Vlak, který má „zuby“

Od dopisovatele Probuďte se! v Řecku

PŘEDSTAVTE si, že jste uprostřed úzké rokle, kde není ani živé duše; roste tam plno košatých stromů, skalní převisy nebezpečně přečnívají stěny rokle a na dně se klikatí divoká řeka. Právě když začínáte mít pocit, že jste zde úplně sami, náhle uslyšíte, jak se z dálky ozývá supění a rachot. Moderní doprava je tím posledním, co byste na tomto osamělém místě očekávali. Je přece tak nepřístupné a zdá se, že je ještě nedotčené člověkem. Ale ten zvuk si nemůžete splést — přijíždí vlak!

Jak se zvuk přibližuje, mezi vysokými stromy rozeznáváte malý vlak, který má jen dva vagóny a mezi nimi dieselovou lokomotivu. Pomalu a namáhavě zdolává příkré horské stoupání. Vítejte na ozubnicové železnici Dhiakoptón-Kalavrita, jedné z nejzajímavějších a nejkrásnějších železničních tratí v Evropě. Nachází se na Peloponésu v Řecku. Řekové této železnici říkají odontotós, což doslova znamená „ozubená“. Jak později uvidíte, toto označení je velmi výstižné.

Proč je potřebná?

Městečko Kalavrita leží na severu Peloponésu a je hospodářským a administrativním střediskem kraje. Je zajímavé i z hlediska náboženství a historie; poblíž se totiž nachází několik slavných klášterů. Toto městečko je schouleno v horském údolí, je proto proslulé i svou přírodní krásou — okolními lesy, mnoha zřídly a zdravým podnebím.

Městečko mělo na vrcholu svého rozkvětu, v polovině devatenáctého století, šest tisíc obyvatel. Bylo však od ostatních měst a vesnic při pobřeží odříznuto rozeklanými horami. Těmi nevedly žádné dlážděné silnice a nebyly tam ani jiné možnosti spojení. Doprava z města a do města vyžadovala mnoho hodin namáhavé cesty na povozu, který byl tažen koněm nebo oslem. Nejpohodlnější cesta k pobřeží vedla přes hluboký kaňon, na jehož dně teče řeka Vouraikós, která končí ve vesnici Dhiakoptón.

Koncem století bylo rozhodnuto, že tudy povede užitečná a malebná železniční trať — životně důležité spojení s městy na pobřeží. Studie stavebních inženýrů však ukázaly, že na trase železnice jsou velmi příkré svahy. V tomto případě byla zapotřebí zubačka.

Co ozubnicová železnice neboli zubačka vlastně je? Je to železnice určená pro terén, kde je velmi příkré stoupání; mezi normálními kolejemi vede kolej ozubená — ocelová kolej se zuby, do kterých může zapadat otáčející se ozubené kolo, které je umístěno na lokomotivě. Když vlak stoupá, toto opatření mu brání v klouzání zpátky, a když jede s kopce, nemůže klouzat dopředu.

Trať zubačky Dhiakoptón-Kalavrita má maximální sklon něco přes osm stupňů (na vodorovných sedm metrů připadá jeden metr stoupání), a to na třech různých místech. V těchto úsecích železnice musí strojvůdce zastavit vlak, zaklesnout ozubené kolo do ozubené koleje a omezenou rychlostí pokračovat.

Náročná stavba

Tato železnice vede obtížným terénem, její stavba proto představovala mistrovské dílo železničního stavitelství. Zakázka postavit železniční trať byla zadána jedné italské stavební firmě a ta v roce 1891 začala s pracemi. Aby se budování železnice usnadnilo, rozhodlo se, že trať, která se má stavět, bude úzkokolejná (75 centimetrů).

O pět let později, v roce 1896, byly odstraněny tuny kamene. Ve skalách bylo proraženo devět tunelů a postaveno šest mostů. Zpočátku to byly mosty ve tvaru oblouků a po letech byly některé z nich nahrazeny mosty ocelovými. Úplně nová železnice, která na úseku dlouhém třiadvacet kilometrů zdolává převýšení 720 metrů, byla připravena k používání. Chtěli byste teď, když znáte její historii, nasednout do vlaku a potěšit se úžasnou jízdou po této trati?

Cesta, při níž se tají dech

Nasedněme do ranního vlaku číslo 1328, který jede z pobřežního Dhiakoptónu. Projíždíme vesnicí — cesta začíná pomalu a hladce. My jsme sice naplněni dychtivým očekáváním, ale lidem ve vesnici, kteří takto jeli jistě mnohokrát, odjíždějící vlak nestojí ani za ohlédnutí. Pokračujeme však v cestě a naše vzrušení neopadává.

Po několika minutách vidíme vjezd do jakési hrozivé rokle. Je to úžasný pohled. Po levé straně proudí kypící řeka a nad námi hrozivě čnějí ohromné skály, na kterých rostou nejistě usazené borovice. Klikatá řeka si ve skále vymlela půvabnou cestu.

Zdejší vegetace je hustá a bujná. Zdá se nám, že se náš vlak proplétá lesem velkých platanů a buků, jejichž větve se téměř dotýkají našeho vagónu. Přestože je železnice v provozu téměř sto let, některé části této rokliny jsou pro člověka v podstatě nedostupné a z jejich krásy se cestovatel může potěšit pouze pohledem.

Přijíždíme do vesnice Niamata, kde má vlak první zastávku. Tam několik místních zemědělců vystupuje a míří pěšky na svá pole. Pokračujeme dále a terén je ještě příkřejší. Najednou se vlak zastaví. Nic se samozřejmě nestalo, strojvůdce teď jen musí použít prostřední kolej a dál jet opatrně. Cítíme, jak se kolo na lokomotivě zaklesává do zubů. Pohyb vagónu je nyní plynulejší. Sledujeme, jak trať příkře stoupá, a navzdory ujištění od zkušeného spolucestujícího, že je všechno v pořádku, je nám trochu úzko.

V prostornějších částech rokle vidíme, že ve skalní stěně jsou velké jeskyně, které místní lidé používají jako ovčíny. Nalevo jsou menší jeskyně s velmi působivými stalaktity a stalagmity. Ze všech stran se valí vodopády a jejich zvuk, který se mísí s ozvěnou, je ještě zesilován tvarem rokle. Zde nalevo vidíme několik méně trvalých vodopádů, které vznikly sesuvem půdy a které nakonec budou smeteny kypící řekou. Mineme několik statných chlapíků, kteří se rozhodli raději jít pěšky než jet vlakem.

Kaňon se prohlubuje, řeka klesá níž a níž a my přejíždíme vysoký most. V jednom místě je roklina velmi úzká, sotva dva metry. Vlak tedy musí projet tunelem, který vede souběžně s příkrým svahem.

Když projedeme ještě několik tunelů a přejedeme ještě několik mostů, roklina se začne postupně otevírat a nakonec se promění v úzké údolí. Za chvíli jsme ve druhé zastávce, ve vesnici Kato Zakhlorou. Tabulka připevněná na malé budově stanice oznamuje nadmořskou výšku 601 metrů. Těch několik domů, které tvoří tuto vesnici, je postaveno po obou stranách údolí a jsou ukryté mezi ohromnými platany a ořešáky. Je cítit, jak je vzduch prosycen vlhkostí, a kdybyste se nějakého usedlíka zeptali, pohotově vám potvrdí, že si v tomto tmavém údolí moc slunce neužijí. Kvůli tvaru údolí a hustému stromoví je slunce vidět jen několik hodin denně, a v zimě je to ještě méně.

Vyjíždíme z Kato Zakhlorou a pokračujeme v cestě. Vlak jede po trati, která se klikatí a která se už více podobá tomu, co je běžné. Doprovází nás řečiště Vouraikósu, nyní ploché, které se vine mezi vrbami a blahovičníky. Po šedesáti pěti minutách úchvatné cesty vidíme skrz ranní mlhu domy Kalavrity. Toto městečko má sice jen tři tisíce obyvatel, ale v každou roční dobu vábí mnoho turistů. Někteří přijíždějí proto, aby si zalyžovali ve zdejším lyžařském středisku, zatímco jiní si chtějí užít příjemného podnebí a pochutnat si na místní kuchyni.

‚Mnohem bezpečnější než doma‘

Vystupujeme z vlaku a povídáme si s Ioanní, strojvůdcem, který nás sem tak hladce a bezpečně dovezl. „Ta cesta se mi pořád líbí,“ říká s určitým potěšením. Pozvedne oči, jako by na něco vzpomínal, a dodává: „Ale v zimě je to horší. To víte, vlak není vždycky plný, a uprostřed té hrozné rokle si člověk připadá strašně osamělý. Pak tu máte ty sesuvy půdy, sníh, zimu; a pořád je tam mlha. Ale stejně bych tuhle trasu za žádnou ‚normální‘ nevyměnil.“

Když se ptáme na bezpečnost této trati, Ioanní odpovídá s naprostou jistotou: „V tomhle vlaku jste mnohem bezpečnější než doma!“ Během téměř stoleté historie této železnice zde došlo vlastně jen k jedné malé nehodě, která se obešla bez vážného zranění.

Ve čtyřicátých a padesátých letech se tímto jedinečným vlakem přivážela obyvatelům odlehlé Kalavrity a těžko dostupných vesnic v okolí „dobrá zpráva“ o Jehovově Království. (Marek 13:10) Díky tomu je dnes v Kalavritě malý, ale horlivý sbor svědků Jehovových.

Pokud tedy chcete jet do Řecka, proč byste do svého cestovního plánu po pozoruhodnostech Řecka nezahrnuli i Dhiakoptón-Kalavrita Odontotós, vlak, který má „zuby“? Bezpochyby si odnesete zážitek, který stojí za to — zážitek, který jen tak nezapomenete!

[Rámeček na straně 21]

„Soudní síň“

Tak nazývají místní lidé jednu z největších jeskyň, která se nachází podél železniční tratě. Proč? Proto, že tvary stalaktitů a stalagmitů v této jeskyni nápadně připomínají právě soudní síň. Vzadu můžete vidět „soudce“, jak sedí na soudcovských stolicích — důstojné postavy tvořené mohutnými stalagmity. Po obou stranách sledují přelíčení další stalagmity, „svědkové“ a „obhájci“. A nakonec, u vchodu do jeskyně jsou „obžalovaní“, kteří nejeví známky života; jsou usvědčeni a popraveni — visí ze stropu jeskyně jako dva dlouhé stalaktity.

[Mapy na straně 22]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Trasa „ozubeného“ vlaku

ŘECKO

Dhiakoptón → Kato Zakhlorou → Kalavrita

[Obrázky na straně 23]

V rámečku nahoře: Železniční stanice Mega Spilaion

Dole: „Ozubený“ vlak šplhá po úzké skalní římse