Vysvětlení jevů, které údajně dokládají převtělování

JEDNOU námitkou proti teorii převtělování je, že převážná většina lidí na zemi si vůbec nevzpomíná, že by někdy dříve žili. Dokonce si ani nemyslí, že by nějaké dřívější životy mohli prožít.

Je pravda, že někdy máme takový zvláštní pocit, že člověka, kterého vidíme poprvé, už známe. Jistý dům, město nebo přírodní scenérie nám mohou připadat důvěrně známé, ačkoli víme, že tam jsme poprvé. Avšak tyto věci se dají vysvětlit, aniž se musíme uchýlit k teorii převtělování.

Například některá místa, která jsou od sebe daleko vzdálena, si mohou být čímsi podobná, takže když nějaké nové místo navštívíme, máme možná dojem, že jsme tam už někdy byli, přestože to tak není. Mnoho domů, úřadů, obchodů, měst a přírodních scenérií v jisté části světa se podobá svým protějškům na jiných místech. To, že se zdají být podobné něčemu, co jsme viděli dříve, není důkazem, že jsme na těchto místech byli v nějakém předchozím životě. Prostě nám připomínají místa, která dobře známe.

To platí i o lidech. Někteří lidé jsou jiným lidem dost podobní, a někteří mají dokonce takzvaného dvojníka. Nějaký člověk se může chovat způsobem, který nám připomíná někoho, kdo je naživu, nebo dokonce někoho, kdo už zemřel. Tyto lidi však známe z přítomného života, ne z nějaké předchozí existence. To, že se tito lidé vzhledem nebo osobností někomu podobají, neznamená, že jsme je znali v nějakém minulém životě. Každý z nás si jistě už někdy někoho spletl s jiným člověkem. Ale oba ti jednotlivci žili ve stejnou dobu jako my, a ne v nějakém minulém životě. To nemá s převtělováním nic společného.

Vliv hypnózy

I zážitky získané vlivem hypnózy se dají vysvětlit bez teorie převtělování. Naše podvědomí si vytváří skladiště informací, které je mnohem obsáhlejší, než si snad uvědomujeme. Do tohoto skladiště se informace dostávají z knih, časopisů, televize či rozhlasu a různými zážitky a vjemy.

Většina těchto informací se uchovává v nějakém zastrčeném koutě našeho podvědomí, protože pro ně nemáme přímé nebo okamžité uplatnění. Naše podvědomí se podobá knihám v knihovně, po kterých je v současné době malá poptávka, a které proto byly zasunuty do nějaké odlehlé police.

Avšak vlivem hypnózy se člověku vědomí změní tak, že se tyto zapomenuté vzpomínky mohou vynořit. Někteří lidé si je vykládají jako pozůstatky z nějakého minulého života, ale tyto vzpomínky nejsou ničím jiným než zážitky ze současného života, které jsme dočasně zapomněli.

Existuje však několik případů, které je možná obtížnější vysvětlit nějakým přirozeným způsobem. Jedním příkladem je to, když nějaký člověk začne pod vlivem hypnózy mluvit jiným „jazykem“. Někdy je ten jazyk srozumitelný, ale často to tak není. Ti, kdo věří v převtělování, možná říkají, že to je jazyk, kterým ten člověk mluvil v nějakém dřívějším životě.

Je však dobře známé, že lidé mluví takzvanými jazyky, když jsou v okultním nebo náboženském vytržení. Lidé, kteří něco takového prožili, jsou přesvědčeni, že to nemá nic společného s nějakým minulým životem, ale že jsou v současném životě pod vlivem nějaké neviditelné síly.

Názory na to, co je to za sílu, se různí. Společné prohlášení organizace Fountain Trust a Evangelické rady anglikánské církve se o mluvení jazyků vyjadřuje takto: „Jsme si také vědomi, že podobný jev může nastat pod okultním/démonským vlivem.“ Považovat tedy takové jevy za důkaz, že jsme již kdysi žili, by bylo ukvapené a mylné.

Předsmrtné zážitky

A co zážitky lidí, kteří byli blízko smrti? Někteří lidé si je vykládají jako důkaz, že člověk má duši, která žije po smrti těla. Ale takové zážitky se dají mnohem lépe vysvětlit několika přirozenými způsoby.

Ve francouzském vědeckém časopise Science & Vie z března 1991 se píše o různých stadiích předsmrtných zážitků jako o „univerzálním prototypu halucinace“, který je už dlouho znám. Podobné zážitky se neomezují jen na lidi, kteří se přiblížili smrti. Mohou se také objevit v souvislosti s „únavou, horečkou, epileptickými záchvaty a užíváním drog“.

Průkopník v neurochirurgii Wilder Penfield operoval epileptiky při místním znecitlivění a udělal zajímavý objev. Zjistil, že když elektrodou dráždil různé části mozku, způsobil, že pacient měl pocit, jako by byl mimo vlastní tělo a jako by cestoval tunelem a setkal se s mrtvými příbuznými.

Zajímavým detailem v tomto ohledu je, že děti, které měly předsmrtné zážitky, se setkaly ne s mrtvými příbuznými, ale se spolužáky nebo učiteli — s lidmi, kteří ještě žili. To naznačuje, že tyto zkušenosti mají určitou spojitost s kulturním prostředím. Prožitek souvisí s přítomným životem, ne s něčím po smrti.

Doktor Richard Blacher v časopise The Journal of the American Medical Association píše: „Umírání nebo prožívání kritické zdravotní situace je proces; smrt je stav.“ Doktor Blacher uvádí znázornění o člověku, který poprvé cestuje ze Spojených států do Evropy. „Letět není totéž co být v Evropě,“ píše. Turista, který odlétá do Evropy, ale jehož letadlo se otočí a za několik minut po startu se vrátí, nemůže lidem říci o Evropě o nic víc, než může člověk, který se probral z kómatu, říci o smrti.

Jinými slovy, ti, kdo se ocitli blízko smrti, nebyli nikdy mrtví. Jejich zážitky pocházejí z doby, kdy byli stále ještě naživu, a člověk je naživu i několik vteřin před smrtí. Byli blízko smrti, ale nebyli mrtví.

Dokonce i lidé, jejichž srdce se na chvíli zastavilo a kteří potom byli oživeni, si nemohou pamatovat nic z těch chvil, kdy byli v bezvědomí a kdy mohli být označeni jako „mrtví“. Pokud si vůbec něco pamatují, pak jen to, co se odehrálo v době před onou krátkou srdeční zástavou, nikoli během ní.

Publikované zážitky z předsmrtného stavu jsou téměř vždy popisovány jako pozitivní, i když je známé, že se vyskytují i zážitky negativní. Francouzská psychoanalytička Catherine Lemaireová to vysvětluje takto: „Lidé, jejichž zážitky [z předsmrtného stavu] neodpovídají schématu, který stanovila IANDS [International Association for Near-Death Studies (Mezinárodní sdružení pro výzkum předsmrtných stavů)], nemají chuť svůj příběh vyprávět.“

Žádná paměť

Faktem je, že nemáme zkušenosti z žádného jiného života — ani z nějakého předešlého života, ani ze života po smrti, jen z toho, který žijeme nyní. Nemáme tedy žádné skutečné vzpomínky na nic jiného než na život, který právě žijeme.

Ti, kdo věří v převtělování, říkají, že vlastním smyslem toho, proč se rodíme znovu, je, abychom dostali další příležitost zlepšit svou situaci. Pokud jsme opravdu prožili nějaké dřívější životy, ale zapomněli jsme na ně, byla by taková ztráta paměti velkou nevýhodou. Z chyb můžeme mít užitek jen tehdy, když si je pamatujeme.

Také lidé, kteří se zastávají takzvané převtělovací terapie, se domnívají, že člověku může pomoci, aby se lépe vyrovnal se současnými problémy, když se pomocí hypnózy rozpomene na své dřívější životy. Teorie říká, že jsme se narodili znovu, abychom něco zlepšili. Přitom jsme ale zapomněli, co vlastně máme zlepšit.

Ztráta paměti v současném životě je považována za nevýhodu a to musí platit i v tomto případě. Námitka, že na této zapomnětlivosti nezáleží, protože jen dobří lidé se rodí znovu jako lidské bytosti, není v této době, kdy ničemnost ovládá svět víc než kdy dříve, rozumným argumentem. Jestliže se jen dobří lidé znovu rodí jako lidé, kde se všichni ti špatní lidé berou? Nemělo by jich být stále méně a méně? Pravda je taková, že nikdo, ať je dobrý, nebo špatný, se nikdy nepřevtělí, aby začal nový život jako člověk nebo cokoli jiného.

Možná však řeknete: ‚Cožpak převtělování není naukou Bible?‘ Touto otázkou se zabývejme v dalším článku.

[Praporek na straně 6]

Naše podvědomí je jako knihovna informací, které byly odloženy, ale které je možné si někdy později vybavit

[Praporek na straně 7]

„Smrt je stav,“ nikoli proces. — Doktor Richard Blacher v časopise The Journal of the American Medical Association