Večer v opeře
Od dopisovatele Probuďte se! v Itálii
TYPICKÝ disonantní zvuk ladícího orchestru náhle ustává a světla pohasínají. Na pódium přichází dirigent. Publikum ho vítá krátkým potleskem a on odpovídá úklonou. Potom za naprostého ticha pozvedá paže a velitelským gestem uvádí orchestr do prvních tónů předehry. Už jste někdy zažili ten vzrušující okamžik, když začíná opera? A chtěli byste jej zažít? Co přesně je opera a jaký je její původ?
Opera je zhudebněné divadelní představení dramatu (opera seria) nebo komedie (opera buffa), které se skládá z jedné nebo více částí neboli dějství; postavy své role zpívají. Operu tvoří několik prvků: text dramatu neboli libreto (dílo spisovatele nebo básníka), hudba, kterou zkomponoval skladatel, zpěv, tanec, výprava, kostýmy. Podobné operám jsou muzikály, ale ty jsou mnohem lehčího žánru. Možná jste viděli filmy jako West Side Story nebo Oklahoma, v nichž herci občas místo mluveného slova zpívají.
Opery jsou velmi rozmanité: Operám Wolfganga Amadea Mozarta a Gioacchina Rossiniho je dáván přívlastek ‚brilantní‘, opery Giuseppa Verdiho jsou popisovány jako dynamické a strhující, opery Richarda Wagnera jsou charakterizovány slovy ‚složité, pomalé, vážné‘, o operách Georgese Bizeta se říká, že jsou barvité a živé, a o operách Giacoma Pucciniho se mluví jako o operách romantických.
Počátky hudby a zpěvu více méně splývají s počátkem lidských dějin. (1. Mojžíšova 4:21; 31:27) Za dobu lidské existence bylo vynalezeno mnoho hudebních nástrojů, a asi v jedenáctém století byl zaveden systém, jak hudbu zapisovat. Encyklopedie říkají, že opera pochází z Florencie (Itálie), kde vznikla koncem šestnáctého století. O původu opery svědčí i četná italská slova, která se při popisu různých stránek této hudební formy používají a která přešla i do mnoha jiných jazyků (opera, libreto, soprán, tenor). Jak se opera rozšiřovala do různých částí Evropy, procházela mnoha změnami. Dnes jsou operní budovy po celém světě.
Abychom se dozvěděli více, zaposlouchejme se do rozhovoru Antonella, který žije v Milánu, a jeho přítele Maxe, jenž přijel na návštěvu ze Švýcarska. Antonello a Max tráví nevšední a vzrušující večer v milánské La Scale, v jedné z nejslavnějších operních budov na světě.
V opeře
Max: V průvodci, který jsi mi dal, jsem se dočetl, že La Scala byla otevřena v roce 1778. Za druhé světové války byla těžce poškozena bombardováním, a proto byla přestavěna. V roce 1946 byla otevřena znovu. V průvodci se také píše, že hlediště této opery pojme víc než dva tisíce lidí.
Antonello: Je to tak. Jak vidíš, hlediště bylo postaveno do klasického tvaru podkovy, který byl od sedmnáctého do devatenáctého století u oper běžný. Kolem dokola je šest řad lóží a místo pro orchestr je před jevištěm. La Scala není ani nejstarší, ani největší operou na světě. Za svou proslulost vděčí tomu, že zde několik oper mělo svou premiéru a účinkovalo zde mnoho slavných dirigentů a pěvců. Mezi nimi byl i slavný dirigent Arturo Toscanini, který dokázal dirigovat bez partitury. Říká se, že akustika La Scaly je vynikající. To je pro operu nesmírně důležité, protože ani hudba, ani hlasy nejsou zesilovány pomocí mikrofonů a reproduktorů.
Max: Můžeš mi říci něco o operních pěvcích?
Antonello: Hlasy pěvců se dělí do šesti typů. Jsou tři typy mužských hlasů — bas, baryton a tenor — a tři typy ženských hlasů — kontraalt, mezzosoprán a soprán. Bas a kontraalt jsou nejhlubší ve své skupině, tenor a soprán jsou nejvyšší. Baryton a mezzosoprán jsou mezi nimi.
Aby se člověk mohl stát dobrým operním pěvcem, musí být obdařen výborným hlasem a musí také mnoho let studovat na speciální škole. Bez takové školy, kde se studenti učí, jak mohou plně využít kvality svého hlasu, se nikdo operním pěvcem stát nemůže. Brzy uvidíš sólisty. Všimneš si, že sice někdy hrají role ideálních mladých mužů a žen, kteří jsou zamilovaní, ale až na několik výjimek to jsou všechno zralí a celkem robustní lidé. Víš proč?
Max: Ne, to jsem zvědav.
Antonello: Protože pěvci dosahují vrcholu své kariéry ve zralém věku. A aby mohli zpívat operu, musí mít silnou tělesnou konstituci. Není to žádná legrace, když musí opakovaně, po dlouhou dobu hlasitě zpívat vysoké tóny. Říká se, že když slavná sopranistka Maria Callas, která v padesátých letech v La Scale často zpívala, po přísné dietě zhubla, její pěvecký výkon poklesl. Tak se, Maxi, nenech rozptylovat vnějším vzhledem sólistů; vnímej spíše jejich hlas. Podívej! Už přichází dirigent. Vezmi si divadelní kukátko, tak budeš pěvce i celé představení lépe vidět. Dám ti ještě jednu radu: Abys měl z opery co nejvíce, soustřeď se na hudbu a zpěv stejně jako v prvním dějství.
Co se děje v zákulisí?
Max: To je ale dlouhý potlesk! Pěvci mají opravdu krásný hlas. Jak dlouho teď trvá přestávka?
Antonello: Asi dvacet minut. Ale víš, co o přestávce probíhá za oponou?
Max: Nemám ani potuchy.
Antonello: Horečná činnost! Pod vedením jevištního mistra specializovaní kulisáři, mechanici, osvětlovači, tesaři a jiní pracovníci v dokonalém souladu rozeberou jevištní dekoraci a sestaví novou. Dnes jsou opery vybaveny moderní technikou, aby mohly měnit scénu rychle, někdy dokonce přímo při představení. Ke zdvihání nebo snižování částí jeviště se používají hydraulické plošiny, mechanické zdviže a jiná technika. Všechny opery jsou vybaveny i pro zvláštní efekty, pro taková jevištní překvapení. Mají například zařízení, které vyrábí páru, a navozuje tak představu mraků nebo mlhy. Je možné vytvářet i kouřové efekty, napodobovat zvuk deště nebo větru, a dokonce i hromu. Systém bodových světel o různé síle může vytvářet jevištní efekty a vrhat paprsky barevného světla — to je vždy velmi působivé.
Max: Když sedíme tady, vidíme a slyšíme operu. Ale co se děje během představení v zákulisí?
Antonello: To je zajímavá otázka, Maxi. Zatímco my spokojeně sledujeme představení, za scénou a v zákulisí pracuje malá armáda. Představ si, co by se stalo, kdyby pěvec, sbor nebo tanečníci nepřišli na jeviště v ten správný okamžik. V zákulisí inspicient nebo inspicienti sledují partituru orchestru a v pravý čas dávají pěvcům pokyn, aby nastoupili na scénu. Sbormistr dělá totéž pro sbor.
Uprostřed jeviště je nápověda, skrytá před publikem v tamté budce. Na monitoru sleduje počínání dirigenta orchestru a v mírném předstihu před sólistou předříkává text podle libreta — to pro případ, že by pěvec text zapomněl.
A nakonec režisér. Ten kontroluje změny na scéně a dohlíží na masové nástupy na scénu, když se má najednou objevit na jevišti velké množství účinkujících. Také dohlíží na osvětlovače, aby paprsky barevného světla mířily na správné části jeviště v tu pravou chvíli. Plánuje se, že La Scala bude vybavena dvěma otočnými nebo zdvižnými jevišti, stejně jako jiné opery, aby se usnadnila příprava scény, a bylo tak možné pracovat zároveň víc než na jednom představení.
Max: Jedno operní představení, a tolik lidí a tolik práce! To mě překvapuje!
Antonello: Ano, velké opery mají stálý orchestr, sbor a baletní soubor — to jsou stovky umělců. Pak je tam spousta dalších lidí, když počítáš všechny ty řemeslníky, krejčí, obuvníky, tesaře, maskéry, osvětlovače a ještě jednoho nebo dva scénografy, kteří navrhnou a namalují scénu. Kromě toho je potřeba personál, který se stará o bezpečnost, administrativu a další služby.
Opery založené na Bibli
Max: Existují nějaké opery, které svůj námět čerpají z Bible?
Antonello: Ano, je jich mnoho. Opera čerpá ze široké škály námětů — ze starověké historie, mytologie, středověkých legend, z děl Williama Shakespeara a jiných literárních tvůrců. Nabucco, což je zkratka jména „Nebukadnecar“, od italského skladatele Giuseppa Verdiho vypráví o Židech, kteří byli odvedeni jako otroci z Jeruzaléma do Babylóna. Gioacchino Rossini, jiný italský skladatel, napsal operu Mosè (Mojžíš) a francouzský hudebník Charles-Camille Saint-Saëns složil Samsone et Dalila (Samson a Dalila). Příběhy těchto dramat se Bible nedrží přesně, ale je zajímavé, že tyto tři opery obsahují Boží jméno, Jehova.
Max: Opravdu? Vím, že toto jméno zaznívá v dílech Handela a Bacha, ale nevěděl jsem, že je obsaženo i v libretu nějaké opery.
Antonello: V závěru opery Nabucco sbor zpívá o ‚věčném Jehovovi‘ a Boží jméno se objevuje i ve zpěvu velekněze Zachariáše. V Rossiniho opeře vzývá Mojžíš jméno ‚Iehova‘ a v opeře Samsone et Dalila se jméno ‚Iehova‘ nebo ‚Jehova‘ objevuje mnohokrát.
Max: To je velmi zajímavé.
Antonello: Pak je několik dalších oper, jejichž námět je odvozen z Bible. K nim patří Salome od Richarda Strausse, Moses und Aron (Mojžíš a Áron) od Arnolda Schönberga a Debora e Jaele (Debora a Jael) od Ildebranda Pizzettiho. Ale podívej! Poslední dějství už začíná.
Úžasný večer
Antonello: Jak se ti opera líbila?
Max: Moc, zvlášť proto, že jsem si podle tvé rady předem přečetl libreto, a tak jsem mohl sledovat děj. Jinak by to mohlo být obtížné.
Antonello: Je prakticky nemožné zachytit všechna slova, která zpívají sólisté a sbor, protože hudba občas přehluší zpěv a protože slova zpívaná ve vysokých tónech jsou někdy těžko srozumitelná. V mnoha operách dnes mohou posluchači číst přeložené podtitulky nebo nadpisy, takže mohou snáze sledovat děj.
Max: Bylo to vynikající představení, Antonello. Nádherná hudba a zpěv v nás vzbuzuje vděčnost Stvořiteli, který člověku daroval hlas a schopnost komponovat, hrát a vnímat hudbu. Děkuji ti, že ses mi postaral o tak příjemný a vzrušující večer.
[Obrázek na straně 24]
La Scala, hlediště
[Podpisek]
Lelli & Masotti/Teatro alla Scala
[Obrázek na straně 25]
La Scala, Milán, Itálie
[Podpisek]
Lelli & Masotti/Teatro alla Scala
[Obrázky na straně 26]
Nahoře: Výjev z opery „Samson et Dalila“
[Podpisek]
Winnie Klotz