Naše vzácná atmosféra

DNE 4. května roku 1961 se Malcolm Ross a Vic Prather vznesli do výšky 34,6 kilometru. To, že vytvořili nový rekord, tehdy nebylo pro Rosse to nejdůležitější. Silně však na něho zapůsobil pohled, který se mu naskytl, když opatrně povytáhl žaluzii a poprvé vyhlédl ven z koše balónu.

„Když jsme dosáhli výšky 30 500 metrů,“ vzpomíná Ross, „byla scenérie skutečně nádherná.“ Byl ohromen barvami jednotlivých vrstev atmosféry. První — troposféra, která sahá až do výše asi 16 kilometrů nad zemí — je „jasně modrá s nádechem do běla“. Sytě modrá stratosféra potom stále tmavne, až nakonec přechází v čerň meziplanetárního prostoru. „V němém úžasu jsme hleděli na nadzemskou krásu atmosféry,“ napsal Ross v časopise National Geographic.

Naše překrásná atmosféra si skutečně zaslouží, abychom o ní přemýšleli.

Udržuje život

Naše atmosféra je v podstatě oceán vzduchu, který do výšky asi 80 kilometrů obklopuje naši zemi. Hmotnost atmosféry je více než 5 trilionů tun a tlak, kterým na nás působí, je — přepočteno na hladinu moře — 1,03 kilogramu na centimetr čtverečný neboli 1013 hektopascalů. Kdyby tento tlak nepůsobil, nemohli bychom dále žít — brání totiž tomu, že by se naše tělesné tekutiny vypařily. V horních vrstvách atmosféry tlak vzduchu však není dostatečně velký, aby tam člověk mohl přežít. Ross a Prather proto na sobě museli mít přetlakové skafandry. „Krev by nám bez umělého tlaku pěnila,“ vysvětloval Ross, „a krvinky a tělesné orgány by se nám roztrhly.“

Tento ‚oceán‘ potřebujeme samozřejmě také k tomu, abychom mohli stále dýchat. Většina z nás však vzduch považuje za něco samozřejmého, protože jej nevidíme. Jeden zbožný muž staré doby řekl s oceněním: „[Bůh] dává všem lidem život, dech a všechno.“ — Skutky 17:24, 25.

Kdyby nebylo naší atmosféry, neexistovalo by prostředí, v němž by se nad zemí udržovaly prachové částice, kolem kterých se vytvářejí kapičky vody. Nebyl by tedy déšť. Kdyby nebylo naší atmosféry, byli bychom ve dne sežehnuti přímými slunečními paprsky a v noci bychom zmrzli. Atmosféra naštěstí funguje jako pokrývka, která zadržuje část slunečního tepla, takže noci nejsou tak chladné.

Atmosféra kromě toho naši planetu chrání před meteority, které by jinak obyvatelům země ublížily. Herbert Riehl ve své knize Introduction to the Atmosphere (Úvod do atmosféry) vysvětluje: „Z vesmírného prostoru se pevná tělesa dostávají na vnější okraj atmosféry a odhaduje se, že jejich celková hmotnost je několik tisíc tun denně.“ Většina meteoritů se však v atmosféře rozpadne dříve, než dosáhnou povrchu země.

Atmosféra zvětšuje naši radost ze života. Díky ní máme nádherné modré nebe, nadýchaná bílá oblaka, osvěžující déšť a překrásné východy a západy slunce. Kdyby nebylo atmosféry, nemohli bychom slyšet hlasy lidí, které máme rádi, ani bychom nemohli poslouchat svou oblíbenou hudbu. Proč? Protože zvukové vlny se mohou šířit pouze v látkovém prostředí. Vzduch je pro přenos zvuku ideální; v meziplanetárním prostoru však žádný zvuk slyšet není.

Úžasná směs

Ve starověku se lidé domnívali, že se atmosféra skládá jen z jedné látky. Koncem 18. století vědci zjistili, že se atmosféra skládá především ze dvou vzájemně se doplňujících plynů — dusíku a kyslíku. Asi 78 procent atmosféry tvoří dusík a 21 procent kyslík; zbývající 1 procento tvoří takové plyny, jako jsou argon, vodní pára, oxid uhličitý, neon, helium, krypton, vodík, xenon a ozón.

Kyslík je plyn, který nás udržuje při životě. Do našeho těla se dostává dýcháním. Hladina kyslíku v naší atmosféře je pro život na zemi ideální. Kdyby značně poklesla, začali bychom být otupělí a nakonec bychom ztratili vědomí. Kdyby koncentrace kyslíku příliš stoupla, údajně by se vznítily i provlhlé větvičky a tráva v lese.

Dusík je prvek, kterým je kyslík dokonale ředěn. Úloha, kterou pro zachování života dusík má, však není pouze pasívní. Všechny organismy ho potřebují ke svému životu. Rostliny získávají dusík z atmosféry působením blesků a činností zvláštních druhů bakterií. My zase získáváme dusík z potravy, kterou jíme.

Je úžasné, že naše atmosféra obsahuje kyslík a dusík ve správném poměru. Dusík se do atmosféry vrací díky významné činnosti mikroorganismů. A co kyslík? Velké množství kyslíku se spotřebuje při spalování a při tom, jak lidé a zvířata dýchají. Atmosféra si však uchovává svých 21 procent kyslíku. Jak? Pomocí fotosyntézy — chemického procesu, který probíhá v zelených rostlinách a řasách —, při níž se každý den do atmosféry uvolňuje více než 1 miliarda tun kyslíku.

Bez oxidu uhličitého — plynu, který je v atmosféře obsažen ve stopovém množství 0,03 procenta — není fotosyntéza možná. Rostliny jsou na oxidu uhličitém závislé; působí-li na ně světlo, mohou růst a produkovat ovoce, ořechy, zrno a zeleninu. Oxid uhličitý také odráží zpět k zemi teplo, aby se teplota naší planety nesnižovala. Pokud by se však v důsledku přílišného spalování dřeva, uhlí, zemního plynu a ropy zvýšilo množství oxidu uhličitého, byla by teplota na zemi nakonec tak vysoká, že by život na ní zanikl. Pokud by obsah oxidu uhličitého naopak příliš klesl, proces fotosyntézy by ustal, a my bychom umřeli hlady.

Dalším stopovým prvkem, na němž je život na zemi závislý, je ozón. Vyskytuje se v horní vrstvě atmosféry, které se říká stratosféra, a pohlcuje ultrafialové sluneční paprsky. Nás na zemi tak před těmito škodlivými ultrafialovými paprsky chrání.

Skutečně, čím více se o atmosféře dozvídáme, tím více důvodů máme pro to, abychom ji obdivovali. Má přesně správné složení dusíku, kyslíku a stopových plynů. I velikost země je přesně taková, aby tato rovnováha mohla být zachována. Kdyby země byla menší a kdyby měla menší hmotnost, její gravitační síla by byla příliš malá a velké množství naší drahocenné atmosféry by uniklo do vesmírného prostoru.

„Na druhé straně,“ říká vědecká učebnice Environment of Life (Prostředí pro život), „kdyby země byla o něco málo větší, než je, bylo by na ní v důsledku zvýšené gravitační síly zadrženo velké množství plynů . . . Jemná rovnováha plynů v atmosféře by byla narušena.“

Je však smutné, že „jemná rovnováha“ je narušována současným životním stylem člověka. Jak vážná je tato situace? Je nějaká naděje, že naše drahocenná atmosféra bude zachráněna před zničením?

[Rámeček na straně 5]

Až budou západy slunce krásnější

Atmosféra odráží sluneční paprsky tak, že obloha získává příjemnou modrou barvu. Když slunce klesá k obzoru, jeho paprsky musí v atmosféře urazit delší dráhu. Při tom vznikají různé zářivé barvy, které obyvatelé měst snad nikdy nevidí.

Nad průmyslovými městy jsou západy slunce obvykle nevýrazné a kromě odstínů červené v nich jiné barvy nejsou vidět. Je-li oblast silně znečištěna, pak „se Slunce jeví jako matný červený kotouč, který možná zmizí dokonce dříve, než dosáhne obzoru,“ poznamenává časopis New Scientist.

Tento časopis vysvětluje, že „v mimořádně čisté, neznečištěné atmosféře jsou barvy západu Slunce obzvláště zářivé. Slunce je jasně žluté a okolní obloha má odstíny oranžové a žluté barvy. Když Slunce zmizí za obzorem, oranžová barva se postupně mění v modrou. Nízko položené mraky dále odrážejí sluneční světlo — dokonce i když Slunce už úplně zmizelo.“

Jen si představte tu rozmanitost nádherných západů slunce, z nichž se budou lidé těšit ve světě, který nebude znečištěn! — Zjevení 21:3–5.