Náboženství podporuje válčící strany

DNE 1. září 1939 bylo Polsko napadeno Německem, a tím začala druhá světová válka. O tři týdny později byl v listu The New York Times otištěn titulek: „Němečtí vojáci povzbuzeni církvemi k boji“. Skutečně německé církve podporovaly Hitlerovo válčení?

Friedrich Heer, římskokatolický profesor dějin na Vídeňské univerzitě, přiznal, že německé církve válku podporovaly: „Je nepopiratelnou skutečností německých dějin, že kříž stále více splýval s hákovým křížem, až došlo k tomu, že hákový kříž hlásal z věží německých katedrál poselství o vítězství, kolem oltářů byly vlajky s hákovým křížem a katoličtí a protestanští teologové, pastoři, návštěvníci kostelů a státníci vítali spojenectví s Hitlerem.“

Čelní představitelé církví skutečně bezvýhradně podporovali Hitlerovo válečné úsilí, jak o tom napsal římskokatolický profesor Gordon Zahn: „Německý katolík, který u svých náboženských představených hledal duchovní poučení a vedení vzhledem ke službě v Hitlerově armádě, dostal prakticky tytéž odpovědi, jaké by dostal od samotného nacistického vůdce.“

Náboženství na druhé válčící straně

Co však říkaly církve v zemích, jež se bránily proti Německu? List The New York Times z 29. prosince 1966 uvedl: „Místní katolické hierarchie v minulosti téměř vždy podporovaly války svých národů, žehnaly vojskům a modlily se za vítězství, zatímco se jiná skupina biskupů na druhé straně veřejně modlila za opačný výsledek.“

Schvaloval Vatikán tuto podporu nepřátelských armád? Uvažujme: Dne 8. prosince 1939, pouhé tři měsíce po vypuknutí druhé světové války, vydal papež Pius XII. pastýřský list Asperis Commoti Anxietatibus. Tento list byl adresován vojenským kněžím v armádách válčících národů a vybízel vojáky na obou stranách, aby důvěřovali svým vojenským biskupům. Vojenské kněze dopis nabádal, aby „jako ti, kdo bojují pod vlajkou své země, bojovali také za církev“.

Náboženství je často iniciativně v čele mobilizace zemí do války. „Dokonce i v kostelích jsme měli bitevní vlajky,“ připustil již zemřelý protestantský duchovní Harry Emerson Fosdick. A o první světové válce řekl britský brigádní generál Frank P. Crozier: „Křesťanské církve jsou největší krvežíznivci, jací existují, a hojně jsme jich využili.“

Takto však jednala náboženství v minulosti. Jaká je současná úloha náboženství ve válce vedené v republikách bývalé Jugoslávie, kde většina lidí je buď římskokatolického, nebo pravoslavného vyznání?

Náboženství nese odpovědnost

V časopise Asiaweek z 20. října 1993 byl tento titulek: „Bosna je epicentrem náboženského konfliktu“. Titulek ke komentáři uveřejněném v listu San Antonio Express-News z 13. června 1993 oznámil: „Náboženští pohlaváři by měli ukončit bosenské strádání“. Článek uvedl: „Tato náboženství [katolické, pravoslavné a muslimské] se nemohou vyhnout odpovědnosti za to, co se děje. Tentokrát, kdy každý večer celý svět sleduje zprávy v televizi, se opravdu odpovědnosti vyhnout nemohou. Je to jejich válka . . . Je jasné, že náboženští vůdci jsou za válku odpovědní. Podněcují k ní už svou pouhou licoměrností, totiž tím, že žehnají jedné straně proti té druhé.“

Proč je například tak veliká nenávist mezi členy římskokatolické a pravoslavné církve? Odpovědnost nesou papežové, patriarchové a další čelní církevní představitelé. Už od roku 1054, kdy došlo k definitivnímu rozdělení těchto náboženství, církevní vůdci podporovali mezi svými členy nenávist a války. List Pobeda, který vychází v Černé Hoře, otiskl 20. září 1991 článek o nedávných bojích, jenž poukazoval na onen náboženský rozkol a jeho následky. Tento článek s titulkem „Zabijáci ve jménu božím“ vysvětlil:

„Není to otázka politiky mezi [chorvatským prezidentem] Tudjmanem a [srbským předákem] Miloševićem, ale je to — přesněji řečeno — náboženská válka. Je třeba uvést, že od doby, kdy se papež rozhodl odstranit pravoslavnou církev jako rivala, uplynulo již tisíc let . . . V roce 1054 . . . papež prohlásil, že za rozdělení je odpovědná pravoslavná církev . . . První katolický kongres v roce 1900 jednoznačně vyložil plán, jak ve dvacátém století vyhladit pravoslaví. [Tento] plán je nyní uskutečňován.“

Současný konflikt však není prvním příkladem náboženského střetnutí v tomto století. Před padesáti lety, během druhé světové války, se katolíci snažili pravoslavnou církev z této oblasti bývalé Jugoslávie odstranit. Za podpory papeže se chorvatskému nacionalistickému hnutí nazývanému Ustaša podařilo ovládnout nezávislý stát Chorvatsko. The New Encyclopædia Britannica podává zprávu o tom, že tato vláda schválená Vatikánem používala „neobyčejně brutální praktiky, k nimž patřilo popravení stovek tisíc Srbů a Židů“.

V knize The Yugoslav Auschwitz and the Vatican (Jugoslávská Osvětim a Vatikán) jsou dokumentovány nejen tyto masové vraždy — byly zavražděny desetitisíce lidí —, ale také podíl, který na nich má Vatikán.

Naproti tomu pravoslavná církev podporovala Srby v jejich bojích. Byl uveřejněn výrok jednoho vůdce srbské vojenské jednotky, jenž řekl: ‚Mým velitelem je patriarcha.‘

Jak by se dalo zastavit zabíjení, jež vedlo k tomu, že v samotné Bosně a Hercegovině přišlo o život nebo je nezvěstných 150 000 lidí? Fred Schmidt v listu San Antonio Express-News prohlásil, že Rada bezpečnosti OSN by měla vydat „oficiální rezoluci, jež by vyzývala papeže, patriarchu Konstantinopole a [další představitele] katolického, pravoslavného a muslimského náboženství, kteří mají v Bosně a Hercegovině moc, aby bezodkladně nařídili zastavení bojů a aby se sešli a určili, co jejich věřící mohou dělat pro to, aby s příslušníky jiné církve žili jako s bližními“.

V podobném duchu byl ukončen jeden komentář v listu Progress Tribune vycházejícím v městě Scottsdale (Arizona), kde bylo uvedeno, že válka „by mohla být zastavena v případě, že by tamější náboženští vůdci o její zastavení vážně usilovali“. Článek doporučoval, aby to náboženští vůdci udělali „okamžitým exkomunikováním každého člena církve, který by v Sarajevu odpálil dělostřelecký granát“.

Nejsou pravou silou k prosazení míru

Papežové však stále odmítají exkomunikovat i ty nejhorší válečné zločince, přestože členové katolické církve žádali, aby byl takový krok učiněn. Catholic Telegraph-Register vycházející v Cincinnati, Ohio (USA), pod titulkem „Telegram papeži sděluje: Vychován jako katolík, ale znesvěcuje víru“ uvedl: „Papež Pius XII. byl požádán, aby byl Reichsführer Adolf Hitler exkomunikován . . . ‚Adolf Hitler‘, uvádí se v části telegramu, ‚se narodil katolickým rodičům, byl pokřtěn jako katolík a jako takový byl vychováván a vzděláván.‘“ Hitler však nikdy exkomunikován nebyl.

Uvažujte také o situaci v těch částech Afriky, kde zuří brutální boje. Patnáct římskokatolických biskupů z afrických zemí Burundi, Rwandy, Tanzánie, Ugandy a Zairu doznalo, že „vnitřní konflikty vedly k masakrům, ničení a nucenému odchodu lidí“, i když je v této oblasti mnoho pokřtěných „křesťanů“. Biskupové připustili, že kořenem tohoto problému „je skutečnost, že křesťanská víra dostatečně nezapůsobila na mentalitu lidí“.

National Catholic Reporter z 8. dubna 1994 napsal, že „papež . . . pocítil ‚obrovskou bolest‘ z nejnovějších zpráv o konfliktu v malé africké zemi [Burundi], jejíž obyvatelstvo tvoří převážně katolíci“. Papež řekl, že ve Rwandě, kde je asi 70 procent obyvatelstva katolíky, „jsou i katolíci odpovědní“ za zabíjení. Ano, katolíci obou stran se vzájemně vraždí, právě jako se vraždili v nespočetných válkách v minulosti. A jak jsme si povšimli, jiná náboženství dělala totéž.

Máme tedy dojít k závěru, že se všechna náboženství vměšují do válek? Existuje nějaké náboženství, které je pravou silou k prosazení míru?

[Obrázek na straně 5]

Hitler, na fotografii s papežským nunciem Basallo di Torregrossou, nebyl nikdy exkomunikován

[Podpisek]

Bundesarchiv Koblenz