zájmu o lidi a vztahy.

Když Líba poslouchá, potom toho, kdo mluví, přerušuje citoslovci, souhlasným pokyvováním nebo dotazy, aby ukázala, že sleduje, o čem je řeč, a že má zájem o to, co má ten druhý na srdci.

Líba se velmi snaží, aby intuitivně poznala, co lidé kolem ní potřebují. Poskytnout pomoc, aniž o to musel být člověk požádán, je nádherný způsob, jak projevit lásku. Zvlášť chce pomáhat svému manželovi, aby dělal pokrok a zlepšoval se.

Když má Líba problém, možná se jí zdá, že je toho plná. Potřebuje o tom mluvit, ani ne proto, aby našla řešení, ale proto, aby vyjádřila své pocity. Potřebuje vědět, že jí někdo rozumí a že se o ni někdo stará. Když jsou její city rozbouřeny, pak dělá Líba generalizující, dramatická prohlášení. Nemyslí to doslova, když říká: „Ty mě nikdy neposloucháš!“

Pro Líbu nebyla nejlepší přítelkyně v dětství ta, se kterou dělala věci společně, ale ta, se kterou mohla o všem mluvit. Proto pro ni v manželství není ani tak důležitá činnost kolem, ale posluchač, který pro ni má pochopení a který může sdílet její pocity.

Domov je pro Líbu místem, kde může mluvit, aniž je posuzována. Nemá zábrany říci Jirkovi o svých obavách a trápeních. Pokud potřebuje pomoc, nestydí se to přiznat, protože má důvěru, že má po svém boku manžela, který je ochoten jí naslouchat.

Většinou má Líba v manželství pocit, že je milována a že je v bezpečí. Někdy se však bez zjevného důvodu začne cítit nechráněná a nemilovaná a naléhavě potřebuje, aby byla znovu ujištěna o lásce a aby byla ve společnosti někoho blízkého.

Ano, Jirka a Líba jeden druhého doplňují a jsou naprosto odlišní. Tyto rozdílnosti mezi nimi tvoří možnost vážných nedorozumění, a to dokonce i tehdy, když oba mají ty nejlepší úmysly, aby milovali a byli si oporou. Kdybychom mohli slyšet, jak se každý z nich dívá na uvedenou situaci, co by asi řekli?

Jak to vidí ze svého hlediska

„V tu chvíli, kdy jsem vešel do dveří, mi bylo jasné, že Líba je rozčilená,“ řekl by asi Jirka. „Předpokládal jsem, že až bude chtít, tak mi poví, co se stalo. Ten problém se mi nezdál tak velký. Myslel jsem si, že když jí prostě pomohu, aby viděla, že nemusí být tak rozčilená, že řešení je jednoduché, tak se jí uleví. Opravdu se mě dotklo, když poté, co jsem ji vyslechl, mi řekla: ‚Nikdy neposloucháš, co ti říkám!‘ Měl jsem pocit, jako by mi dávala vinu za všechno své zklamání.“

„Celý den byl jedna velká katastrofa,“ řekla by asi Líba. „Věděla jsem, že to nebyla Jirkova vina. Když ale přišel takový rozjařený, měla jsem pocit, že přehlíží to, jak jsem rozčilená. Proč se mě nezeptal, co mě trápí? Když jsem mu o problému vyprávěla, v podstatě řekl, že jsem hloupá a že celá věc je malichernost. Místo aby řekl, že chápe, co cítím, odborník Jirka mi řekl, jak problém vyřešit. Nepotřebovala jsem řešení, potřebovala jsem pochopení.“

Přestože se objevují takové přechodné roztržky, Jirka a Líba se mají velmi rádi. Jaké postřehy jim pomohou, aby tuto lásku jasně vyjadřovali?

Viděno očima toho druhého

Jirka měl pocit, že by bylo dotěrné ptát se Líby, co ji trápí, a tak přirozeně udělal to, co by si přál, aby udělali druzí vzhledem k němu. Čekal, až se Líba otevře a začne mluvit. Líba byla nyní rozčilena nejen kvůli problému, který měla, ale také proto, že Jirka zdánlivě přehlížel její prosbu o pomoc. Neviděla v jeho mlčení postoj laskavého ohledu — viděla v tom nezájem. Když Líba konečně začala mluvit, Jirka poslouchal, aniž ji přerušil. Ona však měla pocit, že v podstatě její pocity nevnímá. Pak jí neposkytl pochopení, ale řešení. To jí znělo jako: „Tvoje pocity jsou nesprávné; reaguješ nepřiměřeně. Podívej, jak snadno lze vyřešit takový nepatrný problém.“

Jak by bylo vše jiné, kdyby každý byl schopen vidět věci z hlediska toho druhého. Mohlo by to probíhat asi takto:

Jirka přichází domů a zjistí, že Líba je rozčilená. „Co se stalo, Libuško?“ ptá se jemně. Začnou jí téct slzy a slova se jen hrnou. Líba neřekne: „To všechno je tvoje vina!“ ani nenaznačuje, že Jirka mohl udělat více. Jirka ji tiskne k sobě a trpělivě naslouchá. Když Líba skončí, řekne: „Je mi líto, že jsi tak rozrušena. Teď chápu, co tě rozzlobilo.“ Líba odpovídá: „Jsem ti moc vděčná, že jsem ti to mohla říct. Když vím, že mě chápeš, je mi mnohem lépe.“

Žel, mnohé dvojice místo toho, aby řešily rozdíly, které mezi nimi jsou, se jednoduše rozhodnou ukončit své manželství rozvodem. Nedostatečná komunikace je nepřítel, který ničí mnohé domovy. Vznikají hádky, které otřásají samotnými základy manželství. Jak hádky vznikají? Další článek nám ukáže, jak k nim dochází a jak jim lze zabránit.