„Běda, běda, velké město“

ZDÁLO by se, že ze všech měst na světě, která o sobě prohlašují, že jsou velká, nejsou žádná, která by k takovému tvrzení byla více oprávněna než města, jež jsou z náboženského hlediska považována za svatá. Ale jak uvidíme později, slova „běda, běda“ svědčí o tom, že náboženskému městu, které je ve Zjevení 18:10 označeno jako „velké“, zjevně chybí Boží schválení.

Přechod k nesmrtelnosti?

Pro svatá města hinduismu existuje v Indii výraz tírta, což znamená „přechod přes řeku“ nebo „brod“. Mnohá z těchto měst, například Banáras (také známý pod názvem Benáres, Káší nebo Váránasí), sice leží na březích řek, ale tímto jejich označením se nemyslí doslovný přechod přes řeku. Má jít spíše o duchovní brody, které, jak se předpokládá, člověku umožňují, aby bezpečně přešel vody života a dosáhl lepšího života na onom světě.

V jedné encyklopedii se píše: „Váránasí je jedním z nejstarších souvisle obývaných měst na světě . . ., prvním árijským osídlením v údolí střední Gangy.“ Bylo náboženským střediskem už ve druhém tisíciletí př. n. l. I když je to hinduistické město, jeho jméno se objevuje i análech buddhismu a islámu. Během šestého století před naším letopočtem, kdy město Banáras bylo hlavním městem království Káši, měl nedaleko něho Buddha své první kázání. Islám vstoupil do historie Banárasu v roce 1194, když se města zmocnili muslimové.

Banáras leží v severní Indii na řece Ganze a je jedním ze sedmi nejsvětějších hinduistických měst v zemi. Na jeho území bylo vyhrazeno symbolické místo každému hinduistickému bohu a každé další velké tírtě. The Encyclopedia of Religion nazývá toto město „mikrokosmem indického náboženského zeměpisu“ a dodává: „Síla, která pramení ze symbolického shromáždění bohů, tírt a mudrců na tomto jednom místě, učinila z Banárasu jedno z nejvíce velebených poutních míst Indie.“

Hinduisté věří, že umřít v Banárasu je velkým štěstím. Lidové rčení Kásjam maranam mukti znamená „Smrt v Káší je vysvobození“. Tradice říká, že každý, kdo tam zemře, bude poučen samotným Šivou, což je totéž jako být nesen „přes záplavu samsáry ke ‚vzdálenému břehu‘ nesmrtelnosti“.a

Jako všechny jiné řeky, i Ganga se vine kolem prosperujících měst a na své cestě vstřebává splašky a chemikálie. Zároveň oddaní hinduisté — jak jim to diktuje náboženská tradice — vrhají do řeky mrtvá těla, odhadem deset tisíc denně. Při tom všem poutníci, nedbající na zjevné nebezpečí nákazy, scházejí po schodech podél břehů, aby podstoupili posvátnou koupel. Je toto opravdu cesta k nesmrtelnosti?

Jak věčné je „Věčné město“?

Jiná řeka, která se snad kdysi podle bílé barvy své vody jmenovala Albula, protéká jedním náboženským městem v Evropě, „Věčným městem“ sedmi pahorků. Řeka, která už dávno ztratila svou bělost, je nyní známa pod jménem Tibera a město už dávno přesáhlo území svých sedmi pahorků. Nicméně „dědictví minulosti, které v Římě přežívá“, uvádí The New Encyclopædia Britannica, „nemá v žádném jiném západním městě obdoby“.

O tomto dědictví svědčí desítky památek a historických budov. Vezmeme-li v úvahu, kolikrát bylo město dobyto a vypleněno, je podivuhodné, že se vůbec dochovaly. Na začátku 4. století př. n. l. město dobyli Galové a od počátku našeho letopočtu to byli v roce 410 Vizigóti, v roce 455 Vandalové, v roce 1084 Normané, v roce 1527 císařské žoldnéřské vojsko, v roce 1798 Napoleonova armáda a během 2. světové války Němci a Spojenci.

Původní ohrazené město Řím tvoří sice jen čtyři procenta celkové rozlohy novodobého města, ale právě to je ten Řím, kam se sbíhají milióny turistů, protože právě tam se nachází většina památek. Další turistickou atrakcí byla, alespoň začátkem roku 1993, výstava „Sixtus V. a Řím“. Sixtus byl papežem od roku 1585 do roku 1590 a natolik ovlivnil vzhled Říma, že byl nazván „Otcem moderního urbanismu“. Když list The European vysvětloval, proč Sixtus V. přestavěl Řím, napsal: „Za prvé, aby s ohledem na hrozbu protestantismu položil pevný architektonický základ pro upevnění moci Vatikánu . . . Za druhé, aby Řím, který byl v mnoha ohledech stále ještě provinčním městem, přeměnil v důstojné sídlo Nového Jeruzaléma.“

Vatikán, malá enkláva Říma, tvrdí, že je „sídlem Nového Jeruzaléma“. V roce 1929 fašistická italská vláda podepsala lateránské smlouvy, a tím uznala svrchovanost Vatikánu. Od té doby má papež absolutní výkonnou, zákonodárnou i soudní moc nad tímto městským státem. Vatikán má vlastní poštovní a telefonní systém a vlastní armádu, včetně uniformované švýcarské gardy, která má za úkol chránit papeže. Ale turisté nejvíce chtějí vidět baziliku svatého Petra, která byla celá staletí největším chrámem křesťanstva. O toto prvenství však přišla, když byla v roce 1989 dokončena bazilika v Yamoussoukro v Côte d’Ivoire (Pobřeží slonoviny).

Dílo The New Encyclopædia Britannica píše: „Tisíc let platilo, že být občanem Říma znamená mít klíče ke světu, žít bezpečně, hrdě a poměrně pohodlně.“ Ale už to tak není! Politická korupce v Římě a náboženská stagnace ve Vatikánu dokazují, že sláva minulosti zdaleka není věčná.

Nejsvětější místo islámu

Asi miliarda muslimů celého světa pohlíží na Mekku jako na „místo, které od prvopočátku stvoření je centrem božské, andělské, prorocké a nadějné lidské činnosti“.b Podle islámu právě tam začalo stvoření, tam Abraham postavil první dům uctívání a tam k sobě vzal svou souložnici Hagar a jejich syna Išmaela.

Poněkud později, pravděpodobně kolem roku 570 n. l., se právě v Mekce (Saúdská Arábie) narodil prorok Muhammad. Z počátku se jeho učení setkávalo s malou odezvou. Mekka byla oázou ležící při cestě mezi Indií a Evropou; touto cestou táhly obchodní karavany, a mocní mekští obchodníci se obávali, že by Muhammadovy náboženské reformy mohly vést k hospodářskému úpadku. Když se prorokovi nepodařilo získat podporu tam, obrátil se do Jatribu, který se stal známým jako Al-Madína (Medina) a leží asi tři sta kilometrů na severovýchod od Mekky. V roce 630 n. l. se však Muhammad do Mekky vrátil, zmocnil se jí a udělal z ní duchovní centrum Islámu.

Dnešní Mekka je bohaté a kosmopolitní město, přestože bydlet zde mohou pouze muslimové. Během Dúʼl-Hidždža, svatého poutního měsíce, přichází mnoho návštěvníků, kteří tak plní svou náboženskou povinnost hadždž. Za svého pobytu v Mekce poutníci navštíví Velkou mešitu, kde sedmkrát obejdou malou svatyni, která je umístěna uprostřed nezastřešeného nádvoří mešity.

Touto svatyní je Kaaba. Je to krychlová budova, obvykle pokrytá ohromným přehozem z černého brokátu, ve které je uložen posvátný černý kámen. Muslimové věří, že tento kámen dostal Adam, když byl vyhnán z ráje, na odpuštění hříchů a tehdy prý byl kámen bílý. Podle muslimské tradice původní Kaaba zanikla při Noemově potopě, ale černý kámen byl zachován a později jej dostal Abraham od anděla Gabriela. Nato Abraham znovu postavil Kaabu a černý kámen uložil na jeho místo. Muslimové se pětkrát denně modlí. Při těchto modlitbách jsou obráceni právě směrem ke Kaabě, podle islámu nejsvětějšímu místu na zemi.

Na nádvoří Velké mešity vede dvacet čtyři bran, ale poutníci tradičně vcházejí bránou Pokoje v severním rohu nádvoří. Během hadždže však nepanuje vždy pokoj. V roce 1987 se jistí islámští odštěpenci pokusili zmocnit se mešity. Brzy byl obnoven pořádek, ale než se to stalo, 400 muslimů přišlo o život a 650 jich bylo zraněno. Tak zjevný nedostatek pokoje na místě, kde stojí nejsvětější islámská svatyně, je politováníhodný, ale muslimové čerpají útěchu z islámského učení, podle něhož každý, kdo zemře během hadždže, jde okamžitě do nebe.

Vlastnictví dvojnásobného pokoje?

Na Jeruzalém se jako na svaté město dívají Židé a ti, kdo se hlásí ke křesťanství; pro muslimy je třetím nejsvětějším místem na zemi (za Mekkou a Medinou). Jeho jméno znamená „vlastnictví dvojnásobného pokoje“. Jeruzalém byl od roku 1070 př. n. l. hlavním městem starověkého Izraele, ale existoval již téměř o devět set let dříve pod jménem Salem. (1. Mojžíšova 14:18) Jako správní středisko národa měl strategickou polohu — byl zasazen mezi pahorky v nadmořské výšce asi 750 metrů a byl v té době jedním z nejvýše položených hlavních měst na světě.

Ve 4. století př. n. l. se Jeruzalém dostal pod nadvládu Řecka a ve 2. století př. n. l. už byl pod sílícím vlivem rozpínající se Římské říše. Za vlády Heroda Velikého Jeruzalém vzkvétal. Část nádvorní zdi chrámu, který Herodes postavil, očividně stojí dodnes a je známa jako Západní zeď (Zeď nářků). Židé se snažili setřást římské jho, a tak v dubnu 70 n. l. na Jeruzalém zaútočilo římské vojsko. Za necelých pět měsíců město i jeho chrám ležely v troskách.

Podle jednoho sčítání byl Jeruzalém dobyt sedmatřicetkrát. V mnoha případech to vedlo k jeho částečnému nebo úplnému zničení. Ale na troskách starého Jeruzaléma vždy vyrostl nový Jeruzalém. A tak v roce 130 n. l. císař Hadrián nařídil, aby bylo postaveno nové město, Aelia Capitolina. Téměř dvě stě let nesměl do tohoto města vstoupit žádný Žid. Potom se v první polovině 7. století n. l. města zmocnili muslimové a později na místě, kde stál chrám, nebo blízko toho místa, postavili Skalní dóm.

V roce 1948 byl založen novodobý Stát Izrael a v roce 1949 byl Jeruzalém rozdělen mezi Izrael a Jordánsko. Ale v roce 1967 se Izraelci během šestidenní války zmocnili jeho východní části. Od té doby město modernizovali, a zároveň se snažili zachovat jeho historickou celistvost. V roce 1993 měl Jeruzalém přes půl miliónu obyvatel.

Jeruzalém je svatým místem tří hlavních světových náboženství, a proto tam náboženské napětí často dostoupí vrcholu. „Spor o Jeruzalém je ze všech sporů mezi Židy a Araby ten nejsložitější a nejhůře řešitelný,“ uvádí časopis Time. V současné době je málo dokladů dvojnásobného pokoje, který jméno Jeruzaléma slibuje.

„Vaše města se stanou opuštěnou troskou“

Město zmíněné ve Zjevení 18:10 symbolizuje všechna náboženství, která se Bohu nelíbí. „Běda, běda, velké město, Babylóne, silné město, protože v jedné hodině přišel tvůj soud!“ Zcela zjevně to znamená, že náboženství, která stojí proti Jehovovi Bohu, jsou odsouzena k zániku. Navzdory svým chrámům, obřadům a náboženským předmětům nebudou dnešní „velká“ města náboženství v Božím dni soudu poskytovat žádnou trvalou ochranu.

[Poznámky pod čarou]

[Obrázek na straně 24]

Posvátná mešita v Mekce a Kaaba

[Podpisek]

Camerapix

[Obrázek na straně 25]

Židovská Zeď nářků v Jeruzalémě a muslimský Skalní dóm (vlevo)

[Podpisek]

Garo Nalbandian