Marathónská bitva — Pokoření světové velmoci

OD DOPISOVATELE PROBUĎTE SE! V ŘECKU

PŘI sestupu z předhoří kolem marathónské planiny, která se nachází 40 kilometrů severně od Atén, na dnešního návštěvníka Řecka okamžitě zapůsobí pokoj a nerušený poklid tohoto místa. Člověk si těžko dovede představit, že se na tomto místě odehrála jedna z nejslavnějších bitev v dějinách, bitva, která úspěšně zabránila postupu mezopotámské světové velmoci do Evropy. Dílo The World Book Encyclopedia označilo tuto bitvu za „jednu z nejdůležitějších bitev v dějinách západní civilizace“. A historik Will Durant ji popisuje jako „jedno z nejneuvěřitelnějších vítězství v dějinách“.

Výzva světové velmoci

Biblická proroctví Danielovy knihy živě popisují vládu, rozmach a posloupnost světových velmocí. O médo-perské světové velmoci Daniel symbolickou řečí, ale velmi výstižně, napsal: „A tu, vida — jiné zvíře, druhé, jež se podobalo medvědovi . . .; a říkali mu: ‚Vstaň, sežer hodně masa.‘“ (Daniel 7:5)

Ukázalo se, že to skutečně byla pravda. Když byla asi v polovině šestého století př. n. l. médo-perská velmoc na vrcholu slávy, zdánlivě nepřemožitelné armády pod vedením Cyra a Dareia vytáhly na západ přes Lýdii. Na severu Řecka si násilně podrobily Thrácii a Makedonii. To znamenalo, že téměř polovina tehdejšího řecky mluvícího světa již padla do perských rukou; dobytím Lýdie se totiž Peršané zmocnili řeckých měst na jónském pobřeží, která byla v lýdské sféře vlivu.

Na volání o pomoc, kterou obléhaná města vyslala, odpověděly pouze městské státy Atény a Eretria. To perským ozbrojeným silám nezabránilo, aby nezasáhly a bouřící se Jóny si nepodrobily. A co více, Dareios se rozhodl potrestat řecké městské státy za to, že pomáhaly jónským vzbouřencům.

Když Atény, Sparta a Eretria pohrdavě odmítly splnit požadavky Persie, na počátku léta roku 490 př. n. l. se nalodily mocné jezdecké a pěchotní síly Persie a vypluly bojovat proti Řecku. V srpnu téhož roku byli Peršané připraveni utkat se s Aténami a s Atikou, což byla oblast, která k nim patřila.

Strategické otázky

Peršané se vylodili u Marathónu a přešli bažinatou pláň atického východního pobřeží, která je vzdálena pouhých 26 kilometrů od Atén. Vyhlídky Atéňanů, kteří stěží sehnali pouhých 9000 pěšáků a dalších 1000 pěšáků z Plataje, byly bez pomoci jízdy či lučištníků velmi chabé.a Žádali sice Spartu o pomoc, jejich prosby však zůstaly bez odezvy — Sparťané byli příliš zaměstnaní náboženskými oslavami k poctě Apollóna. A tak museli Atéňané se svými omezenými vojenskými silami bojovat proti Peršanům sami.

Deset různých generálů tvořilo výbor, který o strategických záležitostech bitvy rozhodoval na základě většiny hlasů. Nyní museli rozhodnout dvě bezprostřední otázky. Za prvé, mají nechat své ozbrojené síly v Aténách, aby bránily město, nebo by se měli utkat s Peršany na otevřeném poli? Když vzali v úvahu, že město Atény nemá žádné pevné ochranné hradby, shromáždění převážnou většinou rozhodlo, že s Peršany se bude bojovat mimo město, u Marathónu.

Za druhé, měli by zaútočit navzdory nepříznivému poměru sil — početné přesile Peršanů —, nebo by měli ještě vyčkávat a přitom doufat, že Sparťané přece jenom dorazí natolik včas, aby jim pomohli úspěšně se ubránit obrovskému náporu perského vojska?

Stratég — generál Miltiadés

Objevila se jedna vůdčí osobnost, která sehrála klíčovou úlohu — řecký generál Miltiadés. Byl to zkušený a podnikavý vojevůdce, veterán, který bojoval v perské armádě během jejích dřívějších tažení na sever. Znal tedy nepřítele velmi dobře. Znal dobře nejen složení perské armády, ale také zbraně, které používala, a co bylo nejdůležitější — znal její válečnou strategii. Během dnů, jež předcházely bitvě, navíc udělal rozumnou věc — prostudoval velmi přesně okolí bitevního pole.

Miltiadés si byl dobře vědom také toho, že je třeba reagovat velmi rychle, protože v nově zřízené aténské demokracii byly frakce nakloněné Peršanům, a ty by porážku Atéňanů velmi uvítaly. V noci před bitvou vnikl do řeckého tábora perský zběh se zprávou, že perská jízda se na přechodnou dobu stáhla. Podle jedné teorie se perská jízda nalodila, aby případně mohla zaútočit na Atény od východního pobřeží Atiky, a tak by bylo možné obsadit město ihned po téměř jistém vítězství u Marathónu. Ať již byl důvod jakýkoli, rozplynulo se tím největší nebezpečí, před jakým aténští pěšáci stáli.

Řecké falangy za úsvitu zaútočily. (Viz rámeček na straně 24.) Překvapení Peršané se stáhli, ale brzy provedli protiútok a prolomili střed řecké bojové linie. Tak se Peršané nevědomky dostali do Miltiadovy dobře promyšlené pasti! Úmyslně nechal střed řecké linie slabý a křídla posílil dalšími řadami mužů, která Peršany obklíčila. Řekové se na ně vrhli a pobíjeli je ve velkém, dokud zbytek těch, kterým se podařilo útok přežít, neutekl zpátky na lodě. Výsledkem bylo strašné krveprolití. Peršané ztratili asi 6400 mužů, zatímco Atéňané pouze 192 vojáků.

Podle legendy byla zpráva o vítězství spěšně poslána do Atén po nějakém poslovi. Tradice nesprávně uvádí, že se tento muž jmenoval Pheidipides, ale ten ve skutečnosti běžel z Atén do Sparty, když před bitvou žádali o pomoc. Legenda říká, že jiný mladý Řek uběhl 42 kilometrů z Marathóna do Atén a když přiběhl zvolal: „Radujte se, zvítězili jsme!“ a padl mrtvý. Údajně to byl první maratón — odtud pochází jeho název — a je základem pro moderní běžecký závod na velkou vzdálenost, jak ho známe dnes.

Některé perské lodě byly sice zapáleny, ale větší části flotily, která čítala celkem 600 lodí, se podařilo obeplout mys Sunion na jižním cípu Atiky a úspěšně se dostat do Atén. Vítězná aténská armáda sem však dorazila ještě dříve a utkala se s nimi znovu. Peršané byli nuceni se stáhnout. Přes nepříznivý poměr sil, nakonec Atéňané dosáhli vítězství.

Atéňané byli uchváceni radostí, zvláště proto, že se jim podařilo zvítězit bez pomoci Sparťanů.

Jaký byl význam bitvy

Triumf Atéňanů zvěčňují dva pomníky — mramorový a bronzový — jeden na Marathónu a druhý v Delfách. Podle historika Pausania cestovatelé ještě po 650 letech věří tomu, že když přecházejí přes bitevní pole, mohou zde slyšet strašidelné zvuky bojujících mužů.

Proč byla bitva u Marathónu významná z biblického hlediska? Dlouho dopředu naznačovala, že řecký „kozel“ z Danielova proroctví nakonec získá převahu nad „dvourohým beranem“ Médo-Persie.b (Daniel 8:5–8)

Při pohledu na marathónskou hrobku, která stále ještě stojí na místě bitvy, si člověk uvědomuje vysokou cenu v podobě smrti a utrpení, kterou lidstvo platilo v neustálé honbě za mocí a nadvládou. Krvavé stránky dějin, němá bitevní pole a osamělé hroby jsou připomínkou mnohých „velkých mužů“, „hrdinů“ a „poražených“ — a to všechno jsou oběti světové politiky a zápasu o moc. Již velmi blízko je však doba, kdy všechny politické zápasy o moc pominou, protože Bůh předpověděl: „A ve dnech těch králů zřídí nebeský Bůh království, které nebude nikdy zničeno. A království nebude přeneseno na žádný jiný lid. Rozdrtí a ukončí všechna tato království a samo bude stát na neurčité časy.“ (Daniel 2:44)

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 24]

Hoplité a falangy — návod na vítězství

Kniha A Soaring Spirit (Vzpínající se duch) v komentáři ke dvěma klíčovým faktorům, které vedly k vítězství Atéňanů, říká: „Hoplité, jak se říkalo řeckým pěšákům, měli pevnější brnění než jejich perské protějšky, měli mohutnější štíty a delší oštěpy. Důležitější však bylo, že bojovali s účinností strojů — byli seřazeni ve falangách tvořených až 12 řadami mužů, v nichž se vojáci v řadách semkli tak těsně dohromady, že jejich štíty představovaly téměř neprolomitelnou zeď. Peršané stojící před takovou vyhlídkou poznali, proč byla falanga tím nejobávanějším válečným prostředkem, jaký znal starověký svět.“

[Podpisek]

The Complete Encyclopedia of Illustration/J. G. Heck

[Obrázky na straně 23]

Marathónská planina. Detail: Pomník 192 Atéňanům, kteří zemřeli v bitvě